So another big step towards adulthood was made. I handed in my diploma thesis. Could have been better, could have been worse. I also need to move within the next two weeks, study for my states exam and work full-time in a lab I am leaving at the end of the month. No worries, no pressure...
In the world where geopolitical landscapes undergoing an earthquake, it occurred to me that my plans might not be as long-term as I would have liked them to be. My life will be shaped by the decisions of Mr. Putin and Mr. Obama and Mrs. Merkel and many others.
The graduates in Europe have been facing uncertain future for past 6 years. It was because of the economic crisis. Are we now moving into a world where the uncertainity stems from war?
sobota 16. srpna 2014
pátek 8. srpna 2014
A girl always looks for her father in every boy she dates. Maybe its true generally, maybe just in certain cases. I might be one of them. The scariest part is that you might think that he's different than your father, but as time goes by, you somehow realize that you were just fooling yourself.
Funny part being that when you want someone to commiserate with, your mother will understand you, however she has learned to live with precisely those character flaws, so she will not see them as a deal breaker.
Funny part being that when you want someone to commiserate with, your mother will understand you, however she has learned to live with precisely those character flaws, so she will not see them as a deal breaker.
čtvrtek 31. července 2014
sobota 26. července 2014
10 Simple Words Every Girl Should Learn?
Narazila jsem na článek Sorayi Chemaly: k nalezení zde. V podstatě autorka pozoruje, že muži se v konverzaci smíšených skupin jednak chovají dominantně, jednak jsou víc slyšeni. A vyvozuje, že příčina je ve výchově holek k tomu, aby se chovaly slušně, zatímco u chlapců se na to rezignuje, nebo jsou požadavky výrazně menší.
Zarazilo mě na tom, jak moc jsou její pozorování odrazem mé zkušenosti z konverzace smíšených skupin vzdělaných chytrých lidí, kteří jsou ještě k tomu třeba debatéři. Často stejná věc řečená ženou totálně zapadne, aby o pár minut později řekl přesně tu stejnou věc muž(někdy dokonce úplně stejnými slovy) a vzbudilo to ohlas a rozproudila se konverzace na dané téma. Skákání do řeči často probíhá přesně tak, jak popisuje autorka - ženy to spíš nedělají, muži ano, pokud hovoří žena.
A ještě jeden fenomén, který tedy autorka nepozoruje - pokud se stane, že se začnou víc bavit ženy, i když to je o stejném tématu, o jakém byla konverzace předtím mezi muži, muži vypnou a přestanou poslouchat a za chvíli téma změní.
Dynamika skupiny se ale výrazně mení, pokud je žena mezi samými muži, nebo pokud je muž mezi samými ženami - normálně se baví.
Zajímavá mi přijde ještě skutečnost, že doporučení autorky - aby se ženy naučily ohradit proti tomu, že jim někdo skáče do řeči, říkat, že přece nepotřebují, aby jim to někdo vysvětloval, nebo, že danou věc přece samy zrovna řekly, dle mého názoru úplně nefungují. Když skáču do řeči stejně jako muži, jsou z toho muži nervózní a podráždění a najednou jsem vnímaná jako děsně agresivní. Když jsem se naučila říkat svůj názor dostatečně hlasitě, vypadám prý naštvaně a lidi "se se mnou bojí diskutovat". Řeknu-li, že jsem daný nápad říkala, jsem jen cry baby, které nesnese, že někdo měl lepší nápad než já(i když je to ten stejný).
Všechno to můžou nakonec být jen moje charakterové vady a zaujaté pozorování a dlouho jsem ani nepřemýšlela nad tím, že by to mohlo být jinak. Nedávno jsme ale seděli v restauraci a bylo nás přibližně stejně žen jako mužů. Muži vesele vedli konverzaci a ženy jen seděly a poslouchaly. V tu chvíli mi došlo, že je něco divně..
Zarazilo mě na tom, jak moc jsou její pozorování odrazem mé zkušenosti z konverzace smíšených skupin vzdělaných chytrých lidí, kteří jsou ještě k tomu třeba debatéři. Často stejná věc řečená ženou totálně zapadne, aby o pár minut později řekl přesně tu stejnou věc muž(někdy dokonce úplně stejnými slovy) a vzbudilo to ohlas a rozproudila se konverzace na dané téma. Skákání do řeči často probíhá přesně tak, jak popisuje autorka - ženy to spíš nedělají, muži ano, pokud hovoří žena.
