Občas člověka něco zaskočí.
Vždycky jsem si říkala, že lidé, kteří na základě nějaké věty, pár slov, změní svůj pohled na vztah/práci/cokoliv, musí být blázni. Objektivní realita se nemění vyřčením nějakého výroku. Na druhou stranu se pak ale dozvím něco, co bych raději nevěděla, a co mě začne nutit přemýšlet a pochybovat o každé minutě. A to mi vlastně nebylo řečeno nic až tak zásadního nebo konkrétního.
Co způsobuje, že jsem tak snadno schopná začít pochybovat o věcech, které mi před 24mi hodinami přišly zcela jasné? Asi strach. Ale co to říká? Jsou pochyby jenom známka racionálního přemýšlení a opak slepé zamilovanosti nebo to ukazuje, že je něco špatně? A když se jednou objeví, jak se jich zbavit?

2 blogy

V průběhu posledního asi čtvrt roku mě zaujaly dva blogy, každý úplně jiný. Oba ale stojí za to!
http://expanze.blogspot.com/ je dosti syrový, nevím k čemu ho přirovnat, možná tak k Sexu ve městě, ale to není ani zdaleka přesně. Doporučuji číst chronologicky od nejstaršího k nejnovějšímu.
http://extra.cz/blog/ je úplně jiný šálek kávy(ne čaje!!!!). Čermáka asi zná hodně lidí, ale tady si na rozdíl od Reflexu přečtete i sloupky pro Sme a další..

Popis mé osoby, že nevím, co chci, ale vím, co nechci, poslední dobou není správný. Nejenže si někdy myslím, že vím, co chci, abych následně zjistila, že to vůbec není tak jasné, ale někdy ani nevím, co nechci. Kdybych věděla, co chci, tak by bylo hodně věcí o kus jednodušších a nebylo by tak snadné mě svést ze správného směru. Každopádně doufám, že jsem na cestě k tomu, abych opravdu věděla, co chci a zároveň i to, co nechci, jako normální rozumný člověk. Jedna část mě má pocit, že nikdy vědět nebude. A jedna, že už ví. Ale zjevně se v tom dobře potácím.

Zjevně jsem živočich s proměnou nedokonalou.

Going through metamorphosis

Some say people change, some think that people never change. I have to support the first statement since I am going through a change myself. And although I am not changing into a beetle(as Kafka´s character in Metamorphosis), I am definitely going through sthg big. It would not be so bad if I were not changing into sthg I have always loathed - a girl who would do anything for her boyfriend, someone who starts listening to the other person´s music and loves it, who cannot think about anyone else but him. So next time you meet me the change may be complete and I will be totally different myself. Get ready!

Matěj jednou řekl, že právo na soukromí je nesmyslné. Že by mu nevadilo, kdyby ho někdo sledoval 24 hodin denně. Můj postoj je přesně opačný, mě by vadilo, kdyby mě někdo sledoval i 10 minut.
Po přečtení jednoho titulku na BBC jsem začala přemýšlet nad tím, co by se přesně změnilo ve světě, kde by o nás bylo všechno známo. Změnili bychom svoje chování, nebo bychom zůstali stejní. Je mnoho věcí, které tajíme před světem, z těch nejhloupějších třeba to, jaké knihy čteme, na jak hloupé telenovely/seriály se díváme. Přestali bychom s tím, kdybychom věděli, že se na nás někdo dívá? Že někdo ví, že nečteme jenom intelektuální věci apod.? A ad absurdum nevedlo by to ke zvýšení vzdělanosti populace?

Další debatní turnaj je za námi

Po delší pauze, kterou mé ego potřebovalo ke vzpomatování se z loňské prohry(nebo aspoň předstírání, že to stačilo), jsem se opět vydala na středoškolský debatní turnaj. Třebaže jsem se v roli trenérky národního týmu mohla cítit jako velký boss, tento pocit se nedostavoval. A tak jsem prostě a jednoduše strávila víkend jako rozhodčí, který bez obalu kritizuje, a jako alkoholik/vysokoškolák, který konzumuje každou noc do pozdních večerních/brzkých raních hodin. Už mě to nějak zmáhá, a proto to všechno léčím zimním spánkem.

