Srdecni sondy

"Nejkratsi cesta do srdce chlapa, vede mezi zebrama..." zpiva Sto zvirat. Nebyla bych az tak skepticka..
Ale premyslela jsem nad tim, jestli se da nejak poznat, ze v tom lita (taky). A mam nektera pozorovani. Zalozene na mem jiste statisticky nesignifikantnim vzorku. Muz ma (nejspis) nejaky emoce, kdyz se zacne dit nasledujici:

-chce se vas dotykat pri usinani

-radsi, nez by se videl s kamaradama, chce travit cas s vama (coz je hrozne nebezpecny a nepovazuju za dobry napad - jako kdyz je to tak pokazde)

-zacne mluvit o vasich castech tela jako o svejch (z druhy strany - proc? moje casti tela jsou moje...)

-chce s vami jit nakupovat do IKEA, i kdyz vas tam mohl jenom vyzvednout, a netvari se otravene, i kdyz vam trva vybirani taliru nekonecne dlouho a nakonec zadny nevezmete

-rozcili ho predstava, ze by mel jet na dovolenou bez vas

 

Thoughts?

(Partially related quote by Miranda: "Sexy is what I try to get them to see me as after I win them over with my personality.")

Prekvapive predsudky

 Nejak se v mym zivote stalo, ze jsem zena po tricitce, co "jeste nema deti". Nedavno na pivu s kamaradem jsem docela zirala, kdyz z nej vylezla kupa tvrzeni o presne moji demograficke skupine (bezdetne zeny po tricitce):

Zeny po tricitce, co nemaji deti

- jsou desne karieristky

- nikdo jim neni dost dobry

- kdyz uvidi "lepsiho samecka" tak okamzite opusti toho, s kym jsou

- jsou zahledene do sebe a sobecke

Tak jsem docela zaskocene nechapala, co se deje. Pri kratke uvaze vidim spis nasledujici:

Zeny po tricitce, co nemaji deti:

- casto byly v dlouhodobem vztahu, kde je jejich partner podvadel/lhal jim/po letech z nej vylezlo, ze nechce deti nebo spolecny zivot... takze z toho vztahu odesly. Mit deti s takovym partnerem asi neni dobry napad. Kazdopadne byly s neidealnimi partnery mnoho let, nez zjistili totalni dealbreaker. Nebyly preletave ani naivne ocekavajici prince na bilem koni..

- minimalne nektere nevnimaji deti a karieru jako bud a/nebo... Ale jako kdyz clovek nespecha z prace ve tri, aby vyzvedl deti ze skolky, tak ano, stravi v praci vic casu, protoze (a to je sokujici) ji ta prace bavi!

- nektere treba deti vubec nechteji mit anebo to pro ne neni hlavni zivotni cil. Je to asi pro spoustu lidi sokujici, ale existuje pomerne dost zen, ktere deti vubec mit necheji (i kdyz se mezi ne neradim). A kupodivu do toho nikomu nic neni! Jasne, ze je dobrej napad pak najit partnera, ktery to ma stejne, ale pokud nejste ten potencialni partner, nemate co na to mit nazor..

- zeny nejsou samosprasne bytosti. A existuje spoustu muzu, co deti mit nechteji, nebo je nechteji mit v petadvaceti. Nez zacnu soudit zeny, kvuli jejich bezdetnosti, mozna by bylo lepsi se zamyslet nad duvody a nad tim, ze na plozeni deti jsou potreba dva a ze byt single matka je v Cechach za trest.

