Staromilectví

Začínám pozorovat známky staromilectví šířící se mým myšlením, asi se mi tělo snaží říct, že dvacet už mi bylo. Projevuje se to v mnoha věcech, mimo jiné v tom, že začínám mít odpor k digitálním textům.
Vzpírám se ebooks a čtečkám, i když racionálně jsou asi praktičtější. Papírová kniha má něco do sebe a i když to "něco" neumím rozumem zdůvodnit, způsobuje to, že radši do kabelky dám jednu až tři knihy, než lehčí a menší Kindle. Možná nejsem schopná zapomenout na lásku ke knihám, která začala již v útlém věku, a měla bych pocit, že tak nějak podvádím. Možná jsem jen ztratila schopnost jít s dobou, i když na to je asi přece jen ještě brzo. Tak jak tak se asi během pár let stanu tou podivínkou, co má ještě knihovnu místo šuplíku na čtečku.
Papírové noviny neumím nahradit elektronickými zprávami na internetu, i když se o to pokouším už několik let. Přes kvanta času strávených kontrolováním, jestli se "něco nestalo", a rychlým pročítání titulků a článků na zpravodajských serverech paradoxně nikdy nepřečtu tolik článků a nezískám ucelenější přehled než při přečtení novin. Výhodou internetu sice je to, že můžu pročítat i portály zahraniční, nabízející kvalitnější čtivo a jinou perspektivu než ty české, ale i tak se začínám k papírovým novinám víc a víc vracet. (A taky se víc a víc naštvávat nad tím, jak čeští novináři píšou, to je ale věc trochu jiná.)
Mobilní telefony a emaily mě začínají víc štvát, než mi pomáhat. Být pořád dostupná a připojená je tak nějak vyčerpávající. Absence připojení k internetu anebo mobilního signálu je zpočátku možná důvodem k rozhořčení a člověk má potřebu se snažit takový stav napravit, po čase ale převládne v podstatě úleva. Mobil nemůže v každém okamžiku zazvonit. Najednou není potřeba vybírat z emailů ty, které stojí za přečtení a případnou odpověď, ty, kterým je potřeba věnovat čas. Potřeba být neustále "při tom" a "v obraze" se snižuje až zmizí. V mysli zavládne klid.
Moderní a digitální, aktuální a přehledné, dostupné a snadné mi přestává připadat tak děsně skvělé.
Paradoxně to mám potřebu sdělit internetovým blogem a místo zapsání do papírového deníčku... Asi jsem staromilec nedůsledný.

Fobie

Je spousta věcí, které mě děsí. Nedávno jsem přemýšlela o dvém duševním zdraví(nebo spíš jeho absenci) a napadlo mě udělat seznam mých obsesí. Naneštěstí by byl mnohem delší než předchozí příspěvek (Praha-3). Jen jsem vás chtěla oficiálně varovat, že pokud se někdy budu chovat absolutně nelogicky - je to možná způsobené některou z mých šílených fobií.

Nedochvilnost jako fenomén

Jsem si plně vědomá své příšerné nedochvilnosti a omlouvám se za ni. Bohužel je to liška podšitá a zbavit se jí není tak snadné. Zkusila jsem snad už všechno: deset budíků nastavených na zvonění minutu po sobě(z těch drastičtějších) nebo jsem dooknce poprosila svou matku, aby mě probudila když nevylezu z postele(je ještě horší než já a zapomene že má dceru, která musí na osm do školy, tak mě budí třeba o půl osmé...), zkusila jsem jít spát v devět večer, dala jsem si dokonce k posteli špendlík a sůl. Zdá se vám to jako divná metoda? Vysvětlím. Když mi zazvoní budík mám vysokou tendenci ho zamáčknout a spát dál. Měla jsem tak i bláznivý nápad, že když si vytvořím určitý ranní rituál, tak třeba i vstanu. Měl spočívat v tom, že hned po zazvonění budíku si píchnu do ruky špendlík a do takto vzniklého podrážděného místa nasypu sůl, aby to pálilo. Sice bych pak asi neusnula, ale nakonec jsem tuto metodu odsoudila jako až příliš drastickou.
Bohužel žádný z mých plánů zatím nefungoval. Pokud nějaký máte napište mi ho, ráda ho vyzkouším. Věřím, že i vás sere(pardon) má příšerná nedochvilnost.