Náprava

Po předchozím velice optimistickém postu se navracím ke své obvyklé depresi a skepticismu. Jeden kamarád mi říkal, že se dřív stresoval ze zkoušek. Pak s tím přestal, ale po čase se začal stresovat z toho, že se nestresuje. Pak ale i to přešlo a teď s ním nic nehne. A já se obávám, že na sobě začínám pozorovat stejný průběh, ale ve velice zrychlené verzi. Aktuálně se totiž stresuji z toho, že se nestresuji ze zkoušky, což může být důsledek toho, že když jsem se z nich stresovala a měla pocit, že nic neumím, nakonec jsem dostala jedničku. Obávám se ale, že zítra už zkoušejícího neoblbnu.

Matters of the heart

Listening to The Beatles, my mind was racing. Is it really true that All You Need Is Love? Even if you really fall in love, the great issue is reciprocity. And even when that is ensured there is million other circumstances which may sabotage the relationship. And all it leaves you with is broken heart and loneliness. So should we still try to seek love? Definitely! Because if we ever are lucky and find our soulmate we can listen to The Beatles and nodd.

Hloupost a populismus zvítězí nad rozumem a reformami?

Nejnovější vývoj na české politické scéně mě děsí, ale asi je spíš s podivem, že k němu nedošlo už dřív. Pokud hodlá ODS s reformami skončit, kvůli veřejnosti naočkované Paroubkem, tak to bude velká škoda. Nejvtipnějším paradoxem je, že většině lidí beztak vadí spíš 30 Kč za položku na receptu a 30 Kč u lékaře klidně zaplatí. Ale i tak zvolili Paroubka s Rathem, kteří slíbili zrušit poplatky u doktora v krajských nemocnicích, což nakonec ovlivní jen velmi málo lidí a bude se navíc s největší pravděpodobností jednat o obcházení zákona. Přesto přese všechno se musím obdivovat velmi dlouho trvající podpoře Topolánka Julínkovi a to i za cenu prohraných voleb. V porovnání s minulými ministry zdravotnictví vydržel dlouho a konečně něco udělal. Výměna ministra Julínka je doufám jen změnou tváře a ne změnou přístupu.

Úvaha

Dopravní prostředk jsou bezpochyby panoptikem. Můžete potkat absolutně jakýkoliv typ člověka, včetně zjevných bláznů. Co mě ale zarazilo na jedné cestě zpět na kolej, byla úvaha nad tím, jestli si lidé, ať už vědomě nebo podvědomě, vybírají jestli budou sedět ve směru jízdy, proti směru jízdy, nebo případně bokem, a to nakolik to odráží jejich obecný postoj k životu. Například mi došlo, že já většinou sedím zády ke směru jízdy a vidím tak jenom cestu, kterou bus/vlak už ujel. A zároveň v životě mám pocit, že nevím kam jedu a jen se dívám na to, co je za mnou. Proto mě napadá - jsou lidé sedící zády ke směru jízdy tažení do neznáma? A vědí lidé, kteří vidí kam vozidlo směřuje, kam směřují v životě? A co ti, kteří sedí bokem? Údajně je to nezdravé pro páteř, ale co když to zároveň znamená, že mají nějaký směr, ale není to jejich rozhodnutí a tak se za ním ještě úplně nevydali. A tak ubližují nejenom svojí páteři, ale i sami sobě.

