Konzistentní argumentace

Měla jsem takhle jednou zkoušku. Deset otázek, 0-všechny správné odpovědi, otázky mají různé počty bodů, které ale student neví. Za špatně zaškrtnutou možnost se body odečítají, opět není řečeno kolik. Z pozice studenta mě štve nevědět, jak budu hodnocena. Z pozice vyučujícího student nekalkuluje a nezkouší, ale jen odpovídá na otázky, jak nejlíp dovede.
Ne, že bych si vedla hvězdně, ale z deseti otázek v testu byly 3 na témata, která se letos vůbec neprobírala. Při řešení se vyučující projevil v lepším světle, než je všeobecně známý (navrhl mi zkoušku omluvit a tím pádem bych neztratila termín a mohla přijít znovu, i když já bych preferovala být hodnocená na těch zbylých sedmi otázkách), ovšem jeho argumentace byla dost chaotická. Zároveň tvrdil vždycky minimálně dvě protichůdné věci. A já nevím, jak je to možné. U vědce, vyučujícího, inteligenta, vzdělance.
Možná přeceňuju to, co je běžné. Možná mi po těch letech debatování přijdou některé věci tak bolestně zřejmé, že už neuvažuju jako debatou nepolíbený jedinec. Nějak ale automaticky očekávám, že si lidi, minimálně ti vzdělaní, mají tendenci neprotiřečit v rámci pár vět. Že mají ujasněný přístup k hodnocení studentů, když jsou vyučující. Že pro něj mají důvody. A že je jsou schopní koherentně sdělit.
Co se dá dělat...

First they came for Abkhazia and Ossetia and I didn't speak up...
because it was in Asia.

Then they came for Crimea and I didn't speak up...
because it was once theirs anyway.

Then they came for Eastern Ukraine and I didn't speak up...
because it could cost me money.

What's next?

Když kvůli někomu jinému máme měnit svůj svět, potřebujeme k tomu několik věcí:
-rozpoznat, jak moc je to pro druhého důležité
-vědět, jak moc nám na tom druhém záleží
-uvědomit si, kde je hranice toho, co jsme a nejsme ochotní udělat kvůli jinému člověku a kvůli tomu konkrétnímu

V žádné z těch kategorií si nejsem úplně jistá. Kdo taky je... Asi na to člověk přijde teprve až dojde na lámání chleba.