Cesta za duševní potravou

Když mi skončilo členství v knihovně, dospěla jsem k závěru, že je zbytečné ho obnovovat, neboť stejně za chvilku budu v Praze a budu chodit do knihovny tam. Nicméně má potřeba čtiva je velká, a tak jsem s radostí přivítala nabídku kamarádky odjíždějící na dovolenou, abych si půjčila její průkazku a půjčila si na ní nějaké knihy. To jsem také udělala, objednala jsem si je a s trochou obav(sežerou mi, že jsem někdo jiný, než doopravdy jsem?) jsem vkročila do budovy knihovny. Ve frontě mi došlo, že budu muset podepsat papírek o tom, že jsem knihy převzala a v tu chvíli mi zatrnulo - budu muset zfalšovat podpis! Nezalekla jsem se a odvážně vykročila k paní u pultu. Dala mi knihy a já se podepsala jako Kočí. Jenže pak zůstala na onen papír s mým potažmo Klářiným falešným podpisem koukat. Já se začala děsit. Typické dilema fight or flight? Zůstala jsem a to mě zachránilo. Šlo totiž o to, že mi omylem nachystali jinou knihu než měli, a tak tam zítra musím znovu a znovu zfalšovat podpis a tvářit se, že jsem někdo jiný. Lehce mě potěšil fakt, že žádné ze série drobných faux pas, kterých jsem se v průběhu minulých dvou let v knihovně dopustila, nebylo dostatečně zapomatovatelné a mé vydávání se za někoho jiného mi prošlo.

Presumpce viny?

Pan Paroubek mě neustále udivuje. Myslela jsem si, že ten člověk bude po CzechTechu a svém povolebním projevu úplně vyřízený, ale Česko zjevně umožňuje opakované zmrtvýchvstání nebo že by byl Paroubek kočka s devíti životy? Každopádně nechápu, že lidé jsou schopní mu na jeho hesla přistoupit. Nejenom, že ten člověk v podstatě nemá žádný politický program a v podstatě deklaruje, že jeho morálka se bude měnit s každým novým průzkumem veřejného mínění, ale hodlá zavádět do praxe i presumpci viny. Tahle myšlenka mě naštvala už sama o sobě - jak se může v demokratické společnosti a právním státě(já vím, je to spíš takový právní bordel) deklarovat presumpce viny? Další vývoj mě ale zaskočil nepřipravenou - lidem se tahle myšlenka zjevně líbí. Nezáleží na tom, že v takové společenské atmosféře bude stačit bez důkazů někoho obvinit a podle presumpce viny bude zbaven jakýchkoliv funkcí a pravomocí, byť je třeba nevinný. A vzhledem k mé obavě, že Paroubek bude příštím premiérem se děsím dní, které příjdou.
Překvapuje mě i další věc - a to, že existují lidé, kteří posledních dvacet let volí ODS a teď hodlají volit Paroubka. Nejenom, že se tak dopustili totálního názorového obratu, ale zvolí si podporovat absolutně bezpáteřní svini. To, že nejsou spokojení s tím jak ODS aktuálně vládne na sto procent přece neznamená, že půjdou a zvolí protistranu!

Blízké setkání třetího druhu... s českým zdravotnictvím

Není nad to, když se vám po snězení pár pistácii začne špatně dýchat, nateče a zčervená vám obličej, ucpe se vám nos a zalehnou uši. Moje nově objevená alergie na pistácie mě zaskočila nepřipravenou. Nicméně české zdravotnictví připraveno díkybohu bylo, a tak jsem nezemřela v čekárně na udušení. Dostala jsem skvělý koktejl sestávající se z asi pěti různých léků(za takový Cosmopolitan nebo Pina Coladu bych to vyměnila v mžiku sekundy). Bohužel jsem musela zůstat přes noc na pozorování a to znamenalo poupravení meho pozitivního dojmu z českého zdravotnictví v praxi. Sestřička vypadala, že neví jak připojit a odpojit správně infúzi, což způsobilo mé neustálé obavy, aby se mi do krve nedostal vzduch a já neumřela. Chození na záchod jsem si prakticky musela vybojovat(nějak se necítím na mísu v devatenácti) a stálo mě to poslouchání nekonečných litanii o tom, jak tam můžu zkolabovat a jak oni musí odpojit a připojit všechny ty zařízení. Noc byla dost nepříjemná, neboť v jedné ruce jsem měla infúzi a měřič tepu, na druhé ruce tlakoměr, který pravidelně automaticky měřil tlak a na ehm hrudi jsem měla elektrody na měření asi srdeční činnosti(bylo jich pět a ke každé vedl jeden drát). Nejvtipnějším momentem večera zůstává to, když mě z té pohotovosti převáželi do pokoje a vezli mě vleže na posteli. Jela jsem okolo všech těch lidí, kteří tam čekali, na sobě spousty drátů, kyslíkovou masku, a viděla jsem jak se na mě všichni dívají s myšlenkou: "chudák holka má na kahánku..."

