Starbucks

Pro ty z vás, kteří Starbucks neznají-jedná se o americký řetězec kaváren, který má snad brzo proniknout i do Česka. Stala jsem se lehce posedlou jejich kávou, která nemá chybu a je stejně dobrá v Cardiffu, Vídni nebo Soulu, ve kterém Starbucks najdete na každém kroku(příhoda: jednou jsme se domlouvali, kde se setkáme a kdosi řelk, že u Starbucks. Ti znalejší věděli, že v okolí hotelu jsou minimálně čtyři a proto následoval logický dotaz u kterýho? V tu chvíli se mi málem podlomily kolena štěstím... Ano, já vím, jsem strašná pipka)
Anyway, Lucka Macková mi dneska psala, že s Terezou sedí ve Švýcarským Starbucks a užívají si to.
Mám pro vás radu: Až budete někdy sedět ve Starbucks, tak mi nepište! It makes me jealous! Až bych vraždila!

Nedochvilnost jako fenomén

Jsem si plně vědomá své příšerné nedochvilnosti a omlouvám se za ni. Bohužel je to liška podšitá a zbavit se jí není tak snadné. Zkusila jsem snad už všechno: deset budíků nastavených na zvonění minutu po sobě(z těch drastičtějších) nebo jsem dooknce poprosila svou matku, aby mě probudila když nevylezu z postele(je ještě horší než já a zapomene že má dceru, která musí na osm do školy, tak mě budí třeba o půl osmé...), zkusila jsem jít spát v devět večer, dala jsem si dokonce k posteli špendlík a sůl. Zdá se vám to jako divná metoda? Vysvětlím. Když mi zazvoní budík mám vysokou tendenci ho zamáčknout a spát dál. Měla jsem tak i bláznivý nápad, že když si vytvořím určitý ranní rituál, tak třeba i vstanu. Měl spočívat v tom, že hned po zazvonění budíku si píchnu do ruky špendlík a do takto vzniklého podrážděného místa nasypu sůl, aby to pálilo. Sice bych pak asi neusnula, ale nakonec jsem tuto metodu odsoudila jako až příliš drastickou.
Bohužel žádný z mých plánů zatím nefungoval. Pokud nějaký máte napište mi ho, ráda ho vyzkouším. Věřím, že i vás sere(pardon) má příšerná nedochvilnost.