Sometimes, usually late at night, you start thinking.

A i když se často ukáže, že logika byla založena na vyšším příjmu alkoholu, v daný moment se vám jeví jako absolutně dokonalá. Máte pocit, že věci se vyjasní a vy vidíte jasně. Ne? Tak aspoň já se tak občas cítím.

Příhoda aneb někteří muži jsou ještě víc nepochopitelní než jiní

Dějství prvé: Noční tramvaj před více než rokem, velice pohledný Korejec studující medicínu a hrající v nějakém orchestru univerzity Karlovy či co se dává do řeči s Češkou jedoucí domů díky šílenci snažícímu se jim oběma vnutit pozvánku na vernisáž výstavy. Půl hodinu společné cesty se baví, jeden by řekl, že přeskočila nějaká jiskra. Korejec se loučí a vystupuje.
Dějství druhé: Asi o dva tři měsíce později před menzou na Albertově. Češka jde zrovna pozdě na cvičení s povinnou docházkou, když v tom někdo volá její jméno. Ukazuje se, že pohledný Korejec obědvá ve výše zmíněné menze, neb měl přednášku v přilehlé budově lékařské fakulty. Tentokráte se zeptá na telefonní číslo, které je mu poskytnuto, neb se oné Češce líbil už v tramvaji a litovala, že se s ním nemá jak potkat. Češka odchází na cvičení s velkým úsměvem.
Dějství třetí: Češka následující týden nepozorovaně kontroluje mobilní telefon, aby zjistila znovu a znovu, že Korejec se neozval.
Dějství čtvrté: O pár měsíců později zazvoní telefon a Češce volá Korejec, který je zjevně zmaten a spletl si číslo. Or did he? Každopádně se pouze omluví za to, že vyrušoval a zavěsí.
Dějství páté: Dnes okolo jedenácté večerní přijde Češce od Korejce smska dotazující se, zda jí o telefonní číslo požádal už v oné tramvaji, když se potkali poprvé.
Češka dochází k závěru, že mužům nerozumí a Korejcům už vůbec ne.

When you get used to living with pain, you are surprised when it s suddenly gone.

Krása je ve všech věcech okolo. Taylor kdysi řekl, že štěstí je stav mysli nezávislý na věcech, kterých člověk dosáhl, které se dějí okolo. A tehdy jsem si myslela, že to je blbost. Vždyť přece potřebujeme něčeho dosáhnout nebo třeba být s někým, koho milujeme, abychom mohli být šťastní. Čím dál víc ale přicházím na to, že měl/má pravdu. Těšit se na blbosti, vidět v nich krásu, mít z nich radost. Slyšet písničku, jejíž slova jako báseň vyprávějí příběh, někdy i ten můj. Koupit si vanilkové aroma do kávy nebo třeba proužkované podkolenky. Vidět úplně růžové auto jak se proplétá šedí na Barandovském mostě. ... Krása.

Men are full of shit. Everybody lies.

Začínám chápat, proč ženy hrají hry a muže všelijak testují. Možná, že jen tak jde najít těch pár, kteří nekecají, a odlišit je od zbytku. Hmmm. Jenže občas i zpětně jde jen těžko zjistit, kdo konkrétně byl/je ten jerk. Má smysl snažit se přijít na to, kdo si vymýšlel? Kdo je ta svině?
A někdy vám lže i kamarádka, což už je hodně špatné. Měla by zůstat kamarádkou? Co už nejde odpustit a co ještě ano?

If in real life the only reason to be in a relationship is reason, something is wrong. If in real life you have the rare luck and find someone who loves you back, it is never enough and in the end there is always something that fucks it all up.
It would be really nice if fairy tale endings happened to actual people. People who live around me. It would surely help me stay an optimist.

Kdyby se váš život měl sestříhat do traileru na film(maximálně 2 a půl minuty), co by v něm bylo? Kolik by v něm bylo lidí, kolik událostí, kolik zlomů? Jaké by bylo jeho poselství? Kolik knih, filmů nebo hudby vás utvářelo? Kolik bylo vlastních všeměnících zážitků? Co dělá lidi tím, kým jsou?

1-start being decisive
2-figure out what you want
3-find your motivation
4-learn how to fight for it

Too bad I only got so far as step number 2. How do you start being motivated?

Modern culture has scientific studies for all sorts of questions. We know how many things are harmful to our health, in fact we sometimes get a feeling that we should rather stop living because anything we do/eat/choose is somehow damaging. But then we carry on living in the very same way we know is harmful. My heart has to be seriously damaged due to the vast amounts of caffeine that I have drunk over past years and yet I love coffee so much I am not going to stop drinking it any time soon. Am I carefully balancing the pros and cons of another cup or am I just being stupid?

Crappy TV shows
- surprisingly enough they sometimes stumble upon a piece of wisdom.
- you can switch off when watching them.
- are a guilty pleasure.
- unfortunately exist.

"...when someone tells you that they somehow stopped missing you, you're pretty much screwed no matter what you say."

OK, enough, here comes the end of mourning. I am going to stop being sad and start being awesome instead.