googlování na druhou

Z nějakého důvodu mají lidé podivný zvyk dělat z věcí lidské bytosti. Mluvit s nimi, svěřovat se jim, dokonce se s nimi pohádat(pravda dalo by se to nazvat i samonasráním se). Já jsem svůj vlastní zážitek měla dnes v 21:23, kdy mě můj chorý mozek dovedl k nápadu svěřit se počítači. Lépe řečeno Mozille a www stránkám. Začala jsem náhodně zadávat prohlášení ve formě webových adres a zjistila jsem několik zajímavých věcí - neexistují stránky www.iamdisfunctional.com, www.ididnotgoonadatewithacuteguyfornoreason.com, ale existuje např. stránka www.ihaveissues.com(je to uzavřené fórum, do kterého jsem se nezaregistrovala, a tak můžou řešit třeba barvy podlah, ale měla jsem pocit, že zaregistrovat se tam by bylo nejvíc troskoidní věc possible). Zkoušela jsem i další stránky, ale ty zveřejňovat by asi nebylo dobré, i když to že jsem disfunkční a svěřuji se počítačovému programu je dost patetické samo o sobě.

Media Bias

Po několika dnech jsem dnes zase jednou zapla televizní zprávy. Sice ne úplně na začátku, ale stihla jsem ještě jejich část na Nově. Zarazilo mě, když začali uvádět zprávu stylem: Hnusný módní průmysl má další oběť. Nečekala bych, že slova jako hnusný uslyším v "objektivním" zpravodajství a rozhodně ne v tomhle případě. Možná kdyby se jednalo o nějaký hodně závažný zločin s velmi nechutnými detaily, které by naše média samozřejě zveřejnila. Na oběti a jejich psychické zdraví kašlem...
Nicméně reportáž pokračovala a vyšlo najevo, že modelka spáchala sebevraždu. Nikdo neví proč, nenašel se dopis na rozloučenou, ale podle výpovědí svých přátel a lidí z domu, kde bydlela, to byla usměvavá holka. Následovalo několik obecných vyjádření o tom, jak modeling výtváří strašný psychický tlak na modelky. A já si říkala - jak si může nejsledovanější zpravodajství v česku dovolit tak zjevně neobjektivní reportáž? Nejenom, že používají slovník, který by se při prostém informování objevit neměl, ale neváhají spekulovat a doměnky zahrnout do zprávy - nikdo neví jestli modelka spáchala sebevraždu, kvůli tlaku módního průmyslu, a navíc přidávání obecných vyjádření o tom, jak je modeling špatný, dosti mění vyznění celé reportáže. Kdybych se nad tím nezamyslela můj závěr by byl takový, že prostěnevydržela tlak toho strašně negativního odvětví, ale realita může být klidně taková, že měla depresi, nebo jí auto přejelo psa... Ale chtít po médiích objektivnost je asi příliš.

Kristýnka zavařuje

Když jsem se dostala do stavu absolutní lenosti a strávila celý pátek díváním se na třetí řadu How I Met Your Mother, rozhodla jsem se, že přišel čas udělat něco přínosného. Bohužel první, na co padl můj zrak, byl rybíz na zahradě. A tak jsem ho otrhala a rozhodla se, že budu zavařovat. Nejhorší bylo, když jsemzjistila, že se musí jedna kulička po druhé otrhat z těch hrozínků, do kterých je souplodí(nebo jak bych to jako budoucí student biologie měla správně nazvat) uspořádáno, a tak jsem asi pět hodin strávila touto mravenčí prací. Po dlouhém boji, zahrnujícím vaření cukrového sirupu a sterilizování(díkybohu jen těch sklenic s rybízem), se mi nakonec podařilo vytvořit obstojně vypadající rybízový kompot, ovšem jeho poživatelnost zůstává záhadou.