A ještě jeden fenomén, který tedy autorka nepozoruje - pokud se stane, že se začnou víc bavit ženy, i když to je o stejném tématu, o jakém byla konverzace předtím mezi muži, muži vypnou a přestanou poslouchat a za chvíli téma změní.
Dynamika skupiny se ale výrazně mení, pokud je žena mezi samými muži, nebo pokud je muž mezi samými ženami - normálně se baví.
Zajímavá mi přijde ještě skutečnost, že doporučení autorky - aby se ženy naučily ohradit proti tomu, že jim někdo skáče do řeči, říkat, že přece nepotřebují, aby jim to někdo vysvětloval, nebo, že danou věc přece samy zrovna řekly, dle mého názoru úplně nefungují. Když skáču do řeči stejně jako muži, jsou z toho muži nervózní a podráždění a najednou jsem vnímaná jako děsně agresivní. Když jsem se naučila říkat svůj názor dostatečně hlasitě, vypadám prý naštvaně a lidi "se se mnou bojí diskutovat". Řeknu-li, že jsem daný nápad říkala, jsem jen cry baby, které nesnese, že někdo měl lepší nápad než já(i když je to ten stejný).
Všechno to můžou nakonec být jen moje charakterové vady a zaujaté pozorování a dlouho jsem ani nepřemýšlela nad tím, že by to mohlo být jinak. Nedávno jsme ale seděli v restauraci a bylo nás přibližně stejně žen jako mužů. Muži vesele vedli konverzaci a ženy jen seděly a poslouchaly. V tu chvíli mi došlo, že je něco divně..
středa 28. května 2014
Konzistentní argumentace
Měla jsem takhle jednou zkoušku. Deset otázek, 0-všechny správné odpovědi, otázky mají různé počty bodů, které ale student neví. Za špatně zaškrtnutou možnost se body odečítají, opět není řečeno kolik. Z pozice studenta mě štve nevědět, jak budu hodnocena. Z pozice vyučujícího student nekalkuluje a nezkouší, ale jen odpovídá na otázky, jak nejlíp dovede.
Ne, že bych si vedla hvězdně, ale z deseti otázek v testu byly 3 na témata, která se letos vůbec neprobírala. Při řešení se vyučující projevil v lepším světle, než je všeobecně známý (navrhl mi zkoušku omluvit a tím pádem bych neztratila termín a mohla přijít znovu, i když já bych preferovala být hodnocená na těch zbylých sedmi otázkách), ovšem jeho argumentace byla dost chaotická. Zároveň tvrdil vždycky minimálně dvě protichůdné věci. A já nevím, jak je to možné. U vědce, vyučujícího, inteligenta, vzdělance.
Možná přeceňuju to, co je běžné. Možná mi po těch letech debatování přijdou některé věci tak bolestně zřejmé, že už neuvažuju jako debatou nepolíbený jedinec. Nějak ale automaticky očekávám, že si lidi, minimálně ti vzdělaní, mají tendenci neprotiřečit v rámci pár vět. Že mají ujasněný přístup k hodnocení studentů, když jsou vyučující. Že pro něj mají důvody. A že je jsou schopní koherentně sdělit.
Co se dá dělat...
Ne, že bych si vedla hvězdně, ale z deseti otázek v testu byly 3 na témata, která se letos vůbec neprobírala. Při řešení se vyučující projevil v lepším světle, než je všeobecně známý (navrhl mi zkoušku omluvit a tím pádem bych neztratila termín a mohla přijít znovu, i když já bych preferovala být hodnocená na těch zbylých sedmi otázkách), ovšem jeho argumentace byla dost chaotická. Zároveň tvrdil vždycky minimálně dvě protichůdné věci. A já nevím, jak je to možné. U vědce, vyučujícího, inteligenta, vzdělance.
Možná přeceňuju to, co je běžné. Možná mi po těch letech debatování přijdou některé věci tak bolestně zřejmé, že už neuvažuju jako debatou nepolíbený jedinec. Nějak ale automaticky očekávám, že si lidi, minimálně ti vzdělaní, mají tendenci neprotiřečit v rámci pár vět. Že mají ujasněný přístup k hodnocení studentů, když jsou vyučující. Že pro něj mají důvody. A že je jsou schopní koherentně sdělit.
Co se dá dělat...
úterý 27. května 2014
sobota 24. května 2014
Když kvůli někomu jinému máme měnit svůj svět, potřebujeme k tomu několik věcí:
-rozpoznat, jak moc je to pro druhého důležité
-vědět, jak moc nám na tom druhém záleží
-uvědomit si, kde je hranice toho, co jsme a nejsme ochotní udělat kvůli jinému člověku a kvůli tomu konkrétnímu
V žádné z těch kategorií si nejsem úplně jistá. Kdo taky je... Asi na to člověk přijde teprve až dojde na lámání chleba.
