Vidím rudě

Před pár momenty jsem vstala a přečetla si noviny, což jsem asi v zájmu zachování svého duševního zdraví neměla dělat. V tenhle moment je mi úplně jedno, co je obsahem Lisabonské smlouvy. Sere mě, že politici mluví o opakování referenda. Jak si můžou dovolit říct, že tohle je nelegitmní jen proto, že se jim nelíbí výsledek, a že tedy může být opakováno, aby se odhlasoval výsledek, který se jim líbí. Referendum má být nástrojem vyspělé demokracie a ne průzkumem veřejného mínění, který je možné opakovat, dokud nedosáhneme požadovaného.
Ještě vetší šok zažil můj mozeček ve chvíli, kdy zjistil, že v Irsku se už jednou referendum opakovalo - při hlasování o smlouvě s Nice. Prvotní NE, bylo v druhém hlasování díky masivní přesvědčovací kampani změněno na ANO.
Vede mě to k několika závěrům - referendum je absolutně bezcenné, neboť případ se smlouvou z Nice dokazuje, že s dostatečně silnou kampaní veřejnost odhlasuje cokoliv. Referendum je i Evropskými politiky vnímáno jako něco, co není třeba úplně respektovat. Referendem lze dobře odůvodnit politické kroky, ale není to nic, čím by bylo třeba se řídit. Evropská unie, jakkoliv j sem eurooptimista a její fanoušek, nejedná podle demokratického principu - politici si vůbec nepřipouští možnost, že by Lisabonská smlouva nebyla schválena, přesto, že pouze předkládají návrh, ke kterému se (bohužel jen v Irsku) může veřejnost vyjádřit jak chce... Je to jako říct soudci rozhodni jak chceš, ale zároveň říct, že jeho rozhodnutí nebudeme respektovat, když se nám nebude líbit a necháme ho proces opakovat tak dlouho, dokud nerozhodne tak jak se nám bude líbit.
Obecně se mi referendum nelíbí a vůbec ne v otázce zahraniční politiky nebo bezpečnosti. Nesouhlasím s tím, že by se v otázce radaru v Česku mělo rozhodovat referendem. Ale ve chvíli, kdy ho nějaká země má jako svůj rozhodovací nástroj, považuju za neuvěřitelné, že je mu dávána váha jen v případě výsledku ANO.

Náhodní kolemjdoucí

Už jsem si za svůj život zvykla, že mě na ulici zastavují cizí lidé. Někteří jsou normální a jen se ptají na čas, někteří mi chtějí nabídnout nějaký veleúžasný produkt a někteří(nejpočetnější skupina) jsou prostě divní. Množství těchto lidí mě vedlo v minulosti k tomu, že jsem si vyvinula jistou obrannou reakci. Když potkám někoho z druhé skupiny, říkám, že se s nimi nechci bavit. Když potkám někoho ze třetí skupiny přátelsky se usměju a pokračuju rezolutně dál.
Dnes jsem potkala paní. Zjevně se neptala na čas ani nic nenabízela, a proto jsem ji zařadila do třetí skupiny podivínů. Tvářila jsem se, že poslouchám, usmála jsem se a pokračovala. Až po několika krocích mi došlo, že se ptala: "Volal mě Kuba o pomoc?" V tu chvíli mě popadl lehký záchvat paniky - jsem lhostejná kolemjdoucí, která ani neposlouchá, což je kategorie kam nechci patřit. Co když potřebovala pomoct, co když se jí ztratilo dítě, co když Kubu někdo okradl/zmlátil/zabil? Tak jsem se otočila doběhla tu paní a zeptala se jí jestli jí mohu nějak pomoct. Paní začala řikat něco o popelnici, sestře a koláčích a její poněkud dlouhý projev nedával moc smysl. Bylo ale jasné, že ona nesrozumitelná záležitost jí trápí. A proto jsem se chápavě usmála a pokračovala dál. Zcela jasná kategorie tři.