Příklady nesmyslnosti v běžném životě

Čas od času se objeví nějaký absolutně nesmyslný nápad, který je ale buhvíproč vnímaný svým předkladatelem jako dokonalé řešení.
Jako třeba nápad, že řidiči, kteří zrovna skončili autoškolu, by měli dodržovat nižší rychlosti než řidiči, kteří se po našich silnicích nějaký ten pátek prohánějí. Zajímalo by mě, jak si autor tohoto nápadu představuje praxi. Napadá mě totiž sousta otázek. Jak by policisté rozlišili kdo překročil rychlost, když by netušili, který řidič je začátečník a který zkušený? Měla by dopravní omezení vždy dvě čísla - jedno pro začátečníky a jedno pro zkušené? Nebo by to bylo paušálně stanoveno stylem - začátečníci budou jezdit o 20 km/hod. míň? A v takovém případě - co by se dělo v místech, kde je rychlost omezena na 30tku nebo i 20tku(ano, bohužel i taková místa se v naší zemi vyskytují)? Začátečníci by zastavili a měli auto odtlačit?
Nebo jako když moje babička došla k závěru, že nebude bydlet v bytě v přízemí(=bez schodů, do kterých by musela lozit), protože jsou pro ni dva pokoje moc a místo toho bude bydlet v bytě s asi pěti velkými místnostmi a spoustou malých komůrek, který je navíc jako bonus v patře(=spousta schodů). Ať žije logika.

Mother type

I always knew that my mother won´t be a hip mum, she won´t be a perfect mum, she won´t be a caring mum, she won´t be an overprotective mum. But somehow it surprised me when I realized she has no idea whatsoever about who I am. The only thing she remembers about me is that when I was nine I had a thing for ancient Egypt. That is why she has brought me a sarkophag shaped pencil case form her stay in England. Although I kinda got used to the indifferent parent thing, it bugged me that even my brother was able to remember what I like and what I do not like and someone who had to push me through her birth canal does not give a shit..
Now, that I had written it all down, it startled me that I actually give a shit about her not giving a shit. Whatever.
(Reader discretion is advised due to some bad language)

Cesta tam a zase zpátky

Můj postoj k cestování vlakem s Českými Drahami je dobře známý, a tak jsem i přes asi půl hodinové zpoždění, které měl můj vlak z Prahy, chtěla toto téma vynechat. Jenže jsem se rozčilila v tramvaji(jeden starý pán tvrdil, že s Petrem Čechem není něco v pořádku a špatně mu fungují reflexy) a vystoupila na zastávce, kde mě do očí praštil veliký billboard. České Dráhy na něm velikými písmeny hlásaly: "Zrychlujeme dopravu" V tu chvíli jsem se docela dost naštvala, nejen, že můj vlak měl zpoždění rovnající se více než šestině jeho jízdní doby, ale ona společnost se ještě chlubí tím jak dopravu urychluje. Následně mě však pobavilo, že Českě Dráhy moji reakci a reakci mnoha jiných zřejmě čekaly, a tak plakát doplnili menším napisem: "Děkujeme za pochopení při dopravních omezeních" a webovou adresou www.cd.cz/vyluky. Co se na to dá říct?

Vidím rudě

Před pár momenty jsem vstala a přečetla si noviny, což jsem asi v zájmu zachování svého duševního zdraví neměla dělat. V tenhle moment je mi úplně jedno, co je obsahem Lisabonské smlouvy. Sere mě, že politici mluví o opakování referenda. Jak si můžou dovolit říct, že tohle je nelegitmní jen proto, že se jim nelíbí výsledek, a že tedy může být opakováno, aby se odhlasoval výsledek, který se jim líbí. Referendum má být nástrojem vyspělé demokracie a ne průzkumem veřejného mínění, který je možné opakovat, dokud nedosáhneme požadovaného.
Ještě vetší šok zažil můj mozeček ve chvíli, kdy zjistil, že v Irsku se už jednou referendum opakovalo - při hlasování o smlouvě s Nice. Prvotní NE, bylo v druhém hlasování díky masivní přesvědčovací kampani změněno na ANO.
Vede mě to k několika závěrům - referendum je absolutně bezcenné, neboť případ se smlouvou z Nice dokazuje, že s dostatečně silnou kampaní veřejnost odhlasuje cokoliv. Referendum je i Evropskými politiky vnímáno jako něco, co není třeba úplně respektovat. Referendem lze dobře odůvodnit politické kroky, ale není to nic, čím by bylo třeba se řídit. Evropská unie, jakkoliv j sem eurooptimista a její fanoušek, nejedná podle demokratického principu - politici si vůbec nepřipouští možnost, že by Lisabonská smlouva nebyla schválena, přesto, že pouze předkládají návrh, ke kterému se (bohužel jen v Irsku) může veřejnost vyjádřit jak chce... Je to jako říct soudci rozhodni jak chceš, ale zároveň říct, že jeho rozhodnutí nebudeme respektovat, když se nám nebude líbit a necháme ho proces opakovat tak dlouho, dokud nerozhodne tak jak se nám bude líbit.
Obecně se mi referendum nelíbí a vůbec ne v otázce zahraniční politiky nebo bezpečnosti. Nesouhlasím s tím, že by se v otázce radaru v Česku mělo rozhodovat referendem. Ale ve chvíli, kdy ho nějaká země má jako svůj rozhodovací nástroj, považuju za neuvěřitelné, že je mu dávána váha jen v případě výsledku ANO.

