Finále

Po noci strávené v Casablance pitím mléka(snažím se působit eduaktivně tím, že měním potencionálně závadná slova jako alkohol za slova neškodná jako mléko), jsem trpěla velkou absencí spánku. Bohužel fakt, že se koná třídenní finále ligy, mi moc nepomohl. Když jsme dělali do noci casy, jako se to ostatně děje na skoro každém finále, doufala jsem, že to aspoň k něčemu bude. Jenže moje řeč v druhé debatě v sobotu byla zjevně tak špatná, že jsem mohla klidně šest minut mlčet a vyšlo by to na stejno a Matějův feedback mě dostal do těžké deprese, když mi vysvětloval, jak jsme VŮBEC NEOBHÁJILI NÁŠ CASE. Finále nakonec nesplnilo očekávání. Skončili jsme druzí. S rozhodnutím těžce nesouhlasím, ale bohužel si můžu jít stěžovat tak akorát na hlavní nádraží. Ano, nesu tu prohru špatně. Nikdo asi neprohrává rád. Jen mi nějak nejde zbavit se pocitu, že jsme neprohráli proto, že jsme byli horší, ale proto, že od nás čekali trošičku víc, než co jsme udělali. Zapití této události skotským mlékem, lehce pomohlo, i když zjevně ne dostatečně. Po cestě z nádaraží jsem se pobavila s pár bezdomovci, chodila bosky, seděla v parku a přemýšlela nad tím, co se stalo špatně. Horší je, že se snažím vydolovat ze sebe aspoň nějaký optimismus, ale moc se nedaří. Snad to půjde lépe po tom, co budu mít maturitu za sebou a před sebou čtyři měsíce prázdnin:-)

Junior Ambassador thing

Dnes jsem měla jedinečnou příležitost způsobit faux pas přímo v jámě lvové-na americké ambasádě v Praze, tedy vlastně i v sídle velvyslance a americkém centru. Abych narozdíl od běžné tradice nepřišla pozdě, zvolila jsem takové spojení, abych se u rezidence pana velvyslance objevila brzy. Bohužel to nakonec bylo až moc brzy a já se tak rozhodla že onu přebývající půlhodinu strávím procházkou po pěkném okolí. Jenže, co čert nechtěl, Kristýnka se ztratila a přišla pozdě. What a surprise... Lidé na velvyslanectví byli velice milí - mají to asi v popisu práce, ale i tak to bylo příjemně uklidňující. Mé tažení za znemožněním se naštěstí mělo jen jeden další krok a to když jsem vystřelila jahodu do vzduchu. Naštěstí nebylo v okolí příliš mnoho lidí a tak jsem úspěšně předstírala, že se nic nestalo. Mr. Graber a jeho podřízení nám pověděli něco o tom jak taková ambasáda funguje a přesunuli nás "velice rychlou" pražskou dopravou na Malou stranu. Výhled z Glorietty(takové zvláštní budovy na kopečku nad ambasádou) byl absolutely fabulous:-) Ukazovali nám místo, kde se vyřizují víza a lidé, které odtamtud kvůli nám vyhnali, na nás hleděli jako na nějaké bohy, kteří jsou vysoce privilegovaní:D

Maturita is all around

Zvláštním způsobem se zadařilo, že jsem to úspěšně doklepala ze školky až k maturitě. Moc se toho zas nezměnilo - nejsem nijak moc vyšší, na písečku jsem si nikdy nehrála a číst jsem uměla už tehdy... A tak mě napadá: V čem mě vlastně změnilo těch třináct let školní docházky? Naučila jsem se podvádět a opisovat, chodit za školu, nesnášet učitele(pravda jen některé) a tvářit se chytře, i když vím prd. Spousta těchto vlastností se mi asi bude v životě hodit, ovšem možna by mi bylo líp bez nich...
Horší na to všem je, že si na Hejčíně mohu pobýt ještě o rok déle, díky profesorce Kousalové a její snaze mě donutit chodit na hodiny němčiny, kde si stejně jen povídá s maturanty a my ostatní neděláme nic. A tak teď řeším složitou otázku - mám jet do Prahy na pokec s americkým velvyslancem, přestože mi Kousalová řekla, že další absence v němčině povede k tomu, že mě nepustí k maturitě?
Btw. Už se nebudu snažit být pozitivní, protože má mizerná snaha (viz minulý příspěvek) je dost odstrašující a děsivá a hlavně mi ji nikdo nevěří.