Vánoce Vánoce odcházejí

Ač jsem si hodně dlouho neuvědomovala, že se blíží Vánoce, děsila jsem se jich jako čert kříže. Především proto, že díky nápadu mého otce měly proběhnout v 2+kk bytě v Praze, kam se mělo vejít pět lidí sdílejících významnou část DNA. Moje rodina má tendenci se pozabíjet pokud jsou v jednom městě každý jinde, takže mé obavy mohou být snadno pochopitelné. Překvapivě ale nakonec (so far) všechno probíhá v klidu, což musím zaklepat na dřevo. Líbilo by se mi to ještě víc, kdybych neležela v posteli s chorobou:-(

Boj s Ním a jeho Vistami

Vtipů o Windows a jejich tvůrci(nebo aspoň člověku braném jako jejich tvůrce, i když to teď za něj dělají kupy programátorů) bylo napsáno bezpočetně, stejně tak bylo napsáno mnoho kritiky. Když se objevily Visty nekritizovala jsem je, přestože zabírají dvojnásobek operační paměti než XP. Vadil mi lehce fakt, že při prohlížení jakékoliv složky s videosoubory mi vyskakoval co pár sekund bubák informující mě, že jakýs COM Surrogate prestal fungovat a nedalo se toho zbavit, ale presto se mi libil hezky vzhled Vist(jsem prece jen holcicka) a nemela jsem sklon je nenavidet. Pohar uz ale pretekl! Blokuji mi downloady veci i kdyz mam vyply firewall a vsechny bezpecnostni opatreni, obcas se rozhodnout proste nespustit nejaky program, obcas vytuhnou uplne nekdy jen trochu. Jsou nekompatibilni a k nicemu! Jej! Kristýnka se nastvala a chce Okna vyhodit oknem. Kdyby to jen neznamenalo vyhodit notebook s nima..

Ať žije laboratoř!

Zameškání dvou laboratorních technik postavilo mě a Nicol(my lab partner) před nelehký úkol - dát za dva týdny čtyři čtyřhodinovky. Může se to zdát jako snadné, ale rozhodně to snadné není. Dnes jsme kupříkladu měly jednu nahrazenou hodinu a skončilo to tím, že jsem se hezky zpříma nadýchala chlorovodíku. Takže teď přemýšlím nad tím, jestli jsem nemocná, nebo je bolest v krku způsobená naleptanou sliznicí..

Pátek, aneb kam vás dovedou úvahy bezesné noci

Většina lidí pátek pravděpodobně považuje za nejlepší den v týdnu. Povětšinou bych s nimi sice souhlasila, ale tento pátek byl něčím vyjímečný. Především nedostatkem spánku, způsobeným klubáním jedné z mých "osmiček" - zubu moudrosti. Jakoby nestačila všechna ta vysoká, ještě se mě vlastní zub snaží přesvědčit, že je načase začít být dospělá. Další perlou tohoto pátku bylo cvičení z biologie buňky, o kterém jsem se dozvěděla tak třičtvrtě hodiny před jeho začátkem,takže jsem následující hodinu místo obědem strávila cestováním do školy a pak tři hodiny koukala do mikroskopu. Ne že by mě to nebavilo, ale s prázdným žaludkem se mi myslí těžko.
Jediným světlým bodem měl být shopping s Aničkou. Nakonec mi ale zůstala jen otázka: Je hledání pana Dokonalého stejný problém jako najít dokonalou podprsenku? A jestli ano, je ono hledané pouze mimo dosah nebo neexistuje vůbec?