Obecne me zarazilo, jak silne presvedceny muj kamarad byl o svych pravdach a bez uzardeni mi je rikal do obliceje. Porad nevim, jaka je spravna reakce. Snaha mu to v klidu vysvetlovat bohuzel moc nefungovala.:(

Cim se lisi zivot po tricitce (aka smrt, aspon v nekterych kruzich)

- zjistite, ze je vam vlastne dobre a zijete zivot, ve kterym je vam dobre (ne, ze by to neslo i lip)
- nezhroutite se, kdyz vam nejaky blbec rekne, ze by se vedle vas kazdy muz citil menecenne
- zacnete konecne spolihat vic na svuj vlastni usudek, nez na to, co si ostatni mysli, ze mate delat nebo co je dela spokojenejsimi
- nebudete rozumet tomu, proc se spousta lidi snazi tvarit, ze vam jeste tricet nebylo (to proboha proc???)

Vlastně úplně poprvé jsem v životě začala mít pocit, že jsem konečně schopná nebýt v permanentním stresu ze všeho okolo. Z očekávání a přání jiných lidí, z jejich představ o tom, co mám nebo můžu chtít a dělat, z účtů (to už nějakou dobu), z odpovědnosti, z obavy přiznat co vlastně chci, z vlastní zranitelnosti, z vlastní nedokonalosti. Trvalo to jenom třicet let, smazat permanentní kontrolování sebe samotné, jestli nejsem náhodou v něčem suboptimální. Smutné a veselé zároveň...

Konec je jednoduchý a složitý zároveň

Skončil jen jeden vztah, jeden obyčejný několikaletý vztah. Ale mám pocit, jako bych s ním prošla celým životem. Jako kdybysme se vzali, měli děti, děti vyrostly, my zestárli, těla začala selhávat, někdo by měl rakovinu, někdo alzheimera, doklepali bysme to a umřeli. Tak se cítím, jako by se tohle všechno doopravdy stalo. Několik let to vypadalo, že tenhle zbytek našich životů je těsně za rohem. Ale už tam nikdy nedojdeme.
Je vlastně zvláštní, že se nic nestane. Žádný formální konec, žádné úřední lejstro, žádná jasná čára, kterou by uznával celý vesmír okolo. Nikdy jsme nebyli svoji, jeho rodina je moje rodina jenom v mojí hlavě, ale ne skutečně. Já jsem svým vlastním rozhodnutím najednou cizinec a už se pravděpodobně nikdy nepotkáme. Z lidí zásadních, lidmi neznámými.

Stav beztíže

V nekonečném světě je nekonečno možností. A stejně se může jevit, že není dostupná ani jedna. Nebo zrovna ta, na které záleží.
V podivném stavu beztíže, mezi mládím a stářím, mezi dětstvím a standardním životem dospělého, se člověk přistihne, že najednou nemusí, ale může. A (jak popisoval Havel) při východu z vězení nás ta svoboda zastihne nepřipravené. Celou dobu jsme měli jasno v tom, co nechceme. Ale co vlastně chceme? Co jsme my a co jsou tužby, očekávání a předpoklady lidí okolo nás?
Jeví se to jako jednoduchá otázka, měli bychom to přece vědět. A nevíme. Ale musíme vůbec něco chtít? Není nakonec život jenom série náhod než zemřeme?

Working too much, sleeping too little

In the real world full of workaholics, having a healthy work-life balance seems like a utopia.

Having about three hours in weeks when I had nowhere to be, nothing urgent to do, I wanted to just be. I could get into my frustrations with the basic settings of the society, where I am expected to please other people and when I dont, they feel entitled to be angry. But I will wonder instead, how come we still value time (our and that of other people) so little?

Co mě zaujalo na Americe

Navzdory nekonečnému opakování mantry, že v Americe se nedá žít dlouhodobě a Evropa je lepší, jsem z USA měla docela dobrý pocit. Všechno mi přišlo takové svobodnější, jako že všechno je možné. Jen existují díky té svobodě větší extrémy, jinak řečeno větší nerovnost.

Soucit s chudými
Možná to jen v USA víc vidím, ale lidi velmi často dávají peníze bezdomovcům, dají jim jídlo, které si zjevně nesli domů na večeři apod. Ten osobní kontakt a prožívání soucitu s lidmi mi přišel patrný i ve velkých městech. Nějak to cítím i v jejich zvyklostech se zpropitným. Automatické dávání pár dolarům kdekomu, kdo je servis a tím pádem pravděpodobně moc nevydělává, mají lidi hluboce zažité.