Kafe, noviny a nožky nahoru

V posledním týdnu mě přemohla má lenost a špatné návyky, a tak spím minimálně do jedenácti, spát chodím po jedné ráno a začínám den obědem. Měla bych se sice učit, neboť příjmačky jsou už za méně než týden, ale i tak si neodpustím svůj ranní rituál - čtení novin, popíjení velkého hrnku kávy se spoustou mléka a bytí zděšena současným stavem světa. Když mi jeden den ráno noviny nepřišly, docela dost mě to vykolejilo a hned jsem to nahlásila distribuční společnosti, která slíbila, že mi noviny alespoň zpožděne doručí. Bohužel nejen, že mi je nedoručili, další den mi místo nich přišel bulvár. Mé zděšení se stupňovalo a po několika telefonátech, kdy mě asi lidé na druhé straně drátu proklínali, jsem se nakonec probojovala k tomu, že mi následující den přišly noviny hned troje. Mé pozdní ráno se notně protáhlo. Říká se, že nic není starší, než včerejší noviny, ale já s tím nesouhlasím.
Říká se, že tištěné noviny už jsou věcí minulosti. Já jen doufám, že se i v budoucnu najde dost lidí, kteří budou noviny tištěné na papíře kupovat, jinak bych byla připravena o jednu z radostí běžného dne...

Obyčejný život?

Bydlet opět na dva měsíce s příbuznými je docela zabíračka. Za tu dobu, co s nimi člověk nebydlí se věci zdají nějaké růžovější, dokonce se vám po nich může i trochu stýskat. Jenže pak se přestěhujete zpět(i když jen na chvíli) a náraz do skutečnosti je ošklivý. Zjistíte, že se vůbec nezměnili - že stále dělají věci, kvůli kterým jste se odstěhovali, a že jim stále přijdou normální. A přichází dilema - bojovat s tím a říkat věci, které nebude příjemné poslouchat, nebo prostě přežít dva měsíce a jít si po svejch?
U každého z mých příbuzných je určita hranice, za kterou mě začne přílišná blízkost znechucovat. A přemýšlím nad tím jestli jsem disfunkční já, nebo jestli je to prostě normální.

Sobotní ráno

Sobotní ráno je den, kdy má spousta lidí svoje rituály - někteří se probouzejí s kocovinou a zvrací, někteří vstávají brzy, nakoupí čerstvé pečivo, uvaří si kafe a čtou noviny, někteří spí velmi dlouho, třeba i do 12ti nebo později a těší se na celý den absolutně ničeho. Já bych se asi zařadila do té třetí skupiny. Toto sobotní ráno ale bylo trochu jiné. Vidina hromady věcí, které bylo třeba v průběhu soboty udělat, byla scary, nicméně jsem se statečně držela a spala až do půl dvanácté. Ve chvíli, kdy jsem se probudila, jsem zjistila, že otec mi nechal vzkaz. Na něm stálo, že můj bratr byl na reggae festivalu okraden, a že jede do Olomouce. Jelikož jsem chtěla vědět, kdy se tak asi objeví, zavolala jsem mu na mobil(informaci, že mobil byl mezi ukradenými věcmi, jsem v rozespání přehlédla). Zvedl to jakýsi po hlase milý kluk, který začal rozhovor slovy: "To se divíš, že slyšíš jinej hlas než normálně, co Kristýno?" a já zjistila, že to je někdo, kdo našel jeho mobil a je ochoten mu ho vrátit. Načež zazvonil zvonek a ve dveřích stál můj bratr. Můj mozek, který se o sobotním ránu zásadně vyhýbá nečekaným, složitým nebo rychlým událostem se zavařil.

Banky

Proč právě já? Na to se ptá čas od času asi každý. Já se na to ptala ve chvíli, kdy mi bylo oznámeno, že bankomaty "čas od času nějaký ty kiksy mají" a já zírala jak puk. Nejen, že mám kvůli skvělým automatům do neděle bloklou kartu, ale ještě byla nabourána má naivní víra, že bankomaty a bankovnictví o sobě se snaží jakýchkoliv chyb vyvarovat a když o nich ví, tak je řeší. O tom, že ATMs občas mají problémy zjevně nejenže všichni ví, ale nikdo se s tím neobtěžuje nic dělat!!!
Teď mi ale došlo, že jsem přece jen v Česku a tak nemohu mít přehnané požadavky. Změní se to někdy?