-rozpoznat, jak moc je to pro druhého důležité
-vědět, jak moc nám na tom druhém záleží
-uvědomit si, kde je hranice toho, co jsme a nejsme ochotní udělat kvůli jinému člověku a kvůli tomu konkrétnímu
V žádné z těch kategorií si nejsem úplně jistá. Kdo taky je... Asi na to člověk přijde teprve až dojde na lámání chleba.
středa 30. dubna 2014
Deklarace
Přisuzuju slovům a jejich významům velkou váhu. Možná větší než si zaslouží. Nebo ne?
Jak důležité jsou deklarace? Stačí věci vědět a pociťovat jejich důsledky, nebo je potřeba je i slyšet nebo vyslovit?
Můžu cítít, že vražda je špatná věc, je to ale jasné vyřčení v zákoně, které mě ubezpečuje o tom, že žiju ve společnosti nesouhlasící s vraždou. Že je to obecná hodnota, ne jen můj dojem, a že se možná díky tomu můžu cítit i trochu bezpečněji. Jasně, jsou to jen slova. Důležité pro mě ale je, o čem vypovídají.
Stejně tak v osobním životě cítím potřebu deklarací. Nejen v označeních vztahů (to aby bylo jasno), tak aby obě strany měly co možná nejvíc podobná očekávání. Ale i v obecném fungování v mezilidských vztazích. Jsem možná trochu asociál, ale bez deklarace těžkosti někdy nepoznám, že je potřeba pomoct, bez deklarace emoce nepoznám, že se něco děje, bez deklarace cíle někdy nevím, čeho je třeba dosáhnout atd. atp.
Jak důležité jsou deklarace? Stačí věci vědět a pociťovat jejich důsledky, nebo je potřeba je i slyšet nebo vyslovit?
Můžu cítít, že vražda je špatná věc, je to ale jasné vyřčení v zákoně, které mě ubezpečuje o tom, že žiju ve společnosti nesouhlasící s vraždou. Že je to obecná hodnota, ne jen můj dojem, a že se možná díky tomu můžu cítit i trochu bezpečněji. Jasně, jsou to jen slova. Důležité pro mě ale je, o čem vypovídají.
Stejně tak v osobním životě cítím potřebu deklarací. Nejen v označeních vztahů (to aby bylo jasno), tak aby obě strany měly co možná nejvíc podobná očekávání. Ale i v obecném fungování v mezilidských vztazích. Jsem možná trochu asociál, ale bez deklarace těžkosti někdy nepoznám, že je potřeba pomoct, bez deklarace emoce nepoznám, že se něco děje, bez deklarace cíle někdy nevím, čeho je třeba dosáhnout atd. atp.
pátek 21. března 2014
My way or no way?
They say that as ppl grow older, they become less radical, more tolerant and more willing see all shades of grey:-)
Somehow that does not work on me. Even though I cannot really say why, I see myself less willing to compromise and spend time on things that I perceive as nonsensical. Is it the realization that time is limited, stubbornness or senility?
Somehow that does not work on me. Even though I cannot really say why, I see myself less willing to compromise and spend time on things that I perceive as nonsensical. Is it the realization that time is limited, stubbornness or senility?
pátek 7. března 2014
PhD job hunting
Looking for the right lab to do your PhD is kinda tricky. You never have enough information. Either your information source is the group leader and gossip(don't need to explain the problem there) or you don't have comparison with other labs, with other possibilities. Should you take the job that is right in front of you or should you wait for another, one that may never arrive..
úterý 4. února 2014
čtvrtek 30. ledna 2014
It's a question of lust, it's a question of trust...
Trust is a complicated issue. Sometimes, well, quite often, you lack trust, even when there is no reason to be skeptical. Other times, you can't help but trust someone, even though it is not sensible. You know the odds, you even sometimes struggle emotionally, trying to defeat your fears, but in the end the trust is there, unshaken, unmoved. Can you end up being the village idiot in the little play called life? Probably.
neděle 12. ledna 2014
Veřejný prostor
Nikdo mě jako malou nenutil jíst s knihami mezi lokty a tělem, etiketa nikdy nebyla nějak zásadní bod našeho rodinného života. Ostatním členům rodiny se ale nikdy nenadávalo, každý jsme si po sobě museli uklízet a některé věci bylo tak všeobecně normální nedělat. Jsem tedy dost zaskočená z toho, co vidím ve veřejných prostorech.