Zvláštní záchodové zvyklosti
Záchody mají obrovské škvíry okolo dvěří, takže člověk v pohodě má oční kontakt s lidmi, kteří prochází okolo. Fotobuňkami ovládané splachování pod vámi xkrát spláchne, protože je divně nastavené, ale když by spláchnout mělo, najednou je nejlínější na světě. Toaletní papír je jednovrstvý, tenoučký a trhá se, nedá se tedy pořádně ani odrolovat, protože se spíš přetrhne, než se otočí role. Plus je typicky jeden unisex záchod na opravdu velký establishment, kde by v Evropě byly aspoň 2+2 záchody, plus separé pro zaměstnance.

Jídlo
To je kapitola sama pro sebe. Levné jídlo může být po pořádných porcích a i docela dobře chutná, ale zdravé není ani trochu. A to, co bych považovala za dvě velké porce, je zjevně porce jedna. V lepších restauracích jsou porce rozumně velké a jídlo kvalitní. Ale být chudý američan, asi není na výběr nic jiného než jíst hrozné věci. To je asi důvod, proč je tu spousta tlustých lidí, ale zas je oproti tomu vymezená úplně jiná sociální skupina. Fit nadlidi, což je asi norma mezi městskými úspěšnými liberálními vzdělanými lidmi.

Slušnost
Všechno je prosím madam a děkuji madam a můžu vám nějak pomoct. Až na výjimky to lidi říkají při každé příležitosti a děkují si za kdejakou blbost. Je to možná až přehnané, ale zase ve srovnání s nimi mi pak připadá, že jsme v Čechách takoví nějací obhroublí.

People are set in their ways. Not just theirs, but also their parents´.
You don´t want to admit it, noone does. Yet finally, there is the inevitable sign that you have not been able to escape it. And you emulate the behaviour you have seen many times and considered wrong. You see it happen in yourself and others. And you don´t like it one bit.

Kosmo

Slyšela jsem, že Kosmo je fakt dobrý. Tak jsem si ho pustila. A ze začátku fajn, ale pak se z něj nevyhnutelně stala přehlídka všeho, co je na Češích špatné. Nedělá si srandu ze stereotypů a předsudků, ale vysmívá se jejich cílům společně s nimi. Žena je vtipná tím, jak je blbá, číňani tím, že mají šikmé oči a nic čínského nefunguje, menstruující ženy jsou fúrie, poctivost je absurdní, rusové s američany rozhodují bez nás za zavřenými dveřmi atd. atp. Všechny ty děsivé nemoci českého národa - odevzdanost osudu, přesvědčení, že o nás rozhodují velmoci a že ženy, asiati, romové, kuchařky jsou dobré objekty útoku, který je děsná sranda - sebrané do jednoho seriálu. Co víc si přát.

Pozn. poslední díl byl v tomhle ohledu trochu lepší, ale celková pachuť zústává.

So they say, when you meet someone when you are in your teens, it is too early, because you will age and in the end inevitably become different people. You are supposed to find the right person, when you are mature enough to know what will work.
While this works (happy to say that it really does), I cannot help but notice, that with some people, even when you don't see them often or sometimes almost not at all, over the years, they age to be more similar to you rather than less. It may be accidental, it may even be caused precisely by the fact that they don't really know you anymore. Yet, somehow, it happens and makes you wonder.