Náhodní kolemjdoucí

Už jsem si za svůj život zvykla, že mě na ulici zastavují cizí lidé. Někteří jsou normální a jen se ptají na čas, někteří mi chtějí nabídnout nějaký veleúžasný produkt a někteří(nejpočetnější skupina) jsou prostě divní. Množství těchto lidí mě vedlo v minulosti k tomu, že jsem si vyvinula jistou obrannou reakci. Když potkám někoho z druhé skupiny, říkám, že se s nimi nechci bavit. Když potkám někoho ze třetí skupiny přátelsky se usměju a pokračuju rezolutně dál.
Dnes jsem potkala paní. Zjevně se neptala na čas ani nic nenabízela, a proto jsem ji zařadila do třetí skupiny podivínů. Tvářila jsem se, že poslouchám, usmála jsem se a pokračovala. Až po několika krocích mi došlo, že se ptala: "Volal mě Kuba o pomoc?" V tu chvíli mě popadl lehký záchvat paniky - jsem lhostejná kolemjdoucí, která ani neposlouchá, což je kategorie kam nechci patřit. Co když potřebovala pomoct, co když se jí ztratilo dítě, co když Kubu někdo okradl/zmlátil/zabil? Tak jsem se otočila doběhla tu paní a zeptala se jí jestli jí mohu nějak pomoct. Paní začala řikat něco o popelnici, sestře a koláčích a její poněkud dlouhý projev nedával moc smysl. Bylo ale jasné, že ona nesrozumitelná záležitost jí trápí. A proto jsem se chápavě usmála a pokračovala dál. Zcela jasná kategorie tři.

Kafe, noviny a nožky nahoru

V posledním týdnu mě přemohla má lenost a špatné návyky, a tak spím minimálně do jedenácti, spát chodím po jedné ráno a začínám den obědem. Měla bych se sice učit, neboť příjmačky jsou už za méně než týden, ale i tak si neodpustím svůj ranní rituál - čtení novin, popíjení velkého hrnku kávy se spoustou mléka a bytí zděšena současným stavem světa. Když mi jeden den ráno noviny nepřišly, docela dost mě to vykolejilo a hned jsem to nahlásila distribuční společnosti, která slíbila, že mi noviny alespoň zpožděne doručí. Bohužel nejen, že mi je nedoručili, další den mi místo nich přišel bulvár. Mé zděšení se stupňovalo a po několika telefonátech, kdy mě asi lidé na druhé straně drátu proklínali, jsem se nakonec probojovala k tomu, že mi následující den přišly noviny hned troje. Mé pozdní ráno se notně protáhlo. Říká se, že nic není starší, než včerejší noviny, ale já s tím nesouhlasím.
Říká se, že tištěné noviny už jsou věcí minulosti. Já jen doufám, že se i v budoucnu najde dost lidí, kteří budou noviny tištěné na papíře kupovat, jinak bych byla připravena o jednu z radostí běžného dne...

Obyčejný život?

Bydlet opět na dva měsíce s příbuznými je docela zabíračka. Za tu dobu, co s nimi člověk nebydlí se věci zdají nějaké růžovější, dokonce se vám po nich může i trochu stýskat. Jenže pak se přestěhujete zpět(i když jen na chvíli) a náraz do skutečnosti je ošklivý. Zjistíte, že se vůbec nezměnili - že stále dělají věci, kvůli kterým jste se odstěhovali, a že jim stále přijdou normální. A přichází dilema - bojovat s tím a říkat věci, které nebude příjemné poslouchat, nebo prostě přežít dva měsíce a jít si po svejch?
U každého z mých příbuzných je určita hranice, za kterou mě začne přílišná blízkost znechucovat. A přemýšlím nad tím jestli jsem disfunkční já, nebo jestli je to prostě normální.