Maturita stuff

Sice mi to vůbec nedochází, ale maturita je naštěstí za mnou. Je poměrně jasné, že jsem ji udělala- myslím, že říct aspoň něco by zvládl jakýkoliv normálně myslící člověk. Jenže Kristýně se nepodařilo dostat samé jedničky, ale má dvojky z chemie a biologie, což je zjevně velký problém. Mě to upřímně řečeno taky lehce štve, ale nečekala jsem, že na to bude moje matka reagovat: Nevím jestli ti mám gratulovat nebo kondolovat...
Anyway - můj mozek stále ještě nechápe jak to, že končí střední, tak to, že už jsem odmaturovala(mám pořád pocit, že mě to teprve čeká). Možná ta informace časem dorazí, ale zatím se někde po cestě ztratila.
Poslední zvonění bylo asi tou nejzábavnější částí z toho celého humbuku. Nejvtipnější bylo asi to, jak jsem šla z domu za ostatníma a potom zas zpět. Když člověk chodí ve skupince podobně střeleně oblečených lidí, tak je všem jasné, že jde o maturanty, ale když jde sám vypadá dost divně. V mém případě by se asi jednalo o hodně uhozenou excentrickou osobu, která se teprv vrací z nějaké hodně divoké akce.

Dům na předměstí versus byt v centru

Původně měl tenhle post být o tom jak jsme se s matkou pohádaly kvůli domu nebo spíš ruině v Radotíně, kterou chce koupit a zbytek života strávit dojížděním a opravováním toho objektu.
Když jsem ale hledala nejaka slovicka na www.urbandictionary.com narazila jsem na reklamu na scientologii. Myslela jsem si, že to je něco, co nikdy při surfování na netu nepotkám, ale zjevně jsem byla naivní. Rozhodla jsem se, že se nenechám zaskočit a podívám se na to co mi scientologové nabízejí. Kromě kýčovitých obrázků, které obsahovaly snad všechny barvy duhy, jsem narazila i na sekci co říkají scientologové - dozvěděla jsem se, že scientologie je brána do věčnosti, cesta ke štěstí a absolutní svobodě. Scientologové bojují proti drogám a jiným společenským nešvarum. A až na fakt, že mi vymyjí mozek vlastně nenacházím žádný důvod proč se nestat členem jejich skvělé sekty. (Vlastně bych spíš měla říkat církve, při tom jak se rychle šíří)
Přestože poslední týden a půl je ve znamení jedné katastrofy za druhou, ještě jsem díkybohu(nevím jestli tohle slovo je appropriate) nedospěla do takového stavu, aby mě "vysvobodili" scientologové nebo nějaký libanonský člověk, který se ani nevím proč stal mým friendem na facebooku, a teď mi nabízí vysvobození. A tak si kladu otázku: Jak moc je možné oblbnout člověka, aby se stal členem sekty, a nakolik je to jeho osobní volba?

Late night idea

Today, while listening to the news, I got a thinking about the world nowadays. The relativisation of everything reached its peak some time ago, but I have very strong feeling that things that are happening show how we are not sure what is good and what is bad anymore. We only care about how much money/power/sex/shoes/houses we get. I know that this is an idealist speaking but still: should we not get back to strict rules of what is good and fight for it?

Finále

Po noci strávené v Casablance pitím mléka(snažím se působit eduaktivně tím, že měním potencionálně závadná slova jako alkohol za slova neškodná jako mléko), jsem trpěla velkou absencí spánku. Bohužel fakt, že se koná třídenní finále ligy, mi moc nepomohl. Když jsme dělali do noci casy, jako se to ostatně děje na skoro každém finále, doufala jsem, že to aspoň k něčemu bude. Jenže moje řeč v druhé debatě v sobotu byla zjevně tak špatná, že jsem mohla klidně šest minut mlčet a vyšlo by to na stejno a Matějův feedback mě dostal do těžké deprese, když mi vysvětloval, jak jsme VŮBEC NEOBHÁJILI NÁŠ CASE. Finále nakonec nesplnilo očekávání. Skončili jsme druzí. S rozhodnutím těžce nesouhlasím, ale bohužel si můžu jít stěžovat tak akorát na hlavní nádraží. Ano, nesu tu prohru špatně. Nikdo asi neprohrává rád. Jen mi nějak nejde zbavit se pocitu, že jsme neprohráli proto, že jsme byli horší, ale proto, že od nás čekali trošičku víc, než co jsme udělali. Zapití této události skotským mlékem, lehce pomohlo, i když zjevně ne dostatečně. Po cestě z nádaraží jsem se pobavila s pár bezdomovci, chodila bosky, seděla v parku a přemýšlela nad tím, co se stalo špatně. Horší je, že se snažím vydolovat ze sebe aspoň nějaký optimismus, ale moc se nedaří. Snad to půjde lépe po tom, co budu mít maturitu za sebou a před sebou čtyři měsíce prázdnin:-)

