Dějství prvé:
Při vstupu do areálu si nás každý všímá. Strážníci nás směrují bezpečně rovnou na pohotovost. "To musíte támhle," tak jdem.
Na pohotovosti je u pultíku sestřička, která mluví nějakou hatmatilkou. Těžko říct jestli cebuánsky, nebo anglicky s cebuánským přízvukem. Vystojíme frontu.
Sestřička vidí naši bledou, nebo spíš rudou kůži (spáleniny se podařily rychle): "No, musíte nejdřív udělat registraci do nemocnice, to je támhleta fronta."
Aha.
Dějství druhé:
U okýnka to díkybohu jde rychle. Než přijdeme na řadu:
...
"A jaké je národnosti?"
"Slovák"
"Aha, no, to tady nemáme. Tak co tam mám napsat?"
"Tak napište Kanadu, on tam teď žije."
"Kanadu tady taky nemáme."
"Aha, a co tam teda máte?"
"No, Filipino a American. A Filipino byt nechcete," říká nemocniční úřednice a směje se.
"Hmm, ok, tak asi Američan."
Dějství třetí:
Zpět na pohotovosti podáváme sestřičce vyplněné papíry, opisuje si a ukáže na židli. Ptám se, jak dlouho budeme čekat. Odpověď je jasná: "a while." Což je takové filipínské možná krátce, ale možná taky několik hodin. Hmm.
Lidi v postelích přímo na pohotovosti vypadají, že umírají na nějaké tropické nemoci. A V. začne mít skvělé komentáře o tom, jak lidi často umřou na něco, co chytí v nemocnici. Hmm.
Po nedlouhém čekání během, kterého se všichni doktoři, co jdou okolo, zastavují a koukají na ty bělochy, co přišli, přijde V. na řadu.
Zatímco ho vyšetřují a ovazují mu rány, nemůžu se nedívat na cákance krve, které nikdo neutřel a koše se zdravotnickým odpadem okolo kterých lítá hmyz.
Závěrem:
Ač to tak nezní, filipínské zdravotnictví nakonec příjemně překvapilo. Doktoři byli rozumní a v provinční nemocnici za péči nic nechtěli. Ovšem antibiotika prodávají po tabletách a cena je dost vysoká (40Kč za tabletu cca). Pro místní asi dost pálka, snad jim na to funguje nějaké pojištění.
