Trauma

Asi jsem si vždycky myslela, že trauma jde na člověku vidět, že je to jasné. Nebo aspoň, že trauma člověk hluboce cítí a ví o něm. Takže mě dost překvapilo, když jsem zjistila, jak hluboko některé rány můžou sahat a jak efektivně můžou být strašně dlouho, dekády, zahrabané někde hluboko. A člověk funguje a o problému ani neví, protože ho absolutně vytěsnil.

Ale po letech stačí jedna sirka, aby zažehla požár a pak není cesty zpět. Nebylo lepší o ničem nevědět a nechat věci hezky zahrabané a přikryté? Asi ne, protože člověk netušil příčiny a následky ve svém životě. Ale z druhé strany, někdy mi chybí blažená nevědomost. A schopnost vytěsnění. A pocit kontroly.

Přehodnocování

 Paměť je mocná čarodějka. Někdy se ale nemění fakta, ale naše interpretace skutečnosti. Nikdy mě ale nenapadlo, že by se mohla změnit tak dramaticky, jako se to děje v poslední době. Jakoby se v posledních pár měsících vykrystalizovalo mnoho věcí zároveň a přimělo mě to si jednak vybavit víc vzpomínek, jednak se na ně podívat úplně jinýma očima.

Rodiče, kteří sice neudělali moc věcí špatně, ale neudělali spoustu věcí, které udělat měli. A to mělo dalekosáhlé dopady.

Blízký člověk, který je predátor.

Kamarádi, kteří byli spíš predátoři, než přátelé.

Cycle of abuse that never ends.

 

 

Jedna výhoda ale je, že se snad daří vidět konečně skutečnost, jakkoliv bolestivou, v jasnějších obrysech. A vyjasnit si, že nejde o to, co po mě chtějí ostatní, ale co chci já sama. První rozhodnutí dělaná skutečně jenom pro sebe. Až teď...

Srdecni sondy

"Nejkratsi cesta do srdce chlapa, vede mezi zebrama..." zpiva Sto zvirat. Nebyla bych az tak skepticka..
Ale premyslela jsem nad tim, jestli se da nejak poznat, ze v tom lita (taky). A mam nektera pozorovani. Zalozene na mem jiste statisticky nesignifikantnim vzorku. Muz ma (nejspis) nejaky emoce, kdyz se zacne dit nasledujici:

-chce se vas dotykat pri usinani

-radsi, nez by se videl s kamaradama, chce travit cas s vama (coz je hrozne nebezpecny a nepovazuju za dobry napad - jako kdyz je to tak pokazde)

-zacne mluvit o vasich castech tela jako o svejch (z druhy strany - proc? moje casti tela jsou moje...)

-chce s vami jit nakupovat do IKEA, i kdyz vas tam mohl jenom vyzvednout, a netvari se otravene, i kdyz vam trva vybirani taliru nekonecne dlouho a nakonec zadny nevezmete

-rozcili ho predstava, ze by mel jet na dovolenou bez vas

 

Thoughts?

(Partially related quote by Miranda: "Sexy is what I try to get them to see me as after I win them over with my personality.")

Prekvapive predsudky

 Nejak se v mym zivote stalo, ze jsem zena po tricitce, co "jeste nema deti". Nedavno na pivu s kamaradem jsem docela zirala, kdyz z nej vylezla kupa tvrzeni o presne moji demograficke skupine (bezdetne zeny po tricitce):

Zeny po tricitce, co nemaji deti

- jsou desne karieristky

- nikdo jim neni dost dobry

- kdyz uvidi "lepsiho samecka" tak okamzite opusti toho, s kym jsou

- jsou zahledene do sebe a sobecke

Tak jsem docela zaskocene nechapala, co se deje. Pri kratke uvaze vidim spis nasledujici:

Zeny po tricitce, co nemaji deti:

- casto byly v dlouhodobem vztahu, kde je jejich partner podvadel/lhal jim/po letech z nej vylezlo, ze nechce deti nebo spolecny zivot... takze z toho vztahu odesly. Mit deti s takovym partnerem asi neni dobry napad. Kazdopadne byly s neidealnimi partnery mnoho let, nez zjistili totalni dealbreaker. Nebyly preletave ani naivne ocekavajici prince na bilem koni..

- minimalne nektere nevnimaji deti a karieru jako bud a/nebo... Ale jako kdyz clovek nespecha z prace ve tri, aby vyzvedl deti ze skolky, tak ano, stravi v praci vic casu, protoze (a to je sokujici) ji ta prace bavi!

