Youth Forum

Tak jsem se vrátila z Youth Fora. Letos bylo v Česku, takže to nebylo zase tak daleko, i když já jsem si tu cestu krásně prodloužila:-D Turnaj byl v Třešti a Anton mě přemluvil, abych vstávala někdy ve dvě ráno a jela vlakem do České Třebové, tam přestoupila na bus a dojela někdy o půl deváté na místo, Problémem se ale ukázalo být, že díky úžasnému značení autobusových zastávek(je to asi speciální šifra, kterou znají pouze zasvěcení: např. pokud chcete jet busem směr Třeboň najdete zastávku na které je napsáno Ústí nad Orlicí...) mi bus ujel. Takže jsem v konečném důsledku cestovala asi osm hodin. Myslela jsem, že mi hrábne...
Úroveň první debaty mě překvapila. Začala jsem si myslet, že se to od Makedonie pohlo správným směrem, jenže zbytek debat byl jenom utrpení:-( CO už...
Jenom bych chtěla i coachovat ne jen rozhodovat, ale IDEA došla k závěru, že pokud mi není dvacet a nemám dokočenou střední, tak prostě nejsem vhodná...
No po asi šestihodinové cestě zpátky(Třešť-Praha-Olomouc) jsem docela ráda, že se můžu pořádně vyspat.

Rano nebo noc?

Jet lag? Nevim, kazdopadne mam pocit ze jsem uplne vzhuru a to presto, ze je po pulnoci... Chjo. V Soulu je ted rano. Zvlastni je, ze pri ceste tam jsem mela pocit, ze na me posun nejak nepusobi. Ale mozna, ze vtomhle pripade je to zpusobeny spis moji nespavosti:-(
Nocni deprese, chjo. Pozitiva statu quo se hledaji těžko, ale řekla bych, že se mezi ně dá započítat třeba to, že žiju, nebo to, že řídím. To nezní nijak skvěle. Chjo. Doufam lidi, že se mojí depresi aspoň zasmějete.

Weird

Někteří lidi mají prostě štěstí na magory. Včera jsem se asi hodinu a pul bavila na icq s člověkem, kterej mi nechce říct, kdo je... Je to divný bavit se s někým, kdo vás zná a vy jeho pravděpodobně taky, ale přitom netušíte, kdo to je. Mohl by být kdokoliv... Hmmm Zvláštní pocit, jako by byl člověk pod lupou, zkoumaný neznámým člověkem, kterej se vám dostal příliš blízko k tělu...
Dřív jsem strašně nesnášela, když někdo za větou psal místo jedné tečky tři. Vlastně to pořád trochu nesnáším, i když to sama dělám docela často. Nechává to za větou imaginární prostor na přemýšlení, naznačuje to, že to, co člověk chtěl říct nemá jedno určité místo, kde to přestane. Ale je to všechno až moc neurčitý.