What to take, what to give

One thing about relationships is still somewhat complicated. I am not sure, how much I should demand things to be the way I want them and how much I should be open to trying to do things how my partner wants them.
So for example if your boyfriend were into metal, you would probably go with him to a concert to try it out. (Even if in the case of metal, you would quickly realize that different types of screaming are something that you do not even want to begin being able to distinguish). Then again if your boyfriend wanted you to try having sex with a five year old kid, you would (probably) not be willing to do that.
So what about the things in between? Day to day habits can become a crucial issue where you are not willing to compromise and then there are issues that can go deep and you are not certain how far you are willing to go for your significant other. Why is it more clear with small stuff? Is it because with bigger stuff it becomes a dangerous territory filled with landmines like rejecting something he cares about might feel like you are rejecting him (to him or to you)? Or maybe abandoning who you are for someone else may never be a good idea? Then again in a good relationship you should be willing to compromise and even in some cases try their way, right?

Filipínská nemocnice

Dějství prvé:
Při vstupu do areálu si nás každý všímá. Strážníci nás směrují bezpečně rovnou na pohotovost. "To musíte támhle," tak jdem.
Na pohotovosti je u pultíku sestřička, která mluví nějakou hatmatilkou. Těžko říct jestli cebuánsky, nebo anglicky s cebuánským přízvukem. Vystojíme frontu.
Sestřička vidí naši bledou, nebo spíš rudou kůži (spáleniny se podařily rychle): "No, musíte nejdřív udělat registraci do nemocnice, to je támhleta fronta."

Aha.


Dějství druhé:
U okýnka to díkybohu jde rychle. Než přijdeme na řadu:

...
"A jaké je národnosti?"
"Slovák"
"Aha, no, to tady nemáme. Tak co tam mám napsat?"
"Tak napište Kanadu, on tam teď žije."
"Kanadu tady taky nemáme."

"Aha, a co tam teda máte?"
"No, Filipino a American. A Filipino byt nechcete," říká nemocniční úřednice a směje se.
"Hmm, ok, tak asi Američan."


Dějství třetí:
Zpět na pohotovosti podáváme sestřičce vyplněné papíry, opisuje si a ukáže na židli. Ptám se, jak dlouho budeme čekat. Odpověď je jasná: "a while." Což je takové filipínské možná krátce, ale možná taky několik hodin. Hmm.
Lidi v postelích přímo na pohotovosti vypadají, že umírají na nějaké tropické nemoci. A V. začne mít skvělé komentáře o tom, jak lidi často umřou na něco, co chytí v nemocnici. Hmm.
Po nedlouhém čekání během, kterého se všichni doktoři, co jdou okolo, zastavují a koukají na ty bělochy, co přišli, přijde V. na řadu.
Zatímco ho vyšetřují a ovazují mu rány, nemůžu se nedívat na cákance krve, které nikdo neutřel a koše se zdravotnickým odpadem okolo kterých lítá hmyz.

Závěrem:
Ač to tak nezní, filipínské zdravotnictví nakonec příjemně překvapilo. Doktoři byli rozumní a v provinční nemocnici za péči nic nechtěli. Ovšem antibiotika prodávají po tabletách a cena je dost vysoká (40Kč za tabletu cca). Pro místní asi dost pálka, snad jim na to funguje nějaké pojištění.

Nálepkování

Nedokážu se zbavit pocitu, že v českém veřejném životě, je čím dál častější nálepkování. Když se mnou někdo nesouhlasí, označím ho za: sluníčkáře, nácka, lesanu, feministku, hatefree (!), anarchistu atd. atp. Ok, to by možná samo o sobě bylo trochu smutné, ale ještě horší a nebezpečnější důsledek vidím v tom, že označením člověka, přiřazením nálepky, mají najednou lidé pocit, že už se nemusí vypořádat s jakýmkoliv argumentem, který daný člověk říkal.
Klaus kdysi označoval myšlenkové směry odporující jeho názoru za -ismy, které jsou samy o sobě nebezpečné a špatné. Aniž by úplně vysvětlil proč a jak škodí. V duchu této tradice s tím vesele pokračujeme dál. Je smutné, že raegování na protiargumenty se už řeší jen přiřazením nálepky a ne věcnou reakcí. Co se o to třeba trochu víc snažit?