Zhnusení

Ve čtvrtek jsem jela do Olomouce a tím se odřízla od internetového připojení(zjevně trpím sklony k masochismu či co..). Jedním z důvodů byla i účast na skvělé věci jménem krajské volby. Jelikož to byly první volby, ve kterých jsem mohla hlasovat, velice jsem se těšila. Některé děti se těší, že až budou velké, budou si moct koupit kolik lízátek budou chtít, já se vždy těšila až se budu moct občansky vyjádřit. Lehce mě sice mátlo to, že jsem na internetu i v médiích viděla Olomouc mezi místy, kde se konají i senátní volby ačkoliv jsem dostala hlasovací lístky pouze k těm krajským, ale vzhledem k tomu, že v mé volební místnosti byly velké cedule s nápisy KRAJSKÉ VOLBY s jakákoliv zmínka o senátních nebyla přítomna, došla jsem k závěru, že se volba do sněmu moudrých starců koná v nějaké jiné části Olomouce. Nadšení, které jsem cítila, když jsem vhazovala obálku se svým hlasovacím lístkem do urny, rychle opadlo, když jsem o den později viděla odhady výsledků a nakonec i výsledky samotné. Vážně mě nenapadlo, že se přihodí až taková katastrofa. To, kolik hlasů získala strana, jejíž předseda je zjevně nezničitelný muž, který přežije všechny svoje průsery a dlouhodobě se stýká s mafiány, mě natolik dorazilo, že mé nadšení z voleb opadlo. Babička(posledních dvacet let volící ODS) prohlásila, že to mají "ódéesáci" za to jak zavedli "nemorální" poplatky u doktora. Zjevně lidem nedochází, že to byl krok nutný a účinný(ušetřených několik miliard korun jim zjevně nepřipadá jako dostatečný argument). Výsledkem je, že v naší skvělé zemi volí stranu bezpáteřního hovada, který nemá žádnou svoji vizi a dělá velká populistická gesta, která budou stát spoustu peněz, jen to nebude tak jasné jako když člověk musí vytáhnout ze své peněženky 30 Kč u doktora. Takže HURÁ! Nebudeme muset platit poplatek u doktora, ale zato zaplatíme vyšší daně a tím i přilepšíme některým lidem. Bohužel to nebudou v levicovém duchu ti potřební, ale spíš Paroubkovi kamarádi, kteří budou dostávat v podivných soutěžích krajské zakázky. Teď už zbývá jen to, aby podobným způsobem dopadly volby celostátní za dva roky a můžem se jít zakopat..

Věková bariéra

Člověk, který vypadá jako já, má prostě čas od času problém s tím, že ho nepovažují za zletilého. Poslední dobou je to ale až příliš často. Nejdřív mě nechtěli pustit do klubu, což bych ještě mohla chápat. Bohužel to ale dospělo až do stavu, kdy mi nechtěla paní ve večerce nechtěla prodat dva lahváče a po tom, co jsem jí ukazála občanku měla projev stylu: "Vážně? Tolik? Jejda!" což mě už dorazilo. For heaven s sake, people! Nesuďte lidi podle toho jak vypadají.

Žloutenka

Člověk nikdy neví na co může na cestě narazit. Podivná individua, žloutenku apod.. Nebezpečí této zákeřné choroby jsem si nějak neuvědomovala, dokud se několik mých kamarádek nezačalo bavit o tom, jak si myjí ruce minimálně patnáctkrát denně a pokaždé aspoň deset minut, nedotýkají se ve veřejné dopravě ničeho a pokud to jen trochu jde, chodí pěšky. To narušilo mé přesvědčení, že pravděpodobnost střetu se žloutenkou je malá, a tak jsem začala malým stihomamem trpět taky. Moje spolubydlící, která studuje medicínu, mi přečetla výňatek z jejích skript o tom jak se vyhnout chorobě v době epidemie(chřipky ale i jakékoliv jiné nemoci). Seznam čítal takové věci jako zdržovat se pouze doma, nechodit na veřejná místa, kde se vyskytuje více lidí, necestovat dopravními prostředky, nechodit do práce/školy atd. Pokud bych se radami jistě velice chytré autorky měla řídit, asi bych zbytek života strávila v protiatomovém krytu. Proot zbývá jen doufat,že žloutenka brzy zežloutne zlostí a odporoučí se do věčných lovišť 200 případů ročně..