...

1-Dobrý způsob, jak si pokazit štěstí, je porovnávat.
2-Štěstí jde často ruku v ruce s překvapením.
3-Hodně lidí vidí své štěstí jen v budoucnosti.
4-HOdně lkidí si myslí, že štěstí je být bohatší nebo významnější.
5-Štěstí je někdy v tom, že nechápeme.
6-Štěstí je rázně si vyšlápnout uprostřed krásných neznámých hor.
7-Je mylné domnívat se, že štěstí je cíl.
8-Štěstí je být s lidmi, které máme rádi.
9-štěstí je, když mé rodině nic neschází.
10-Štěstí je zabývat se tím, co máme rádi.
11-Štěstí je mít dům a zahradu.
12-Štěstí se hůře dosahuje v zemi, kde jsou u moci nekalé osoby.
13-Štěstí je cítit se užitečný pro druhé.
14-Štěstí je, když jsme milováni pro to, jací jsme.
15-Štěstí je, když se cítíme plně naživu.
16-Štěstí je, když oslavujeme.
17-Štěstí je myslet na štěstí těch, které máme rádi.
19-Slunce a moře je štěstí pro všechny lidi.
20-Štěstí je způsob jakým na věci nahlížíme.
21-Velký jed na štěstí je soupeření.
22-Ženy jsou vůči stěstí ostatních pozornější než muži.

Z knihy Hektorova cesta aneb hledání štěstí, Francois Lelord, Praha 2005

Je libo tatarský biftek?

Tak jsem se jednou rozhodla, že vzhledem k tomu, že supermarket je už zavřený a já mám hlad, by nebylo špatné něco sníst a to třeba i fastfood. Tak jsem se vydala do Riegerové "k Řekovi" a oproti tradici, jsem si dala hamburger. A jak jsem tak šla po ulici a papala, najednou mi došlo, že ten karbanátek v něm chutná nějak divně. Ve světle pouliční lampy jsem pak zjistila že se nejedná o propečený karbanátek, ale spíš o fastfoodovou verzi tatarského bifteku. Najednou jsem začala litovat, že nejsem vegetarián, syrová zelenina totiž není problém zatímco syrové maso... Tedy jestli se to fastfoodové krvavé cosi dá masem nazvat. Faktem zůstává, že si ve výše zmíněném stravovacím zařízení asi už nikdy nic nedám, a taky to že kamarád tam ve svém gyrosu našel nehet. Otázkou je jestli lidský nebo jestli se jednalo o skrojek z kopýtka. Pokud máte pocit, že jsem kdysi bývala protimacdonaldovsky zaměřená, nyní je ze mě jejich supporter. Není nic lepšího než sterilní prefabrikovaný výlisek z ropy:-)

posts getting shorter and shorter

A další debatní turnaj je za námi. Díky ošklivé zradě mého BÝVALÉHO kamaráda Marka, jsem nakonec jela s Aničkou a Anakinem(nemám úchylku na lidi začínající na A) a dopadlo to dobře, páč jsme vyhráli. To nicméně nezlepšilo mou neutrální náladu, především proto, že mě už za týden a půl čeká maturita z biologie a chemie. Pořád přemýšlím nad tím, jak se zvládnu naučit tu hromadu latinských názvů různých druhů mechů.

Reklama

Asi nejsem stvořena pro tuto dobu. Reklamy, které vídám v televizi(jsem televizní maniak, takže se to stává docela často), se stávájí příliš drsnými. Ještě jsem dokázala pokládat reklamu na hypotéku za sice trochu šílenou ale ještě s trochou snahy za vtipnou - je to ta, kde ženská na návštěvě u kamarádky otevře mražák a v něm je zmražený pán=hypotéka, kterou dali k ledu. Ale reklama na zubní pastu, kde kdosi plive pastu s čím dál víc krví a nakonec i zubem, je na mě prostě moc... A tak pořád přemýšlím jestli je něco špatně se mnou, nebo se svět zbláznil a vhonbě za reklamou, která by zaujala, překračuje hranice...