Kosmo

Slyšela jsem, že Kosmo je fakt dobrý. Tak jsem si ho pustila. A ze začátku fajn, ale pak se z něj nevyhnutelně stala přehlídka všeho, co je na Češích špatné. Nedělá si srandu ze stereotypů a předsudků, ale vysmívá se jejich cílům společně s nimi. Žena je vtipná tím, jak je blbá, číňani tím, že mají šikmé oči a nic čínského nefunguje, menstruující ženy jsou fúrie, poctivost je absurdní, rusové s američany rozhodují bez nás za zavřenými dveřmi atd. atp. Všechny ty děsivé nemoci českého národa - odevzdanost osudu, přesvědčení, že o nás rozhodují velmoci a že ženy, asiati, romové, kuchařky jsou dobré objekty útoku, který je děsná sranda - sebrané do jednoho seriálu. Co víc si přát.

Pozn. poslední díl byl v tomhle ohledu trochu lepší, ale celková pachuť zústává.

So they say, when you meet someone when you are in your teens, it is too early, because you will age and in the end inevitably become different people. You are supposed to find the right person, when you are mature enough to know what will work.
While this works (happy to say that it really does), I cannot help but notice, that with some people, even when you don't see them often or sometimes almost not at all, over the years, they age to be more similar to you rather than less. It may be accidental, it may even be caused precisely by the fact that they don't really know you anymore. Yet, somehow, it happens and makes you wonder.

What to take, what to give

One thing about relationships is still somewhat complicated. I am not sure, how much I should demand things to be the way I want them and how much I should be open to trying to do things how my partner wants them.
So for example if your boyfriend were into metal, you would probably go with him to a concert to try it out. (Even if in the case of metal, you would quickly realize that different types of screaming are something that you do not even want to begin being able to distinguish). Then again if your boyfriend wanted you to try having sex with a five year old kid, you would (probably) not be willing to do that.
So what about the things in between? Day to day habits can become a crucial issue where you are not willing to compromise and then there are issues that can go deep and you are not certain how far you are willing to go for your significant other. Why is it more clear with small stuff? Is it because with bigger stuff it becomes a dangerous territory filled with landmines like rejecting something he cares about might feel like you are rejecting him (to him or to you)? Or maybe abandoning who you are for someone else may never be a good idea? Then again in a good relationship you should be willing to compromise and even in some cases try their way, right?

Filipínská nemocnice

Dějství prvé:
Při vstupu do areálu si nás každý všímá. Strážníci nás směrují bezpečně rovnou na pohotovost. "To musíte támhle," tak jdem.
Na pohotovosti je u pultíku sestřička, která mluví nějakou hatmatilkou. Těžko říct jestli cebuánsky, nebo anglicky s cebuánským přízvukem. Vystojíme frontu.
Sestřička vidí naši bledou, nebo spíš rudou kůži (spáleniny se podařily rychle): "No, musíte nejdřív udělat registraci do nemocnice, to je támhleta fronta."

Aha.


Dějství druhé:
U okýnka to díkybohu jde rychle. Než přijdeme na řadu:

...
"A jaké je národnosti?"
"Slovák"
"Aha, no, to tady nemáme. Tak co tam mám napsat?"
"Tak napište Kanadu, on tam teď žije."
"Kanadu tady taky nemáme."

"Aha, a co tam teda máte?"
"No, Filipino a American. A Filipino byt nechcete," říká nemocniční úřednice a směje se.
"Hmm, ok, tak asi Američan."


Dějství třetí:
Zpět na pohotovosti podáváme sestřičce vyplněné papíry, opisuje si a ukáže na židli. Ptám se, jak dlouho budeme čekat. Odpověď je jasná: "a while." Což je takové filipínské možná krátce, ale možná taky několik hodin. Hmm.
Lidi v postelích přímo na pohotovosti vypadají, že umírají na nějaké tropické nemoci. A V. začne mít skvělé komentáře o tom, jak lidi často umřou na něco, co chytí v nemocnici. Hmm.
Po nedlouhém čekání během, kterého se všichni doktoři, co jdou okolo, zastavují a koukají na ty bělochy, co přišli, přijde V. na řadu.
Zatímco ho vyšetřují a ovazují mu rány, nemůžu se nedívat na cákance krve, které nikdo neutřel a koše se zdravotnickým odpadem okolo kterých lítá hmyz.

