Princezna na hrášku

Ze všech možných zranění se mi vždycky daří ty nejhloupější. Jako když jsem si na střední v hodině tělocviku při kotoulu letmo vlastním kolenem zlomila nos. Nebo když jsem jako tříletá chtěla otevřít dveře mámě s kočárkem, o který jsem ovšem zakopla a rozsekla si čelo přímo uprostřed. Nebo před dvěma týdny, když jsem si nakopla malíček tak, že jsem pak týden nebyla schopná chůze. Což by ještě nebylo tak špatné, kdyby se mi to ovšem nepodařilo po cestě do Tater. Nakonec jsem to po návratu nevydržela a šla k doktorovi, který mi na to dal "náplasťovou fixaci". Nejdřív jsem si myslela, že si dělá srandu, ale kupodivu nedělal. Náplasťová fixace nejenže existuje, ale dokonce i docela výrazně pomáhala. Tedy jen do dnešního večera, kdy jsem si v rámci akrobacie ve sprchovém koutu s igelitovým pytlíkem na noze fixaci namočila (asi v důsledku špatně vybraného pytlíku). Rázem přestala lepit a tedy i fixovat..
Nechápu, že nejsem schopná si způsobit nějaké normální zranění. Třeba zlomenou nohu, nebo ruku.. To bych si ji aspoň mohla nechávat podepisovat od kamarádů. Mohla bych se tvářit, že jsem hrozný borec, neb by se mi taková zlomenina určitě podařila při zachraňování něčího života nebo tak něco.. Byla bych za hrdinu a nemusela bych vysvětlovat, proč proboha kulhám.
Vím, že si ty "pravé" zlomeniny idealizuju. Ale než skuhrat kvůli malíčku na noze (což se mi v uplynulých dvou týdnech úspěšně daří), radši bych něco, co i normálnímu člověku přijde jako úraz. Když už, tak už..

Babies of Busy Bees

1) Even the busiest of bees have babies. One just makes time for procreation.

2) Busy bees have babies later than not-so-busy bees and can be classified into few categories:

- busy bees that turn into mad mothers, stop working and start enjoying "this wonderful time in their lives", because after all "motherhood is so enriching"

- busy bees continue being busy bees, get a nanny for their babies and see them only on weekends (if the babies get lucky)

- busy bees that bring babies to work and expect everyone to admire them (them being busy bees and/or babies, depending on what kind of a bee you are observing)

3) Some busy bees bring their babies to parties or events which happens to help other bees in making conversation. Because behaving like babies are the cutest thing you have ever seen pleases every bee and makes a good ice-breaker.

4) If you for some insane reason don´t like babies and don´t find it ok to stare at them with that: "Awwwww!" expression at your face for ten minutes, get over yourself! Especially if you are a girl, in your twenties. You don´t wanna get stung..

Making friends

Being shy as I am, I have recently realized that I do not really choose who I am friends with as much as the people choose me. For some reason, it is not easy to make a decision that I am gonna be that certain person´s friend. And probably for the very same reason it is even more difficult to make it come true.
I am not by any means saying that I do not want to be friends with my friends. I am just saying that there is a specific pattern, in my case that is, in making friends and in being friendly.
In new situations and with a new group of people I tend to become a completely different person. I am nervous and I struggle to be extroverted, easily approachable, friendly, not-an-ice-queen. (With some people I maintain that pattern even when I have known them quite well for quite a while.) Even when I push myself to go out of my room/space/comfort zone and face the group of unknown strangers, I still feel like I am a little girl lost at sea of social interactions who has failed to learn the proper social protocols.
In a way when someone approaches me, in a majority of cases I am able to be at least friendly and I am likely to connect to that person on one level or the other. There are so many interesting and fascinating people out there...
The common factor is that they have to cross the room to talk to me and I very rarely cross the room to talk to them (I usually have to be drunk to do that). Do not get me wrong, I do not think that I am in any way better than other people or that they should make an effort to get to know me. It is just that I do not want to bother anyone or force them to say: "sure, join us," when they do not really want to say that.
I know that that is just me overthinking everything and that I should not just be bothered by all that.
I try.

Žaludek

Ostatní orgány jsou asi víc populární, o srdci slyšíme v jednom kuse a šedé buňky mozkové už tak nějak zlidověly. Dnešní post je ale o žaludku.
Slyšela jsem, že existují lidé, kteří jsou schopní usnout s prázdným žaludkem, což mi přijde nepochopitelné. Já bez plného břicha nejsem schopná nejen jít spát, ale ani běhat nebo hlavně používat mozek. A není asi horší situace, než když má člověk hrozný hlad a zároveň nemůže jíst a z představy jídla se mu dělá špatně. Jak z tohoto pekla ven jinak než vydržet x hodin se mi nikdy nepodařilo vymyslet, asi proto, že mi hlava bez jídla v žaludku nefungovala..
Žaludek si také občas žije svým vlastním životem. Když ho nekrmíte, dá vám svůj nesouhlas nahlas vědět. Když ho přeplníte, bude vás bolet.
Zároveň do velké míry platí, že jsme to, co jíme. Pak rázem dostává známé rčení o tom, že láska prochází žaludkem, zcela nový rozměr. I v tom původním je ale velmi pravdivé.
Je to rok, týden a den, co moje babička zemřela a pořád si svět bez ní nedovedu představit. A ne, nemluví ze mě (jen) můj žaludek toužící po některé z jejích delikates, kterými nás hojně zásobovala. Jídlo je ale tak nějak symbolem. Připravujeme ho s péčí a láskou pro lidi, kteří jsou nám drazí. Zároveň nás nebaví vařit jen pro sebe. Rituálně ho sdílíme spolu s blízkými a tak nějak jím upevňujeme pouta mezi námi.
Žaludek je pro nás celkově vlastně významný smyslový orgán, který nám na velmi základní úrovni pomáhá pochopit, co se okolo nás děje. Jestli je nám dobře nebo špatně, kdo je náš přítel, komu na nás záleží...

Hladovějící člověk je pro nás ekvivalentem nemocného, jen léčba je mnohem snazší.. Naplnit mu žaludek!