Nektere veci se mi obtizne chapou, obtizne jim rozumim. Aniz by clovek udelal cokoliv spatneho, cokoliv utocneho nebo zleho, staci delat svoji praci dobre a v nekterych statnich institucich to z vas dela nepritele lidu. Proto, ze vam na vasi praci zalezi, jste najednou nebezpecni. A i kdyz nedokaze nikdo rict konkretni vytku, jste problem. Uz jen proto, ze nastavujete lidem zrcadlo. A kdyz se k neoduvodnene nespokojenosti podrizenych prida absence zastani od vedeni a kdyz jste v tom sami, jste v pitome bezvychodne situaci, aniz by to davalo jakykoliv smysl.
Pro cloveka ve dvaceti ve triceti je to jednoduse resitelna situace. Ale po padesatce?

Sluníčkářská média

Facebookem zavládlo rozhořčení. Zlá sluníčkářská média chtěli zmanipulovat nebohý lid. I když až doposud češi věděli, že za znásilnění může vždycky pachatel, po incidentech v Kolíně na Silvestra je potřeba celou záležitost zamaskovat, a tak se média snaží namluvit lidem, že si ve skutečnosti myslí něco jiného. Tedy že si za to může oběť sama. Skandál!
Jak odhalili tuto manipulaci? Našli článek o průzkumu veřejného mínění v ČR. Takhle to po novém roce kamuflovat, že se nestydí! 
Akorát - článek má datum 8. prosince a jediný, kdo ho vytáhl teď, byl xenofob, co v něm našel to spiknutí. Průzkum byl provedený v srpnu loňského roku. Takže ani článek v Týdnu (a ani žádný jiný článek o tomto výzkumu a nevyšlo jich málo - např. zde, zde, zde) ani výzkum samotný nemohl být reakcí na Silvestra..
Proč je proboha pro lidi tak jednoduché vidět za každým stromem obrovské spiknutí, když si stačí přečíst data? 
Je sice super, že se najednou všichni shodují na tom, že za znásilnění nese odpovědnost jen pachatel, mám ale obavu, jestli to těm horlivým zastáncům žen vydrží. Anebo když si najdou jiný kámen, který na uprchlíky hodit, zase hned zapomenou. České ženy budou bez imigrace v bezpečí, vždyť češi přece neznásilňují..

Stuff I just don't get about Canada

 - credit vs. debit - when they ask whether you will pay with a debit or a credit card, the only semi-safe way is to answer with the name of the card (like Visa or MasterCard). Canadians have very weird standards about what constitutes a credit and a debit card.
I was first trapped in this issue in a small shop - they said that only cash or debit card payment is possible. I did not have any cash on me, but I had a debit card. Great! Only, they told me it wasn't a debit card. I argued, they even tried the card in the terminal, but it did not go through and I had to leave the store with a lot of shame. I was not able to pay five dollars. A homeless man asked me for some change on the corner. I was tempted to ask him for the same thing.
It did not stop there though. Every time I need to pay something with a card the same nonsensical thing arises. Credit or debit? I hate that question. Well, at least I can pay there even though I have to pretend that my debit card is a credit card.
It did not stop there either. This weekend they refused to accept Visa Debit only to take different Visa Debit from the same person seconds later. The only difference was if the debit was written above or below Visa... I will probably never get it.

 - public washrooms are somewhat too public - I know that I might be on the shy-er side of the spectrum, but Canadian bathrooms have caught me completely off-guard. I am not used to making eye-contact with people while using the toilet. It is weird. For some reason the planners of the stalls have never bothered with making sure that the doors don't have a slit all around them. Sometimes it can be more than few cm wide with additional slits all around. I am not even considering that the doors begin quite high and end lower than you would think they should end. So often they cover just some parts of you and taller individuals can have a great view to the next stall even when sitting down. I thought public bathrooms were truly public in South-East Asia, but Canada is beating them.

Oh, Canada!