Night time questions

Through pain and suffering we grow, but we do not want to get hurt or be hurting. Is personal growth the silver lining of break ups? And if so, is it enough to make us not regret that the relationship with somebody we loved has ended? How long are you allowed to grieve before you become pathetic? How do you move on? Yes, it would be nice to move on to someone else, but how to manage that when you do see less than few people worth falling for? And even if you did manage that - will you ever heal completely?

Foreign dreams

Lately I have been having all those weird dreams. They are usually easy to decipher - but I do not like what they are suggesting. Things that I thought are burried in the past, that have nothing to do with who I am now. Some are things that I know are still occupying my brain but I wish they were not. How to make my brain stop having dreams? And on the other hand - do I really want to stop dreaming?

My blog obviously became the it-place for nonsensical comments:-D Whatever.


When you figure out who you are and who and what you want in your life, things surprisingly do not get any easier.:-(

Since I am unable to describe my feelings, I buried myself in textbooks and music. I especially like this one song(for some reason I cannot get it out of my head): http://www.youtube.com/watch?v=0Agxi21STJY&feature=related

So many things are on my mind right now. How certain someone number 1 has not been an act of revenge or torture but how I genuinely loved him. How I am quite confused about my feelings right now. How I changed over past few months. And if that change was bound to happen or if it was caused by meeting certain someone number 2. How can you ever figure things out? Paradoxes in life are huge - you do not want to be in a relationship and you meet someone who does and when you want to be in a relationship you meet someone who does not. Damn.

Můj malý mor

Zkouškové je velice specifická část roku. U mě se projeví hlavně tím, že na jeho začátku provedu velký úklid(abych se ještě nemusela začít učit, potřeba to dřív nebo později bude). Na začátku každého studijního úseku je potřeba zkontrolovat, co se stalo na facebooku(když se teď k němu nějakou dobu nedostanu, budu se přece učit), přečíst nové maily a titulky zpravodajství aspoň na 4 serverech(BBC, aktualne, ihned, idnes). Pak se možná i podaří dokopat mou maličkost k tomu, abych otevřela prezentaci popřípadě nahrávku přednášky a pustila si to, když v tom si uvědomím, že musím někomu na něco odepsat(nebo cokoliv podobného), a tak se vracím zase na začátek. Nebo je třeba si udělat něco k jídlu, zajít nakoupit, najít, který telefon si koupím, zkontrolovat, že jsem poslala do Kataru vše, co jsem měla, zjistit jestli svěřenci poctivě pracují na argumentech do Kataru.. Největším nepřítelem není učení, ale má vlastní lenost. Jak s tím bojovat?

Avatar

Dnešní plán na návštěvu kina se zpočátku nevyvíjel dobře. Při spuštění projekce Avatara vyšlo najevo, že se jedná o dabovanou verzi. Fakt, kterýžto Aničku, Michala a mě znechutil natolik, že jsme jeli do jiného kina. Tam už jsme se pohodlně usadili a ten skoro tříhodinový spektákl si užili, někteří více, někteří méně.
Můj problém v 99% filmů je ten, že si nedokážu film užívat a místo toho přemýšlím nad tím, jestli je dobrý střih, hudba a jestli herci hrají dobře, jestli se dá děj hodnotit jako originální apod. V některých z těchto ohledů bych asi Avatara neměla ráda - děj je jedno cliche za druhým(recenzenti to označují za archetypální příběh, asi se chtějí vyhnout pojmu cliche), hudba je občas špatně přiřazená - víte, co se stane jen kvůli ní a to není dobře.
Proto jsem překvapila sama sebe, když jsem dokázala svoji hodnotící část tak ve třetině filmu vypnout a začala jsem si ho opravdu užívat. Ano, je tam jedna cliche situace za druhou, ale to nebrání tomu, aby se člověk ponořil do děje, začal se bát o Na´Vi a fandil jim, prožíval romantiku příběhu páru, proti kterým stojí celý svět(so cliche:-D), cítil radost z létání..
Cameron možná natočil příběh, který tu už mockrát byl, ale natočil ho líp než kdokoliv jiný.

Bilanční

Nový rok vede spoustu lidí k hodnocení toho, co se za ten minulý povedlo/nepovedlo, jak moc se člověk změnil. A přestože mi v roce 2009 bylo poprvé doopravdy zlomeno srdce, byl to asi zatím nejlepší rok. Změny, které proběhly, proběhly ve většině k lepšímu, přestala jsem být malou holkou s utkvělým pocitem, že nejsem good enough. Jedinou věc bych tomu poslednímu roku vyčetla - jak si sakra Ježíšek může myslet, že už jsme s bráchou za věkem, kdy chceme velký stromeček a hromadu dárků pod ním?

Bad Romance?

What if two people who have been wounded deeply by someone they loved fall for each other. And what if they are from two different countries, cultural backgrounds..? Should they just give up on the idea of a relationship from the very beginning or try to build something that may very likely end up hurting them again?
Where is our threshold, when does the number of times you have been hurt begin to be too overpowering, when do you stop trying and give up?
I do not want to sound bitter or pessimistic. Those are legitimate questions. I kinda ignore them at the moment, do not want to know the answers. But those questions do exist. And we may all have to face them. So even when you spend the day by trying to get your loved one the soup he wants or realize how much in love you are - do you see those questions haunting you?