Sobotní ráno

Sobotní ráno je den, kdy má spousta lidí svoje rituály - někteří se probouzejí s kocovinou a zvrací, někteří vstávají brzy, nakoupí čerstvé pečivo, uvaří si kafe a čtou noviny, někteří spí velmi dlouho, třeba i do 12ti nebo později a těší se na celý den absolutně ničeho. Já bych se asi zařadila do té třetí skupiny. Toto sobotní ráno ale bylo trochu jiné. Vidina hromady věcí, které bylo třeba v průběhu soboty udělat, byla scary, nicméně jsem se statečně držela a spala až do půl dvanácté. Ve chvíli, kdy jsem se probudila, jsem zjistila, že otec mi nechal vzkaz. Na něm stálo, že můj bratr byl na reggae festivalu okraden, a že jede do Olomouce. Jelikož jsem chtěla vědět, kdy se tak asi objeví, zavolala jsem mu na mobil(informaci, že mobil byl mezi ukradenými věcmi, jsem v rozespání přehlédla). Zvedl to jakýsi po hlase milý kluk, který začal rozhovor slovy: "To se divíš, že slyšíš jinej hlas než normálně, co Kristýno?" a já zjistila, že to je někdo, kdo našel jeho mobil a je ochoten mu ho vrátit. Načež zazvonil zvonek a ve dveřích stál můj bratr. Můj mozek, který se o sobotním ránu zásadně vyhýbá nečekaným, složitým nebo rychlým událostem se zavařil.

Banky

Proč právě já? Na to se ptá čas od času asi každý. Já se na to ptala ve chvíli, kdy mi bylo oznámeno, že bankomaty "čas od času nějaký ty kiksy mají" a já zírala jak puk. Nejen, že mám kvůli skvělým automatům do neděle bloklou kartu, ale ještě byla nabourána má naivní víra, že bankomaty a bankovnictví o sobě se snaží jakýchkoliv chyb vyvarovat a když o nich ví, tak je řeší. O tom, že ATMs občas mají problémy zjevně nejenže všichni ví, ale nikdo se s tím neobtěžuje nic dělat!!!
Teď mi ale došlo, že jsem přece jen v Česku a tak nemohu mít přehnané požadavky. Změní se to někdy?

Maturita stuff

Sice mi to vůbec nedochází, ale maturita je naštěstí za mnou. Je poměrně jasné, že jsem ji udělala- myslím, že říct aspoň něco by zvládl jakýkoliv normálně myslící člověk. Jenže Kristýně se nepodařilo dostat samé jedničky, ale má dvojky z chemie a biologie, což je zjevně velký problém. Mě to upřímně řečeno taky lehce štve, ale nečekala jsem, že na to bude moje matka reagovat: Nevím jestli ti mám gratulovat nebo kondolovat...
Anyway - můj mozek stále ještě nechápe jak to, že končí střední, tak to, že už jsem odmaturovala(mám pořád pocit, že mě to teprve čeká). Možná ta informace časem dorazí, ale zatím se někde po cestě ztratila.
Poslední zvonění bylo asi tou nejzábavnější částí z toho celého humbuku. Nejvtipnější bylo asi to, jak jsem šla z domu za ostatníma a potom zas zpět. Když člověk chodí ve skupince podobně střeleně oblečených lidí, tak je všem jasné, že jde o maturanty, ale když jde sám vypadá dost divně. V mém případě by se asi jednalo o hodně uhozenou excentrickou osobu, která se teprv vrací z nějaké hodně divoké akce.