Čajovna U Džoudyho s Weinbym,

Následuje úplný přepis textu napsaného v čajovně mnou a mým kamarádem Weinbym mezi řádky cilichilli: Svou návštěvu jsem započali originálním dotazem směřovaným na teamana: "Mohu se vás zeptat, jestli jste Ten Jouda(čtěte anglicky Džouda)?" Jsou události níže popsané aktem pomsty za tento dotaz?! Pod slibným názvem Květy divokého čajovníku se skrýval "výluh chuti nepopsatelné a pachu přesahujícího hranice lidského poznání."(scénická poznámka číslo 1: Kristýna právě dalším mohutným záchvatem smíchu sfrkla všechny medovníkové drobky na sebe a koberec a Weinby se začal po požití čaje dusit)(scénická poznámka číslo 2 Weinby se směje nepřetržitě už hodinu a půl)(scénická poznámka číslo 3 Kristýna se právě pokusila fagocytovat zbytek medovníku. úspěšně.) Zpět k popisu: Čaj je servírován v PRŮHLEDNÉ skleněné konvici, což bohužel umožňuje zřít onu magickou čajovou směs(scénická poznámka číslo 4: Weinby jde na záchod. Opět. Byla vyslovena hypotéza, že čaj je mimojiné močopudný) Ve vroucí vodě plovou hnědé mimozemsky vypadající chuchvalce aka květy. Na základě neoddiskutovatelné vizuální podobnosti bly tyto UFO(unidentifiable floating objects) označeny jako himalájský syfl, vyblité ragú nebo též tibetská filcka. Kristýna dodala, že najít něco takového doma, použije na to savo.(Což už možná někdo udělal, pokud vezmeme v úvahu roztoDIVNÉ čichové vjemy)(scénická poznámka číslo 5: Weinby právě označil vůni tohoto čaje za hroší prd a následně se konvice ozvala podivným kviknutím)Byl navrhnut atraktivní popisek pro tento čaj: Tento čaj je sbírán speciální metodou hadru. Chuchvalce, které byste z použitého hadru spláchli do odpadu, jsou v tomto případě vysušeny a použity k přípravě této dobroty.(scénická poznámka číslo 6 Weinby právě sebral všechnu odvahu a dotkl se jednoho chuchvalce vyvrženého konvicí)(dodatek ke scénické poznámce číslo 6 konvici se netřeba divit, chuchvalec by vyvrhl každý)(důsledek dodatku ke scénické poznámce číslo 6: Kristýna se celá smíchy posmrkala) Této metodě člověk vděčí za nekonečnou varietu chuťových dispozic tohoto čaje. Ty závisí na substanci, která byla před extrakcí setřena hadrem.(V našem případě se pravděpodobně jedná o opakovaně vydávené chlupy z perského koberce)(scénická poznámka číslo 7: Weinby uvažuje o použití této směsi k dezinfekci savu rezistentní špíny na toaletě a nabízí se i komerční vužití jako náhradní náplň do prostředků proti hmyzu nebo na hubení plevele)Zakončíme tento traktát zbožným přáním: Ó velký Joudo, nedopusť, aby se tento recept dostal do rukou teroristům!!!

Stále ještě studentem VŠ

První den bydlení na kolejích proběhl asi přesně podle toho, co byste čekali od vysoké školy. Jediným mínusem snad byla cesta do klubu až na Jižák(přes celou Prahu) a především zpátky-pokud jsem žloutenku nechytila v noční tramvaji od všech těch úžasných lidí(bezdomovců, narkomanů a opilců), tak už ji asi nechytnu nikdy.
Přes počáteční šok z kolejí a asi i díky přestěhování se do aspoň trochu lepšího pokoje to vypadá, že přece jen budu schopná přežít na koleji. Jsem asi příliš rozmazlené dítě a prostě mi nějak nejde si zvyknout na to, že sdílím pokoj s cizím člověkem, nemám kuchyňku a nádobí musím mýt v umvadle. Přesto se asi vyvíjím do homo vysokoškolensis, který vydrží vše.
Nejvíc mě ale doráží fakt, že jsem za poslední měsíc naplnila svou peněženku bohužel ne penězi ale průkazkami na všechno možné. Jejich počet už překročil desítku a začíná to mít vliv i na mé duševní zdraví. Jedinou cestou ven z tohoto přeprůkazkovaného pekla je asi pořídit si dokladovku, kterou během prvního týdne ztratím. Hurá!