It's a question of lust, it's a question of trust...

Trust is a complicated issue. Sometimes, well, quite often, you lack trust, even when there is no reason to be skeptical. Other times, you can't help but trust someone, even though it is not sensible. You know the odds, you even sometimes struggle emotionally, trying to defeat your fears, but in the end the trust is there, unshaken, unmoved. Can you end up being the village idiot in the little play called life? Probably.

Veřejný prostor

Nikdo mě jako malou nenutil jíst s knihami mezi lokty a tělem, etiketa nikdy nebyla nějak zásadní bod našeho rodinného života. Ostatním členům rodiny se ale nikdy nenadávalo, každý jsme si po sobě museli uklízet a některé věci bylo tak všeobecně normální nedělat. Jsem tedy dost zaskočená z toho, co vidím ve veřejných prostorech.
Že lidi po sobě začali s klidem nechávat odpadky v metru. Ještě na ulici bych to nějak chápala. Vadilo by mi to taky, ale bylo by mi jasné, že se to děje. Ale zahodit odpadky na zem v uzavřeném prostoru? Nechávat v něm nedojedené jídlo? Lahve od vodky? To už mi přijde jako trochu silné kafe. Asi se to přidává na seznam věcí, kterým nikdy nebudu rozumět.
Že si lidi nadávají. Úplně cizí lidi, kteří se do té chvíle nikdy neviděli si jsou schopní říct neuvěřitelně sprosté a neuctivé věci. Jasně, když mi někdo stoupne na nohu v metru, bolí to. Ale když se několikrát sám od sebe automaticky omluví, není snad důvod začít na něj řvát nadávky a pokračovat v tom několik dalších stanic. Neudělal to schválně, tak proč?
Že lidi neustále kašlou bez ruky před pusou. Kdejaká noblesně vypadající paní se změní v barbara, když začne kašlat. Jasně, nikdo není zdravý 100% času, stejně jako se v době nemoci nedá vyhnout MHD. Zvlášť, když se jedná o prachobyčejnou rýmičku, necítí se člověk povinen zahájit opatření jako při pandemii moru. Ale dát si ruku před pusu a dramaticky tím omezit šíření bacilů na ostatní snad není takový výkon. Vždycky jsem myslela, že to je standardní součástí ohleduplnosti vůči ostatním. To, že jsem nemocná já, neznamená, že mi je jedno, jestli nebudou i ostatní cizí lidí, které potkám. Nebo to je teď standard?

Co jsem se naučila za poslední týden

Že člověka slyší, jen když křičí a je hysterický. Ale že nechci křičet, aby mě někdo slyšel, nechci být hysterická víc, než mi velí geny.

Že i v osobním životě je na výběr mezi tím, kým chce člověk být, a mezi tím, čeho chce dosáhnout. A že cena za některá splněná přání by byla příliš vysoká.

Že je fajn čas od času slyšet, že jsem úžasná, i když to není od člověka, se kterým chodím. Ale že to nemění a nemůže změnit s kým chci být.

Že o některých věcech bolí mluvit, i když je to v dlouhodobém hledisku přínosné. Ale že to umím jen nárazově.

Že i po těch letech mě překvapí šílenství mé rodiny. Ale že ji neumím přestat mít ráda.

A taky už umím udělat 70% bun cha.