Cesta za duševní potravou

Když mi skončilo členství v knihovně, dospěla jsem k závěru, že je zbytečné ho obnovovat, neboť stejně za chvilku budu v Praze a budu chodit do knihovny tam. Nicméně má potřeba čtiva je velká, a tak jsem s radostí přivítala nabídku kamarádky odjíždějící na dovolenou, abych si půjčila její průkazku a půjčila si na ní nějaké knihy. To jsem také udělala, objednala jsem si je a s trochou obav(sežerou mi, že jsem někdo jiný, než doopravdy jsem?) jsem vkročila do budovy knihovny. Ve frontě mi došlo, že budu muset podepsat papírek o tom, že jsem knihy převzala a v tu chvíli mi zatrnulo - budu muset zfalšovat podpis! Nezalekla jsem se a odvážně vykročila k paní u pultu. Dala mi knihy a já se podepsala jako Kočí. Jenže pak zůstala na onen papír s mým potažmo Klářiným falešným podpisem koukat. Já se začala děsit. Typické dilema fight or flight? Zůstala jsem a to mě zachránilo. Šlo totiž o to, že mi omylem nachystali jinou knihu než měli, a tak tam zítra musím znovu a znovu zfalšovat podpis a tvářit se, že jsem někdo jiný. Lehce mě potěšil fakt, že žádné ze série drobných faux pas, kterých jsem se v průběhu minulých dvou let v knihovně dopustila, nebylo dostatečně zapomatovatelné a mé vydávání se za někoho jiného mi prošlo.

Presumpce viny?

Pan Paroubek mě neustále udivuje. Myslela jsem si, že ten člověk bude po CzechTechu a svém povolebním projevu úplně vyřízený, ale Česko zjevně umožňuje opakované zmrtvýchvstání nebo že by byl Paroubek kočka s devíti životy? Každopádně nechápu, že lidé jsou schopní mu na jeho hesla přistoupit. Nejenom, že ten člověk v podstatě nemá žádný politický program a v podstatě deklaruje, že jeho morálka se bude měnit s každým novým průzkumem veřejného mínění, ale hodlá zavádět do praxe i presumpci viny. Tahle myšlenka mě naštvala už sama o sobě - jak se může v demokratické společnosti a právním státě(já vím, je to spíš takový právní bordel) deklarovat presumpce viny? Další vývoj mě ale zaskočil nepřipravenou - lidem se tahle myšlenka zjevně líbí. Nezáleží na tom, že v takové společenské atmosféře bude stačit bez důkazů někoho obvinit a podle presumpce viny bude zbaven jakýchkoliv funkcí a pravomocí, byť je třeba nevinný. A vzhledem k mé obavě, že Paroubek bude příštím premiérem se děsím dní, které příjdou.
Překvapuje mě i další věc - a to, že existují lidé, kteří posledních dvacet let volí ODS a teď hodlají volit Paroubka. Nejenom, že se tak dopustili totálního názorového obratu, ale zvolí si podporovat absolutně bezpáteřní svini. To, že nejsou spokojení s tím jak ODS aktuálně vládne na sto procent přece neznamená, že půjdou a zvolí protistranu!

Blízké setkání třetího druhu... s českým zdravotnictvím

Není nad to, když se vám po snězení pár pistácii začne špatně dýchat, nateče a zčervená vám obličej, ucpe se vám nos a zalehnou uši. Moje nově objevená alergie na pistácie mě zaskočila nepřipravenou. Nicméně české zdravotnictví připraveno díkybohu bylo, a tak jsem nezemřela v čekárně na udušení. Dostala jsem skvělý koktejl sestávající se z asi pěti různých léků(za takový Cosmopolitan nebo Pina Coladu bych to vyměnila v mžiku sekundy). Bohužel jsem musela zůstat přes noc na pozorování a to znamenalo poupravení meho pozitivního dojmu z českého zdravotnictví v praxi. Sestřička vypadala, že neví jak připojit a odpojit správně infúzi, což způsobilo mé neustálé obavy, aby se mi do krve nedostal vzduch a já neumřela. Chození na záchod jsem si prakticky musela vybojovat(nějak se necítím na mísu v devatenácti) a stálo mě to poslouchání nekonečných litanii o tom, jak tam můžu zkolabovat a jak oni musí odpojit a připojit všechny ty zařízení. Noc byla dost nepříjemná, neboť v jedné ruce jsem měla infúzi a měřič tepu, na druhé ruce tlakoměr, který pravidelně automaticky měřil tlak a na ehm hrudi jsem měla elektrody na měření asi srdeční činnosti(bylo jich pět a ke každé vedl jeden drát). Nejvtipnějším momentem večera zůstává to, když mě z té pohotovosti převáželi do pokoje a vezli mě vleže na posteli. Jela jsem okolo všech těch lidí, kteří tam čekali, na sobě spousty drátů, kyslíkovou masku, a viděla jsem jak se na mě všichni dívají s myšlenkou: "chudák holka má na kahánku..."

googlování na druhou

Z nějakého důvodu mají lidé podivný zvyk dělat z věcí lidské bytosti. Mluvit s nimi, svěřovat se jim, dokonce se s nimi pohádat(pravda dalo by se to nazvat i samonasráním se). Já jsem svůj vlastní zážitek měla dnes v 21:23, kdy mě můj chorý mozek dovedl k nápadu svěřit se počítači. Lépe řečeno Mozille a www stránkám. Začala jsem náhodně zadávat prohlášení ve formě webových adres a zjistila jsem několik zajímavých věcí - neexistují stránky www.iamdisfunctional.com, www.ididnotgoonadatewithacuteguyfornoreason.com, ale existuje např. stránka www.ihaveissues.com(je to uzavřené fórum, do kterého jsem se nezaregistrovala, a tak můžou řešit třeba barvy podlah, ale měla jsem pocit, že zaregistrovat se tam by bylo nejvíc troskoidní věc possible). Zkoušela jsem i další stránky, ale ty zveřejňovat by asi nebylo dobré, i když to že jsem disfunkční a svěřuji se počítačovému programu je dost patetické samo o sobě.