Asi jsem si vždycky myslela, že trauma jde na člověku vidět, že je to jasné. Nebo aspoň, že trauma člověk hluboce cítí a ví o něm. Takže mě dost překvapilo, když jsem zjistila, jak hluboko některé rány můžou sahat a jak efektivně můžou být strašně dlouho, dekády, zahrabané někde hluboko. A člověk funguje a o problému ani neví, protože ho absolutně vytěsnil.
Ale po letech stačí jedna sirka, aby zažehla požár a pak není cesty zpět. Nebylo lepší o ničem nevědět a nechat věci hezky zahrabané a přikryté? Asi ne, protože člověk netušil příčiny a následky ve svém životě. Ale z druhé strany, někdy mi chybí blažená nevědomost. A schopnost vytěsnění. A pocit kontroly.
