My blog obviously became the it-place for nonsensical comments:-D Whatever.


When you figure out who you are and who and what you want in your life, things surprisingly do not get any easier.:-(

Since I am unable to describe my feelings, I buried myself in textbooks and music. I especially like this one song(for some reason I cannot get it out of my head): http://www.youtube.com/watch?v=0Agxi21STJY&feature=related

So many things are on my mind right now. How certain someone number 1 has not been an act of revenge or torture but how I genuinely loved him. How I am quite confused about my feelings right now. How I changed over past few months. And if that change was bound to happen or if it was caused by meeting certain someone number 2. How can you ever figure things out? Paradoxes in life are huge - you do not want to be in a relationship and you meet someone who does and when you want to be in a relationship you meet someone who does not. Damn.

Můj malý mor

Zkouškové je velice specifická část roku. U mě se projeví hlavně tím, že na jeho začátku provedu velký úklid(abych se ještě nemusela začít učit, potřeba to dřív nebo později bude). Na začátku každého studijního úseku je potřeba zkontrolovat, co se stalo na facebooku(když se teď k němu nějakou dobu nedostanu, budu se přece učit), přečíst nové maily a titulky zpravodajství aspoň na 4 serverech(BBC, aktualne, ihned, idnes). Pak se možná i podaří dokopat mou maličkost k tomu, abych otevřela prezentaci popřípadě nahrávku přednášky a pustila si to, když v tom si uvědomím, že musím někomu na něco odepsat(nebo cokoliv podobného), a tak se vracím zase na začátek. Nebo je třeba si udělat něco k jídlu, zajít nakoupit, najít, který telefon si koupím, zkontrolovat, že jsem poslala do Kataru vše, co jsem měla, zjistit jestli svěřenci poctivě pracují na argumentech do Kataru.. Největším nepřítelem není učení, ale má vlastní lenost. Jak s tím bojovat?

Avatar

Dnešní plán na návštěvu kina se zpočátku nevyvíjel dobře. Při spuštění projekce Avatara vyšlo najevo, že se jedná o dabovanou verzi. Fakt, kterýžto Aničku, Michala a mě znechutil natolik, že jsme jeli do jiného kina. Tam už jsme se pohodlně usadili a ten skoro tříhodinový spektákl si užili, někteří více, někteří méně.
Můj problém v 99% filmů je ten, že si nedokážu film užívat a místo toho přemýšlím nad tím, jestli je dobrý střih, hudba a jestli herci hrají dobře, jestli se dá děj hodnotit jako originální apod. V některých z těchto ohledů bych asi Avatara neměla ráda - děj je jedno cliche za druhým(recenzenti to označují za archetypální příběh, asi se chtějí vyhnout pojmu cliche), hudba je občas špatně přiřazená - víte, co se stane jen kvůli ní a to není dobře.
Proto jsem překvapila sama sebe, když jsem dokázala svoji hodnotící část tak ve třetině filmu vypnout a začala jsem si ho opravdu užívat. Ano, je tam jedna cliche situace za druhou, ale to nebrání tomu, aby se člověk ponořil do děje, začal se bát o Na´Vi a fandil jim, prožíval romantiku příběhu páru, proti kterým stojí celý svět(so cliche:-D), cítil radost z létání..
Cameron možná natočil příběh, který tu už mockrát byl, ale natočil ho líp než kdokoliv jiný.

Bilanční

Nový rok vede spoustu lidí k hodnocení toho, co se za ten minulý povedlo/nepovedlo, jak moc se člověk změnil. A přestože mi v roce 2009 bylo poprvé doopravdy zlomeno srdce, byl to asi zatím nejlepší rok. Změny, které proběhly, proběhly ve většině k lepšímu, přestala jsem být malou holkou s utkvělým pocitem, že nejsem good enough. Jedinou věc bych tomu poslednímu roku vyčetla - jak si sakra Ježíšek může myslet, že už jsme s bráchou za věkem, kdy chceme velký stromeček a hromadu dárků pod ním?