Že lidi po sobě začali s klidem nechávat odpadky v metru. Ještě na ulici bych to nějak chápala. Vadilo by mi to taky, ale bylo by mi jasné, že se to děje. Ale zahodit odpadky na zem v uzavřeném prostoru? Nechávat v něm nedojedené jídlo? Lahve od vodky? To už mi přijde jako trochu silné kafe. Asi se to přidává na seznam věcí, kterým nikdy nebudu rozumět.
Že si lidi nadávají. Úplně cizí lidi, kteří se do té chvíle nikdy neviděli si jsou schopní říct neuvěřitelně sprosté a neuctivé věci. Jasně, když mi někdo stoupne na nohu v metru, bolí to. Ale když se několikrát sám od sebe automaticky omluví, není snad důvod začít na něj řvát nadávky a pokračovat v tom několik dalších stanic. Neudělal to schválně, tak proč?
Že lidi neustále kašlou bez ruky před pusou. Kdejaká noblesně vypadající paní se změní v barbara, když začne kašlat. Jasně, nikdo není zdravý 100% času, stejně jako se v době nemoci nedá vyhnout MHD. Zvlášť, když se jedná o prachobyčejnou rýmičku, necítí se člověk povinen zahájit opatření jako při pandemii moru. Ale dát si ruku před pusu a dramaticky tím omezit šíření bacilů na ostatní snad není takový výkon. Vždycky jsem myslela, že to je standardní součástí ohleduplnosti vůči ostatním. To, že jsem nemocná já, neznamená, že mi je jedno, jestli nebudou i ostatní cizí lidí, které potkám. Nebo to je teď standard?
Že lidi po sobě začali s klidem nechávat odpadky v metru. Ještě na ulici bych to nějak chápala. Vadilo by mi to taky, ale bylo by mi jasné, že se to děje. Ale zahodit odpadky na zem v uzavřeném prostoru? Nechávat v něm nedojedené jídlo? Lahve od vodky? To už mi přijde jako trochu silné kafe. Asi se to přidává na seznam věcí, kterým nikdy nebudu rozumět.
Že si lidi nadávají. Úplně cizí lidi, kteří se do té chvíle nikdy neviděli si jsou schopní říct neuvěřitelně sprosté a neuctivé věci. Jasně, když mi někdo stoupne na nohu v metru, bolí to. Ale když se několikrát sám od sebe automaticky omluví, není snad důvod začít na něj řvát nadávky a pokračovat v tom několik dalších stanic. Neudělal to schválně, tak proč?
Že lidi neustále kašlou bez ruky před pusou. Kdejaká noblesně vypadající paní se změní v barbara, když začne kašlat. Jasně, nikdo není zdravý 100% času, stejně jako se v době nemoci nedá vyhnout MHD. Zvlášť, když se jedná o prachobyčejnou rýmičku, necítí se člověk povinen zahájit opatření jako při pandemii moru. Ale dát si ruku před pusu a dramaticky tím omezit šíření bacilů na ostatní snad není takový výkon. Vždycky jsem myslela, že to je standardní součástí ohleduplnosti vůči ostatním. To, že jsem nemocná já, neznamená, že mi je jedno, jestli nebudou i ostatní cizí lidí, které potkám. Nebo to je teď standard?
středa 8. ledna 2014
Co jsem se naučila za poslední týden
Že člověka slyší, jen když křičí a je hysterický. Ale že nechci křičet, aby mě někdo slyšel, nechci být hysterická víc, než mi velí geny.
Že i v osobním životě je na výběr mezi tím, kým chce člověk být, a mezi tím, čeho chce dosáhnout. A že cena za některá splněná přání by byla příliš vysoká.
Že je fajn čas od času slyšet, že jsem úžasná, i když to není od člověka, se kterým chodím. Ale že to nemění a nemůže změnit s kým chci být.
Že o některých věcech bolí mluvit, i když je to v dlouhodobém hledisku přínosné. Ale že to umím jen nárazově.
Že i po těch letech mě překvapí šílenství mé rodiny. Ale že ji neumím přestat mít ráda.
A taky už umím udělat 70% bun cha.
Že i v osobním životě je na výběr mezi tím, kým chce člověk být, a mezi tím, čeho chce dosáhnout. A že cena za některá splněná přání by byla příliš vysoká.
Že je fajn čas od času slyšet, že jsem úžasná, i když to není od člověka, se kterým chodím. Ale že to nemění a nemůže změnit s kým chci být.