Junior Ambassador thing

Dnes jsem měla jedinečnou příležitost způsobit faux pas přímo v jámě lvové-na americké ambasádě v Praze, tedy vlastně i v sídle velvyslance a americkém centru. Abych narozdíl od běžné tradice nepřišla pozdě, zvolila jsem takové spojení, abych se u rezidence pana velvyslance objevila brzy. Bohužel to nakonec bylo až moc brzy a já se tak rozhodla že onu přebývající půlhodinu strávím procházkou po pěkném okolí. Jenže, co čert nechtěl, Kristýnka se ztratila a přišla pozdě. What a surprise... Lidé na velvyslanectví byli velice milí - mají to asi v popisu práce, ale i tak to bylo příjemně uklidňující. Mé tažení za znemožněním se naštěstí mělo jen jeden další krok a to když jsem vystřelila jahodu do vzduchu. Naštěstí nebylo v okolí příliš mnoho lidí a tak jsem úspěšně předstírala, že se nic nestalo. Mr. Graber a jeho podřízení nám pověděli něco o tom jak taková ambasáda funguje a přesunuli nás "velice rychlou" pražskou dopravou na Malou stranu. Výhled z Glorietty(takové zvláštní budovy na kopečku nad ambasádou) byl absolutely fabulous:-) Ukazovali nám místo, kde se vyřizují víza a lidé, které odtamtud kvůli nám vyhnali, na nás hleděli jako na nějaké bohy, kteří jsou vysoce privilegovaní:D

Maturita is all around

Zvláštním způsobem se zadařilo, že jsem to úspěšně doklepala ze školky až k maturitě. Moc se toho zas nezměnilo - nejsem nijak moc vyšší, na písečku jsem si nikdy nehrála a číst jsem uměla už tehdy... A tak mě napadá: V čem mě vlastně změnilo těch třináct let školní docházky? Naučila jsem se podvádět a opisovat, chodit za školu, nesnášet učitele(pravda jen některé) a tvářit se chytře, i když vím prd. Spousta těchto vlastností se mi asi bude v životě hodit, ovšem možna by mi bylo líp bez nich...
Horší na to všem je, že si na Hejčíně mohu pobýt ještě o rok déle, díky profesorce Kousalové a její snaze mě donutit chodit na hodiny němčiny, kde si stejně jen povídá s maturanty a my ostatní neděláme nic. A tak teď řeším složitou otázku - mám jet do Prahy na pokec s americkým velvyslancem, přestože mi Kousalová řekla, že další absence v němčině povede k tomu, že mě nepustí k maturitě?
Btw. Už se nebudu snažit být pozitivní, protože má mizerná snaha (viz minulý příspěvek) je dost odstrašující a děsivá a hlavně mi ji nikdo nevěří.

...

1-Dobrý způsob, jak si pokazit štěstí, je porovnávat.
2-Štěstí jde často ruku v ruce s překvapením.
3-Hodně lidí vidí své štěstí jen v budoucnosti.
4-HOdně lkidí si myslí, že štěstí je být bohatší nebo významnější.
5-Štěstí je někdy v tom, že nechápeme.
6-Štěstí je rázně si vyšlápnout uprostřed krásných neznámých hor.
7-Je mylné domnívat se, že štěstí je cíl.
8-Štěstí je být s lidmi, které máme rádi.
9-štěstí je, když mé rodině nic neschází.
10-Štěstí je zabývat se tím, co máme rádi.
11-Štěstí je mít dům a zahradu.
12-Štěstí se hůře dosahuje v zemi, kde jsou u moci nekalé osoby.
13-Štěstí je cítit se užitečný pro druhé.
14-Štěstí je, když jsme milováni pro to, jací jsme.
15-Štěstí je, když se cítíme plně naživu.
16-Štěstí je, když oslavujeme.
17-Štěstí je myslet na štěstí těch, které máme rádi.
19-Slunce a moře je štěstí pro všechny lidi.
20-Štěstí je způsob jakým na věci nahlížíme.
21-Velký jed na štěstí je soupeření.
22-Ženy jsou vůči stěstí ostatních pozornější než muži.