Dům na předměstí versus byt v centru

Původně měl tenhle post být o tom jak jsme se s matkou pohádaly kvůli domu nebo spíš ruině v Radotíně, kterou chce koupit a zbytek života strávit dojížděním a opravováním toho objektu.
Když jsem ale hledala nejaka slovicka na www.urbandictionary.com narazila jsem na reklamu na scientologii. Myslela jsem si, že to je něco, co nikdy při surfování na netu nepotkám, ale zjevně jsem byla naivní. Rozhodla jsem se, že se nenechám zaskočit a podívám se na to co mi scientologové nabízejí. Kromě kýčovitých obrázků, které obsahovaly snad všechny barvy duhy, jsem narazila i na sekci co říkají scientologové - dozvěděla jsem se, že scientologie je brána do věčnosti, cesta ke štěstí a absolutní svobodě. Scientologové bojují proti drogám a jiným společenským nešvarum. A až na fakt, že mi vymyjí mozek vlastně nenacházím žádný důvod proč se nestat členem jejich skvělé sekty. (Vlastně bych spíš měla říkat církve, při tom jak se rychle šíří)
Přestože poslední týden a půl je ve znamení jedné katastrofy za druhou, ještě jsem díkybohu(nevím jestli tohle slovo je appropriate) nedospěla do takového stavu, aby mě "vysvobodili" scientologové nebo nějaký libanonský člověk, který se ani nevím proč stal mým friendem na facebooku, a teď mi nabízí vysvobození. A tak si kladu otázku: Jak moc je možné oblbnout člověka, aby se stal členem sekty, a nakolik je to jeho osobní volba?

Late night idea

Today, while listening to the news, I got a thinking about the world nowadays. The relativisation of everything reached its peak some time ago, but I have very strong feeling that things that are happening show how we are not sure what is good and what is bad anymore. We only care about how much money/power/sex/shoes/houses we get. I know that this is an idealist speaking but still: should we not get back to strict rules of what is good and fight for it?

Finále

Po noci strávené v Casablance pitím mléka(snažím se působit eduaktivně tím, že měním potencionálně závadná slova jako alkohol za slova neškodná jako mléko), jsem trpěla velkou absencí spánku. Bohužel fakt, že se koná třídenní finále ligy, mi moc nepomohl. Když jsme dělali do noci casy, jako se to ostatně děje na skoro každém finále, doufala jsem, že to aspoň k něčemu bude. Jenže moje řeč v druhé debatě v sobotu byla zjevně tak špatná, že jsem mohla klidně šest minut mlčet a vyšlo by to na stejno a Matějův feedback mě dostal do těžké deprese, když mi vysvětloval, jak jsme VŮBEC NEOBHÁJILI NÁŠ CASE. Finále nakonec nesplnilo očekávání. Skončili jsme druzí. S rozhodnutím těžce nesouhlasím, ale bohužel si můžu jít stěžovat tak akorát na hlavní nádraží. Ano, nesu tu prohru špatně. Nikdo asi neprohrává rád. Jen mi nějak nejde zbavit se pocitu, že jsme neprohráli proto, že jsme byli horší, ale proto, že od nás čekali trošičku víc, než co jsme udělali. Zapití této události skotským mlékem, lehce pomohlo, i když zjevně ne dostatečně. Po cestě z nádaraží jsem se pobavila s pár bezdomovci, chodila bosky, seděla v parku a přemýšlela nad tím, co se stalo špatně. Horší je, že se snažím vydolovat ze sebe aspoň nějaký optimismus, ale moc se nedaří. Snad to půjde lépe po tom, co budu mít maturitu za sebou a před sebou čtyři měsíce prázdnin:-)

Junior Ambassador thing

Dnes jsem měla jedinečnou příležitost způsobit faux pas přímo v jámě lvové-na americké ambasádě v Praze, tedy vlastně i v sídle velvyslance a americkém centru. Abych narozdíl od běžné tradice nepřišla pozdě, zvolila jsem takové spojení, abych se u rezidence pana velvyslance objevila brzy. Bohužel to nakonec bylo až moc brzy a já se tak rozhodla že onu přebývající půlhodinu strávím procházkou po pěkném okolí. Jenže, co čert nechtěl, Kristýnka se ztratila a přišla pozdě. What a surprise... Lidé na velvyslanectví byli velice milí - mají to asi v popisu práce, ale i tak to bylo příjemně uklidňující. Mé tažení za znemožněním se naštěstí mělo jen jeden další krok a to když jsem vystřelila jahodu do vzduchu. Naštěstí nebylo v okolí příliš mnoho lidí a tak jsem úspěšně předstírala, že se nic nestalo. Mr. Graber a jeho podřízení nám pověděli něco o tom jak taková ambasáda funguje a přesunuli nás "velice rychlou" pražskou dopravou na Malou stranu. Výhled z Glorietty(takové zvláštní budovy na kopečku nad ambasádou) byl absolutely fabulous:-) Ukazovali nám místo, kde se vyřizují víza a lidé, které odtamtud kvůli nám vyhnali, na nás hleděli jako na nějaké bohy, kteří jsou vysoce privilegovaní:D