Že o některých věcech bolí mluvit, i když je to v dlouhodobém hledisku přínosné. Ale že to umím jen nárazově.
Že i po těch letech mě překvapí šílenství mé rodiny. Ale že ji neumím přestat mít ráda.
A taky už umím udělat 70% bun cha.
pondělí 23. prosince 2013
In-a-relationship personality
Relationships change us in several ways.
First is the change from a single person to a in-relationship person. It's not just in a name, but most importantly in the smell of the rose. You behave and think differently. You do different activities. You realize that for years of short relationships you have never really been in any one of them. Because this change has never taken place, because real closeness has never developed, because you didn't let it. And at the same time you are not entirely certain which you you liked more. But "the current's too overpowering; you don't have any choice...Danger may be lurking there, something that may end up wounding you deeply, fatally. You might end up losing everything. But there's no turning back. You can only go with the flow.." Should you regret changing or embrace it?
And then there are other changes. In tiny bits you start using the other person's language and a manner of expressing himself. You start prioritizing slightly different things, solving problems in a slightly different manner, communicating differently with your friends... You don't even realize at first, but in time you begin to see it. The relationship is changing you ever so slightly. And again the same question arises - where do I stop being me?
First is the change from a single person to a in-relationship person. It's not just in a name, but most importantly in the smell of the rose. You behave and think differently. You do different activities. You realize that for years of short relationships you have never really been in any one of them. Because this change has never taken place, because real closeness has never developed, because you didn't let it. And at the same time you are not entirely certain which you you liked more. But "the current's too overpowering; you don't have any choice...Danger may be lurking there, something that may end up wounding you deeply, fatally. You might end up losing everything. But there's no turning back. You can only go with the flow.." Should you regret changing or embrace it?
And then there are other changes. In tiny bits you start using the other person's language and a manner of expressing himself. You start prioritizing slightly different things, solving problems in a slightly different manner, communicating differently with your friends... You don't even realize at first, but in time you begin to see it. The relationship is changing you ever so slightly. And again the same question arises - where do I stop being me?
pondělí 16. prosince 2013
Public perception
I find that sometimes the people around you can tell more about you than you yourself. Can better predict, what choices you are about to make, even when you don't even know that you are going to be faced with a situation requiring a choice. Getting the view of the others can be helpful in realizing things.
At the same time, there is no judge harsher than your acquaintances. Even if you did nothing wrong, just a perception of possible misconduct of any sort means harsh judgement from a lot of people. And even if you explain over and over that there really wasn't any wrongdoing, the message reaches only part of those who have already made up their mind and sentenced you.
Weird, how the elderly more than anyone else seem to think that they know exactly what happened and why. My grandmother being one of them (and not the only one). She could see a small gesture, hear about a tiny detail and she was sure she knew the whole story. And even though she was so very kind to anyone, she would also judge based on her presumption of what has happened. Maybe, as we grow older, we also think that we know every pattern of human behaviour, that we can guess, what people did or say just based on a tiny hint. Can we ever?
At the same time, there is no judge harsher than your acquaintances. Even if you did nothing wrong, just a perception of possible misconduct of any sort means harsh judgement from a lot of people. And even if you explain over and over that there really wasn't any wrongdoing, the message reaches only part of those who have already made up their mind and sentenced you.
Weird, how the elderly more than anyone else seem to think that they know exactly what happened and why. My grandmother being one of them (and not the only one). She could see a small gesture, hear about a tiny detail and she was sure she knew the whole story. And even though she was so very kind to anyone, she would also judge based on her presumption of what has happened. Maybe, as we grow older, we also think that we know every pattern of human behaviour, that we can guess, what people did or say just based on a tiny hint. Can we ever?
úterý 10. prosince 2013
Doubt
I am one of those people who doubt everything. You could say that doubting myself is just a manifestation of my low self-esteem and you might be right, but I don't stop there. From time to time I start doubting everything and everyone. I stop being certain about what I have experienced and begin questioning my judgement of events that have transpired and the bias in my perception. It is usually pretty hard to snap out of this circle of doubt. Once you don't trust anything including your perception, how do you build sensible view of the world...