Z knihy Hektorova cesta aneb hledání štěstí, Francois Lelord, Praha 2005

Je libo tatarský biftek?

Tak jsem se jednou rozhodla, že vzhledem k tomu, že supermarket je už zavřený a já mám hlad, by nebylo špatné něco sníst a to třeba i fastfood. Tak jsem se vydala do Riegerové "k Řekovi" a oproti tradici, jsem si dala hamburger. A jak jsem tak šla po ulici a papala, najednou mi došlo, že ten karbanátek v něm chutná nějak divně. Ve světle pouliční lampy jsem pak zjistila že se nejedná o propečený karbanátek, ale spíš o fastfoodovou verzi tatarského bifteku. Najednou jsem začala litovat, že nejsem vegetarián, syrová zelenina totiž není problém zatímco syrové maso... Tedy jestli se to fastfoodové krvavé cosi dá masem nazvat. Faktem zůstává, že si ve výše zmíněném stravovacím zařízení asi už nikdy nic nedám, a taky to že kamarád tam ve svém gyrosu našel nehet. Otázkou je jestli lidský nebo jestli se jednalo o skrojek z kopýtka. Pokud máte pocit, že jsem kdysi bývala protimacdonaldovsky zaměřená, nyní je ze mě jejich supporter. Není nic lepšího než sterilní prefabrikovaný výlisek z ropy:-)

posts getting shorter and shorter

A další debatní turnaj je za námi. Díky ošklivé zradě mého BÝVALÉHO kamaráda Marka, jsem nakonec jela s Aničkou a Anakinem(nemám úchylku na lidi začínající na A) a dopadlo to dobře, páč jsme vyhráli. To nicméně nezlepšilo mou neutrální náladu, především proto, že mě už za týden a půl čeká maturita z biologie a chemie. Pořád přemýšlím nad tím, jak se zvládnu naučit tu hromadu latinských názvů různých druhů mechů.

Reklama

Asi nejsem stvořena pro tuto dobu. Reklamy, které vídám v televizi(jsem televizní maniak, takže se to stává docela často), se stávájí příliš drsnými. Ještě jsem dokázala pokládat reklamu na hypotéku za sice trochu šílenou ale ještě s trochou snahy za vtipnou - je to ta, kde ženská na návštěvě u kamarádky otevře mražák a v něm je zmražený pán=hypotéka, kterou dali k ledu. Ale reklama na zubní pastu, kde kdosi plive pastu s čím dál víc krví a nakonec i zubem, je na mě prostě moc... A tak pořád přemýšlím jestli je něco špatně se mnou, nebo se svět zbláznil a vhonbě za reklamou, která by zaujala, překračuje hranice...

Jaro je tady

Je spousta důvodů, proč mít radost z toho, že je jaro konečně tady - bude tepleji, kytičky rozkvetou a travička se zelená. Jenže když přijde jaro, přichází taky změna zimního času na letní. Existuje jen málo věcí, které nenávidím méně než právě změnu času. Zjevně ale nejsem jediná, kdo s tím má problém. Paní, kterou jsem potkala na zastávce tato záležitost překvapila a přišla na bus o hodinu později než měl jet. Lidé zmateně bloumali po nádražích a byli nevrlí. A proč tohle všechno? Žádná energie se neušetří:-( Změna Z letního času je skvělá(můžete spát o hodinu dýl, na vlak v nejhorším případě přijdete o hodinu dřív, ale stihnete ho...), ale změna NA letní čas je prostě hnus. A proto: ZRUŠME LETNÍ ČAS!!!

Baníčku my jsme s tebou

Malá Kristýnka neměla zase co dělat s načatou sobotou, a tak se rozhodla brigádničit. Ke své smůle si ale vybrala práci na severní tribuně fotbalového stadionu v Olomouci, kde se pro tento zápas usídlili Baníkovci, a tak byla svědkem jejich úžasné slušnosti, ukázněnosti a střízlivosti. Celé utkání zahájili házením zmuchlaných papírů a pásek do pokladen, pokračovali pyrotechnikou a dýmovnicemi a celkový dojem podpořili založením ohně na tribuně. Když v bufetu došlo pivo, rozhodli se své rozhořčení dát najevo tak, že židlí rozmlátili skleněné okýnko, a následně se porvali mezi sebou. Jinak byli ale veskrze milí. Několik z nich mi nabídlo "ošoustat mě přímo na místě" někteří by byli tak laskavi, že by počkali po zápase. Zimu, která mi byla, alespoň z části omezil ohýnek na tribuně, i když jsem se bála aby v kombinaci s dechem některých zúčastněných nevyvolal výbuch. Nakonec jsem vyvázla zcela v pořádku a mohla obdivovat policejní koně, kteří by klidně mohli být ukazováni někde na výstavách(jestli něco takového v případě koňů existuje).