- nektere treba deti vubec nechteji mit anebo to pro ne neni hlavni zivotni cil. Je to asi pro spoustu lidi sokujici, ale existuje pomerne dost zen, ktere deti vubec mit necheji (i kdyz se mezi ne neradim). A kupodivu do toho nikomu nic neni! Jasne, ze je dobrej napad pak najit partnera, ktery to ma stejne, ale pokud nejste ten potencialni partner, nemate co na to mit nazor..

- zeny nejsou samosprasne bytosti. A existuje spoustu muzu, co deti mit nechteji, nebo je nechteji mit v petadvaceti. Nez zacnu soudit zeny, kvuli jejich bezdetnosti, mozna by bylo lepsi se zamyslet nad duvody a nad tim, ze na plozeni deti jsou potreba dva a ze byt single matka je v Cechach za trest.

Obecne me zarazilo, jak silne presvedceny muj kamarad byl o svych pravdach a bez uzardeni mi je rikal do obliceje. Porad nevim, jaka je spravna reakce. Snaha mu to v klidu vysvetlovat bohuzel moc nefungovala.:(

Cim se lisi zivot po tricitce (aka smrt, aspon v nekterych kruzich)

- zjistite, ze je vam vlastne dobre a zijete zivot, ve kterym je vam dobre (ne, ze by to neslo i lip)
- nezhroutite se, kdyz vam nejaky blbec rekne, ze by se vedle vas kazdy muz citil menecenne
- zacnete konecne spolihat vic na svuj vlastni usudek, nez na to, co si ostatni mysli, ze mate delat nebo co je dela spokojenejsimi
- nebudete rozumet tomu, proc se spousta lidi snazi tvarit, ze vam jeste tricet nebylo (to proboha proc???)

Vlastně úplně poprvé jsem v životě začala mít pocit, že jsem konečně schopná nebýt v permanentním stresu ze všeho okolo. Z očekávání a přání jiných lidí, z jejich představ o tom, co mám nebo můžu chtít a dělat, z účtů (to už nějakou dobu), z odpovědnosti, z obavy přiznat co vlastně chci, z vlastní zranitelnosti, z vlastní nedokonalosti. Trvalo to jenom třicet let, smazat permanentní kontrolování sebe samotné, jestli nejsem náhodou v něčem suboptimální. Smutné a veselé zároveň...

Konec je jednoduchý a složitý zároveň

Skončil jen jeden vztah, jeden obyčejný několikaletý vztah. Ale mám pocit, jako bych s ním prošla celým životem. Jako kdybysme se vzali, měli děti, děti vyrostly, my zestárli, těla začala selhávat, někdo by měl rakovinu, někdo alzheimera, doklepali bysme to a umřeli. Tak se cítím, jako by se tohle všechno doopravdy stalo. Několik let to vypadalo, že tenhle zbytek našich životů je těsně za rohem. Ale už tam nikdy nedojdeme.
Je vlastně zvláštní, že se nic nestane. Žádný formální konec, žádné úřední lejstro, žádná jasná čára, kterou by uznával celý vesmír okolo. Nikdy jsme nebyli svoji, jeho rodina je moje rodina jenom v mojí hlavě, ale ne skutečně. Já jsem svým vlastním rozhodnutím najednou cizinec a už se pravděpodobně nikdy nepotkáme. Z lidí zásadních, lidmi neznámými.

Stav beztíže

V nekonečném světě je nekonečno možností. A stejně se může jevit, že není dostupná ani jedna. Nebo zrovna ta, na které záleží.
V podivném stavu beztíže, mezi mládím a stářím, mezi dětstvím a standardním životem dospělého, se člověk přistihne, že najednou nemusí, ale může. A (jak popisoval Havel) při východu z vězení nás ta svoboda zastihne nepřipravené. Celou dobu jsme měli jasno v tom, co nechceme. Ale co vlastně chceme? Co jsme my a co jsou tužby, očekávání a předpoklady lidí okolo nás?
Jeví se to jako jednoduchá otázka, měli bychom to přece vědět. A nevíme. Ale musíme vůbec něco chtít? Není nakonec život jenom série náhod než zemřeme?

Working too much, sleeping too little

In the real world full of workaholics, having a healthy work-life balance seems like a utopia.

Having about three hours in weeks when I had nowhere to be, nothing urgent to do, I wanted to just be. I could get into my frustrations with the basic settings of the society, where I am expected to please other people and when I dont, they feel entitled to be angry. But I will wonder instead, how come we still value time (our and that of other people) so little?