Somehow I have always found something, a steady point, basis to rebuild my world upon. But it leads me to a number of questions. Is it healthy to deconstruct, judge and reconstruct your world every now and then or is it harmful to your psyche and everything around you? Is it possible to live in this circle of doubt from time to time or will I just one day stay stuck inside, unable to snap out of it? Where do people get the confidence and, I guess, arrogance? How can anyone be certain that their perception, evaluation skills and world views are the best possible ones? And if they know they are not, how can just go on living without trying to find ways to improve them?
pátek 18. října 2013
Velká vietnamská výprava III - nápoje
Ovoce a ovocné džusy:
Místo sladkosti evropského typu, k snídani, obědu nebo večeři, jsme většinou dostali čerstvé tropické ovoce. A rozhodně jsme si neměli na co stěžovat. Banány chutnaly úplně jinak - byly zralé a šťavnaté, a to platilo i o ananasech, marakujách, dragon fruit, mangu, papaye, melounech, atd. atp. Úplně běžně jsou dostupné čerstvě připravené džusy ze všech typů ovoce. V některých případech je to víc šťáva, někdy víc purée, asi hlavně podle typu ovoce. Co se nám moc nevyplatilo byl winter melon nápoj v plechovce. Přeslazené s divnou pachutí, vůbec se to nedalo pít.. Lepší je zůstat u čerstvých šťáv, ty byly vždycky super a za hubičku.
Káva:
Dalším velkým zážitkem byla určitě vietnamská káva. Na rozdíl od té zápaďácké je zatraceně silná, neuvěřitelně dobrá a pije se nejčastěji s hojnou dávkou slazeného kondenzovaného mléka a s ledem. V Hanoji pak někteří ochutnali i místní speciality jako káva se šlehaným syrovým bílkem nebo káva s jogurtem, oboje podávané po studenu. Dobré, ale stejně asi vítězila základní verze jen s mlékem.
Pivo:
Piva je ve Vietnamu všude spousta, v rámci socialistické pomoci čeští sládci přinesli know-how i kulturu pití. Na severu v Hanoi je populární Bia Hoi, které se normálně jako v česku točí do sklenic a pije v restauračním zařízení(čti plastových stoličkách na ulici). Taková česká hospoda po vietnamsku. Oblíbené značky ve skle nebo plechovce u nás bylo pivo Ha Noi a pivo Sai Gon, hlavně to druhé vynikalo hořkostí. Do horkého a vlhkého klimatu pivo sedne úplně geniálně. Led:
Při cestování se často u ledu doporučuje obezřetnost - místní ho často vyrábí z kohoutkové vody, takže veškerá snaha se jí vyhnout přijde vniveč. Ne tak ve Vietnamu - ledárenský průmysl je prý velký byznys, všude mají led kupovaný. Do kávy, džusů, dokonce i piva se přidává led a chladí se tím, neb ne všude mají dostatečně velké lednice na vychlazování plechovek/soudků. Možno pít bez obav.
Voda:
Pili jsme jen balenou. Litr a půl se dá všude sehnat za 10 000 VND (9 Kč), všude vám automaticky budou dávat chlazenou(jsou zvyklí na zmlsané turisty). V turistických destinacích to někdy mají osolené na klidně 30 nebo 40 000, někdy to i ve městě zkoušejí za 20, ale většinou se při smlouvání na 10 dostanete velmi rychle. Jen na té lodi v Ha Long Bay by to asi nešlo.
Místo sladkosti evropského typu, k snídani, obědu nebo večeři, jsme většinou dostali čerstvé tropické ovoce. A rozhodně jsme si neměli na co stěžovat. Banány chutnaly úplně jinak - byly zralé a šťavnaté, a to platilo i o ananasech, marakujách, dragon fruit, mangu, papaye, melounech, atd. atp. Úplně běžně jsou dostupné čerstvě připravené džusy ze všech typů ovoce. V některých případech je to víc šťáva, někdy víc purée, asi hlavně podle typu ovoce. Co se nám moc nevyplatilo byl winter melon nápoj v plechovce. Přeslazené s divnou pachutí, vůbec se to nedalo pít.. Lepší je zůstat u čerstvých šťáv, ty byly vždycky super a za hubičku.
Káva:
Dalším velkým zážitkem byla určitě vietnamská káva. Na rozdíl od té zápaďácké je zatraceně silná, neuvěřitelně dobrá a pije se nejčastěji s hojnou dávkou slazeného kondenzovaného mléka a s ledem. V Hanoji pak někteří ochutnali i místní speciality jako káva se šlehaným syrovým bílkem nebo káva s jogurtem, oboje podávané po studenu. Dobré, ale stejně asi vítězila základní verze jen s mlékem.