So I am currently visiting my boyfriend, who is doing a post-doc at University of Alberta. My first time over the Atlantic started not so great - I missed my connecting flight in Toronto and spent some quality time waiting for another flight (which was itself delayed by two hours).
BUT!

• Canadians really are very friendly - I actually met my first friendly Canadian in Frankfurt in a queue for boarding. He was from province neighbouring Alerta and he was happy to give me tips on what to visit in the Rockies. He and his friend were apparently on their way from India. Friendly Canadian goes there quite often for surgery (hips and such). Yes, surgery. Medical tourism is apparently quite popular.
  
• Pedestrians can feel safe - coming from the Czech republic I was very impressed, how Canadian drivers treat pedestrians. Not only do they give you way when you are just maybe considering crossing the road, but they also do it when you have a red light, they have the green light... and they don't give up, but wait for you to cross. I once played this game until I had the walk signal. They go out of their way to make sure you can cross the road any time you decide to. Czech drivers could be inspired at least a little bit.
  
  
• Canadian Cities (Edmonton, Calgary) are a comfortable place to live, but not great for tourists - compared to Europe, and this is probably not going to shock anyone but me, Canadian cities are not worth to travel to for sightseeing. Mostly because they are so new that there is not much to see. Except new buildings and some semi-old.
• Canadian Parks are amazing and Rockies are a must see! - nothing is more breathtaking than the Rocky Mountains suddenly appearing in the prairie and no picture can do it justice.
  

  

  Going from Calgary to Banff

  
  
  The mountains are crazy beautiful and the Parks (Jasper, Banff, Yoho) are worth going to.
• Measuring weight, height, width and others does not make any sense - Canadians are a weird hybrid between continental and British units. Sometimes metric system is used (distances, speed on roads...), but then you are caught off guard with height of a mountain in feet. Drinks are in ounces, but weight of food is in grams. Sometimes the same thing is one time in meters and another time in feet. Make a decision and stick to it! (and ideally don't make poor Europeans order 32 oz beer, when we just want to have a regular one)

Výzva vědců a Islám v České republice nechceme

Výzva vědců je text, který si každý může posoudit sám. Já se za něj stavím, ostatně, podepsala jsem ho. Co mě ale fascinovalo byla reakce na facebooku Islám v ČR nechceme. Dozvěděla jsem se poznatky v několika kategoriích

a) zpochybňující výzvu samotnou
-každý ví, že v ČR je výzkum podfinancovaný, takže 600 vědců tu určitě není a tím pádem to ani nemohlo podepsat (například v roce 2008 bylo jen v akademii věd zaměstnáno 7730 lidí, z toho 4350 vysokoškolsky vzdělaných a tedy předpokládám vědců, či vědeckých pracovníků, další vědci pak pracují na univerzitách a vysokých školách)
-výzva byla lidmi podepsána omylem, neb klikli z čiré zvědavosti na potvrzující odkaz ve svém emailu

 b) útočící na vědce samotné a jejich kredibilitu
-vědci jsou stejně jako uprchlíci placení z veřejných zdrojů a oboje by se mělo škrtnout
-tituly se v ČR přece kupují, to ví každý
-vědec vymyslel atomovou bombu (asi autor chtěl říct, že vědci jsou nebezpeční)

-vedci jsou pro bezny zivot uplne nepouzitelni (asi videli za zivot tolik vedcu jako muslimu...)
-vedci jsou jini nez bezni lide a jejich problemum nerozumi (vedci si asi nekupuji rohliky, neresi hypoteky, nemaji deti, atd. atp.)

c) agresivní
-jedná se v zásadě o Antichartu (nechapu, koho to srovnani napadlo)

-akademici by se meli nahnat do vyroby, aby je nenapadaly takove blbosti (jako treba vyjadrit svuj nazor)
-petice se hodí, neb se jedná o seznam smejdu
-víme, kdo signatáři jsou a ono na ně taky dojde

Asi me brzo zbavi obcanskych prav a semelou na masokostni moucku.