Závěrem:
Ač to tak nezní, filipínské zdravotnictví nakonec příjemně překvapilo. Doktoři byli rozumní a v provinční nemocnici za péči nic nechtěli. Ovšem antibiotika prodávají po tabletách a cena je dost vysoká (40Kč za tabletu cca). Pro místní asi dost pálka, snad jim na to funguje nějaké pojištění.

Nálepkování

Nedokážu se zbavit pocitu, že v českém veřejném životě, je čím dál častější nálepkování. Když se mnou někdo nesouhlasí, označím ho za: sluníčkáře, nácka, lesanu, feministku, hatefree (!), anarchistu atd. atp. Ok, to by možná samo o sobě bylo trochu smutné, ale ještě horší a nebezpečnější důsledek vidím v tom, že označením člověka, přiřazením nálepky, mají najednou lidé pocit, že už se nemusí vypořádat s jakýmkoliv argumentem, který daný člověk říkal.
Klaus kdysi označoval myšlenkové směry odporující jeho názoru za -ismy, které jsou samy o sobě nebezpečné a špatné. Aniž by úplně vysvětlil proč a jak škodí. V duchu této tradice s tím vesele pokračujeme dál. Je smutné, že raegování na protiargumenty se už řeší jen přiřazením nálepky a ne věcnou reakcí. Co se o to třeba trochu víc snažit?

Nektere veci se mi obtizne chapou, obtizne jim rozumim. Aniz by clovek udelal cokoliv spatneho, cokoliv utocneho nebo zleho, staci delat svoji praci dobre a v nekterych statnich institucich to z vas dela nepritele lidu. Proto, ze vam na vasi praci zalezi, jste najednou nebezpecni. A i kdyz nedokaze nikdo rict konkretni vytku, jste problem. Uz jen proto, ze nastavujete lidem zrcadlo. A kdyz se k neoduvodnene nespokojenosti podrizenych prida absence zastani od vedeni a kdyz jste v tom sami, jste v pitome bezvychodne situaci, aniz by to davalo jakykoliv smysl.
Pro cloveka ve dvaceti ve triceti je to jednoduse resitelna situace. Ale po padesatce?

Sluníčkářská média

Facebookem zavládlo rozhořčení. Zlá sluníčkářská média chtěli zmanipulovat nebohý lid. I když až doposud češi věděli, že za znásilnění může vždycky pachatel, po incidentech v Kolíně na Silvestra je potřeba celou záležitost zamaskovat, a tak se média snaží namluvit lidem, že si ve skutečnosti myslí něco jiného. Tedy že si za to může oběť sama. Skandál!
Jak odhalili tuto manipulaci? Našli článek o průzkumu veřejného mínění v ČR. Takhle to po novém roce kamuflovat, že se nestydí! 
Akorát - článek má datum 8. prosince a jediný, kdo ho vytáhl teď, byl xenofob, co v něm našel to spiknutí. Průzkum byl provedený v srpnu loňského roku. Takže ani článek v Týdnu (a ani žádný jiný článek o tomto výzkumu a nevyšlo jich málo - např. zde, zde, zde) ani výzkum samotný nemohl být reakcí na Silvestra..
Proč je proboha pro lidi tak jednoduché vidět za každým stromem obrovské spiknutí, když si stačí přečíst data? 
Je sice super, že se najednou všichni shodují na tom, že za znásilnění nese odpovědnost jen pachatel, mám ale obavu, jestli to těm horlivým zastáncům žen vydrží. Anebo když si najdou jiný kámen, který na uprchlíky hodit, zase hned zapomenou. České ženy budou bez imigrace v bezpečí, vždyť češi přece neznásilňují..