Pivo:
Piva je ve Vietnamu všude spousta, v rámci socialistické pomoci čeští sládci přinesli know-how i kulturu pití. Na severu v Hanoi je populární Bia Hoi, které se normálně jako v česku točí do sklenic a pije v restauračním zařízení(čti plastových stoličkách na ulici). Taková česká hospoda po vietnamsku. Oblíbené značky ve skle nebo plechovce u nás bylo pivo Ha Noi a pivo Sai Gon, hlavně to druhé vynikalo hořkostí. Do horkého a vlhkého klimatu pivo sedne úplně geniálně. Led:
Při cestování se často u ledu doporučuje obezřetnost - místní ho často vyrábí z kohoutkové vody, takže veškerá snaha se jí vyhnout přijde vniveč. Ne tak ve Vietnamu - ledárenský průmysl je prý velký byznys, všude mají led kupovaný. Do kávy, džusů, dokonce i piva se přidává led a chladí se tím, neb ne všude mají dostatečně velké lednice na vychlazování plechovek/soudků. Možno pít bez obav.
Voda:
Pili jsme jen balenou. Litr a půl se dá všude sehnat za 10 000 VND (9 Kč), všude vám automaticky budou dávat chlazenou(jsou zvyklí na zmlsané turisty). V turistických destinacích to někdy mají osolené na klidně 30 nebo 40 000, někdy to i ve městě zkoušejí za 20, ale většinou se při smlouvání na 10 dostanete velmi rychle. Jen na té lodi v Ha Long Bay by to asi nešlo.
čtvrtek 17. října 2013
Velká vietnamská výprava II - gastro zážitky
Od výpravy do Asie se většinou čekají veselé fekální historky. Těch se nám bohužel nedostalo. Zato jsme měli spoustu skvělých zážitků s vietnamskou kuchyní. Jezení na ulici se ukázalo být bezpečným a postupně jsme byli čím dál otrlejší. Nakonec jsme vesele pojídali zeleninu omytou v buhvíčem, jestli něčem, v zaplivaném stánku na ulici, sedíc na miniplastových židličkách s hmyzem běhajícím okolo nás. Nutno dodat, že já jsem byla z celé výpravy nejbojácnější, ale i tak jsem se streetfoodu nemohla nabažit.
V naší paměti zůstanou asi napořád Bun Cha a Bun Bo Nam Bo. Obě jídla chutnala nejlépe v pouličním provedení (každé jinde) za 30 000 dongů za velkou porci (asi 27 Kč). Zkoušeli jsme to pak i v "lepších" podnicích (čti dražších, kde člověk nesedí na plastu, ale v klimatizované snobsky se tvářící restauraci, snobsky na vietnamské poměry), ale nemohlo se to ani zdaleka rovnat. Oboje jsou to rýžové nudle, jednou s do křupava vypečeným búčkem podruhé s opečeným hovězím, do zlatova opraženou cibulkou a arašídy.
Polévky:
Vietnamci jedí v jednom kuse polévky. Pokud člověk nespecifikuje, dostane nudle většinou plavající ve vývaru. Zkoušeli jsme je v mnoha podobách, od známeho Pho po různé další typy vývarů, ve kterých často plavaly dost záhadné věci. O některých se mi ještě teď zdá.. Obecně polévky dobré, vývary silné, chuť sice dost jiná, než polévky evropské, ale vynikající. Vietnamci polévky jedí k snídani, obědu i večeři; za celou dobu jsme neviděli místní snídat nic jiného a u ostatních jídel bych řekla tak poměr 70:30 ve prospěch polévek.
Bagety:
Asi od Francouzů se Vietnamci naučili jíst bagety. Naráželi jsme na ně na každém rohu a Bahn Mi (Ban Mi, Ban My, Bahn My...) nás minimálně jednou zachránilo před smrtí hladem. O co se jedná? V podstatě bageta plněná tím, co by asi jinak jedli s rýží nebo nudlemi. Nejčastěji je to nějaká jemná sekaná/paštika (paté) nebo pečené maso, doplněné zeleninou, omáčkami a bylinkami. To všechno zahřáté či zapečené. Mají to všude od jihu až na sever. Akorát ve sřední části používají bagety trochu menší (tip-vzít hned dvě).
V naší paměti zůstanou asi napořád Bun Cha a Bun Bo Nam Bo. Obě jídla chutnala nejlépe v pouličním provedení (každé jinde) za 30 000 dongů za velkou porci (asi 27 Kč). Zkoušeli jsme to pak i v "lepších" podnicích (čti dražších, kde člověk nesedí na plastu, ale v klimatizované snobsky se tvářící restauraci, snobsky na vietnamské poměry), ale nemohlo se to ani zdaleka rovnat. Oboje jsou to rýžové nudle, jednou s do křupava vypečeným búčkem podruhé s opečeným hovězím, do zlatova opraženou cibulkou a arašídy.
