How many men does it take to find a soulmate?

I got bored and started counting.
There are 181 059 people between ages 20 and 29 in the city of Prague.
Of those 48.69% are men - 88 150.
Of those 86,3745% are Czechs = 76 139.
Of those approximately 92% are straight - 70 047.
Of those 1401 are slightly less intelligent, equally intelligent or more intelligent than I am (give or take).
If I take into account that he should probably be older and reduce this further to the 25-29 box, we are at 778 men.
Of those I probably know like a 100 and I have probably met like a 150 more, which would bring me to 528.
528 might seem like a high number, but that does not even include that he should not be a prick (we are probably down to like 50), he should not be a smoker, I guess he should not be plain ugly and he should definitely be single. In the end, there are probably 4 or 5 possible matches.

Which does not leave me with too many options:
1) find one of those 4 or 5 guys
2) I have already met the guy and I am just to ignorant to notice
3) I should become a lesbian
4) I should give up at least a few of the criteria

In the end, I am pretty sure that I will just do what I always do. Meet a guy, feel my brain melt, start ignoring all the red flags and get my heart broken:-)

For the record - I am not desperate, I am just trying to do anything but my thesis.

Náhodní kolemjdoucí

Už jsem si za svůj život zvykla, že mě na ulici zastavují cizí lidé. Někteří jsou normální a jen se ptají na čas, někteří mi chtějí nabídnout nějaký veleúžasný produkt a někteří(nejpočetnější skupina) jsou prostě divní. Množství těchto lidí mě vedlo v minulosti k tomu, že jsem si vyvinula jistou obrannou reakci. Když potkám někoho z druhé skupiny, říkám, že se s nimi nechci bavit. Když potkám někoho ze třetí skupiny přátelsky se usměju a pokračuju rezolutně dál.
Dnes jsem potkala paní. Zjevně se neptala na čas ani nic nenabízela, a proto jsem ji zařadila do třetí skupiny podivínů. Tvářila jsem se, že poslouchám, usmála jsem se a pokračovala. Až po několika krocích mi došlo, že se ptala: "Volal mě Kuba o pomoc?" V tu chvíli mě popadl lehký záchvat paniky - jsem lhostejná kolemjdoucí, která ani neposlouchá, což je kategorie kam nechci patřit. Co když potřebovala pomoct, co když se jí ztratilo dítě, co když Kubu někdo okradl/zmlátil/zabil? Tak jsem se otočila doběhla tu paní a zeptala se jí jestli jí mohu nějak pomoct. Paní začala řikat něco o popelnici, sestře a koláčích a její poněkud dlouhý projev nedával moc smysl. Bylo ale jasné, že ona nesrozumitelná záležitost jí trápí. A proto jsem se chápavě usmála a pokračovala dál. Zcela jasná kategorie tři.

Bydlení s rodiči

Hodně mladých Čechů v dnešní době bydlí u rodičů. Vyhovuje jim komfort. Někdo jim vypere, nemusí uklízet mají zajištěnou stravu... A přesně tyhle lidi asi nikdy nepochopim. U nás to vždycky fungovalo naopak. Rodiče chtěli abychom my bydleli s nimi aby oni měli zajištěný bezplatný komfort. Došlo to dokonce tak daleko, že nám vyčítali, že místo odpočinku o víkendu za námi musí pořád chodit a opakovat nám kolik toho ještě musíme udělat, abychom náhodou na něco nezapoměli. Nemoc byla někdy i omluvou z povinností uklízečky, kuchařky, zahradnice...
Bohužel už není. To jsem zjistila dnes, kdy za mnou matka přes moji angínu přišla a řekla mi, že mám jet sama nakoupit do Globusu. Já chápu, že se to zdá být triviální, ale pro člověka, který se stěží vyhrabe z postele je to skoro nadlidský výkon. Jí se nechce jet, tak co záleží na nemoci...
Už se těším až se odstěhuju a nebudu muset řešit věčné války se svou matkou. A vy nebudete zahrnování banalitami.:-)