Pojednosvětová deprese

Tento týden se v Olomouci konal Jeden svět, který jako obvykle přinesl depresi z toho jakk je tenhle svět v pytli. Ale vezmu to postupně. Oproti loňskému a předloňskému festivalu mě zaujalo mnohem míň filmů, asi to bylo tím, že jsem nijak zvlášť netoužila po tom vidět patý film o tom samém - Lukašenkově režimu v Bělorusku, který nepřinášel nic nového... Přesto jsem byla na pěti projekcích. Film Za Darfúr/Darfur Now byl poměrně dobrý nicméně vyzníval velice optimisticky, což se od amerického filmu asi dá čekat. Mě na tom zarazilo jakk moc lidi v Darfúru věří v to, že je západ zachrání, že mezinárodní jednotky přijdou a pomůžou vyřešit situaci(což se pravděpodobně nikdy nestane, kvůli Číně a Rusku, kteří mají v Security Council právo veta, a tak nepřipustí misi UN v Sudanu). Zarazilo mě jak moc toho lidé v Dárfúru ví o ICC a že dokonce znají jméno žalobce zabývajícího se jejich situací.
Na projekci Dopis Anně bylo vidět jaká je situace v Rusku a taky postupné omezování svobody slova v zemi(např.tak, že nepohodlné zabijí a ostatní se začnou bát) Následná diskuze se senátorem Štětinou pro mě byla rájem na zemi, neboť ho miluji:D Jeho názory v 99 procentech souhlasí s tím, co si myslím... Jednosvětové publikum se uázalo být většinově protiklausovské neboť panu Štětinovi tleskalo za to že pro Klause nehlasoval.
Nejděsivějším filmem byl snímek Kongo: Hluboké Ticho o ženách a dětech v kongu, které jsou masově znásilňovány, a o tom jaké ticho okolo celé záležitosti panuje. Oběti jsou staré od dvou do osmdesáti let a nejsou "jen znásilněny" ale i zohaveny, a to tak, že jim klacky, puškami nebo čímkoliv co je po ruce roztrhají vaginu, dělohu, močovod a řiť, takže už nemůžou nikdy normálně fungovat. Jejich rodiny a vesnice se jich zbaví a ony nemají kam jít. Ve filmu byly i rozhovory s vojáky, kteří tohle všechno páchají - vysvětlení se různí-jsou ubozí muži v buši, kteří nemají čas se se ženou dohadovat, dodá jim to sílu v boji a znásilněné by měly být vlastně rády, že přispějí k vítězství v boji apod. Přestože vojáci podle svých slov znají lektvar, který zabraňuje přenosu HIV, je asi 30% obětí nakaženo. And nobody cares...
Na celém filmu mě zaujalo i to, jak se kino po skončení projekce v podstatě mlčky vyprázdnilo. Co se taky na to dá říct?

...

Před necelým týdnem jsem potkala Bobo (pro ty z vás kdo netuší o koho jde - Bobošíkovou) a mohla naživo vidět její růžovo-fialový kostým, lodičky s vysokánským podpatkem a dlouhatánské nehty, a to ani nemluvím o úžasném účesu. Měla bych tedy být velice šťastna, že se mi konečně podařilo spatřit můj vzor naživo. Bohužel to kazí mnoho věcí - například to, že jsem strávila kvůli tomuto momentu ve vlaku necelých šest hodin, nedostatek žvástů v její řeči nebo to, že jsem nestihla navštívit pražské Starbucks.
Proč jen pár prkotin naruší skvělý zážitek?
Naštěstí se dnes v televizi objeví můj oblíbený pořad - Detektor:-)
A hlavně tenhle týden probíhá v Olomouci Jeden svět a já se už nemůžu dočkat nejbližší projekce. Budu brečet, budu doufat, budu naivní a budu si zoufat.