Polévky:
Vietnamci jedí v jednom kuse polévky. Pokud člověk nespecifikuje, dostane nudle většinou plavající ve vývaru. Zkoušeli jsme je v mnoha podobách, od známeho Pho po různé další typy vývarů, ve kterých často plavaly dost záhadné věci. O některých se mi ještě teď zdá.. Obecně polévky dobré, vývary silné, chuť sice dost jiná, než polévky evropské, ale vynikající. Vietnamci polévky jedí k snídani, obědu i večeři; za celou dobu jsme neviděli místní snídat nic jiného a u ostatních jídel bych řekla tak poměr 70:30 ve prospěch polévek.
Bagety:
Asi od Francouzů se Vietnamci naučili jíst bagety. Naráželi jsme na ně na každém rohu a Bahn Mi (Ban Mi, Ban My, Bahn My...) nás minimálně jednou zachránilo před smrtí hladem. O co se jedná? V podstatě bageta plněná tím, co by asi jinak jedli s rýží nebo nudlemi. Nejčastěji je to nějaká jemná sekaná/paštika (paté) nebo pečené maso, doplněné zeleninou, omáčkami a bylinkami. To všechno zahřáté či zapečené. Mají to všude od jihu až na sever. Akorát ve sřední části používají bagety trochu menší (tip-vzít hned dvě).
středa 16. října 2013
Velká vietnamská výprava I - Přípravy
Není nad to, když vám jeden z účastníků výpravy pár dní před odletem napíše, že s ním nemáte počítat. Ale všechno se dá řešit.
Vietnamská ambasáda v Praze
Vtipná instituce, kde se česky spíš nedomluvíte a dost pravděpodobně budete jediní evropsky vypadající. Všechny popisky, vysvětlivky a instrukce jsou ve vietnamštině. Jde ale asi stejně jen o to, vybrat od vás peníze (2500 za single-entry na měsíc), takže se není třeba procesu strachovat. Vyřízení trvá týden. Pořád nevím, jestli jsme neměli využít online možnosti, která sice není oficiálně posvěcená (asi aby turisti raději zaplatili víc), ale prý funguje dobře.
Repelenty
Ve Vietnamu se prý nedají sehnat opalovací krémy a silné repelenty, zato úžeh a malárie jo. Takže jsem sháněla pro jistotu hned dva koncentrované roztoky DEETu(50 a 35%) a ochranu, proti slunci přirozeně. Na místě jsme si ověřili, že nejsilnější repelenty mají vietnamci opravdu jen 14%, záhada opalovacích krémů zůstane nevyřešená, neb prvních několik dní pršelo. S 14% repelentem jsme ale nakonec přežili ve zdraví (snad) a to, že nám Aeroflot ztratil zavazadla nemělo dramatické následky.
Po zabalení, kdy většinu batohu zabírala lékárnička, repelenty, panthenoly a podobné blbosti, jsem se dostala na krásných 9 a půl kila. Jupí!
Vietnamská ambasáda v Praze
Vtipná instituce, kde se česky spíš nedomluvíte a dost pravděpodobně budete jediní evropsky vypadající. Všechny popisky, vysvětlivky a instrukce jsou ve vietnamštině. Jde ale asi stejně jen o to, vybrat od vás peníze (2500 za single-entry na měsíc), takže se není třeba procesu strachovat. Vyřízení trvá týden. Pořád nevím, jestli jsme neměli využít online možnosti, která sice není oficiálně posvěcená (asi aby turisti raději zaplatili víc), ale prý funguje dobře.
Repelenty
Ve Vietnamu se prý nedají sehnat opalovací krémy a silné repelenty, zato úžeh a malárie jo. Takže jsem sháněla pro jistotu hned dva koncentrované roztoky DEETu(50 a 35%) a ochranu, proti slunci přirozeně. Na místě jsme si ověřili, že nejsilnější repelenty mají vietnamci opravdu jen 14%, záhada opalovacích krémů zůstane nevyřešená, neb prvních několik dní pršelo. S 14% repelentem jsme ale nakonec přežili ve zdraví (snad) a to, že nám Aeroflot ztratil zavazadla nemělo dramatické následky.
Po zabalení, kdy většinu batohu zabírala lékárnička, repelenty, panthenoly a podobné blbosti, jsem se dostala na krásných 9 a půl kila. Jupí!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)