Konec je jednoduchý a složitý zároveň

Skončil jen jeden vztah, jeden obyčejný několikaletý vztah. Ale mám pocit, jako bych s ním prošla celým životem. Jako kdybysme se vzali, měli děti, děti vyrostly, my zestárli, těla začala selhávat, někdo by měl rakovinu, někdo alzheimera, doklepali bysme to a umřeli. Tak se cítím, jako by se tohle všechno doopravdy stalo. Několik let to vypadalo, že tenhle zbytek našich životů je těsně za rohem. Ale už tam nikdy nedojdeme.
Je vlastně zvláštní, že se nic nestane. Žádný formální konec, žádné úřední lejstro, žádná jasná čára, kterou by uznával celý vesmír okolo. Nikdy jsme nebyli svoji, jeho rodina je moje rodina jenom v mojí hlavě, ale ne skutečně. Já jsem svým vlastním rozhodnutím najednou cizinec a už se pravděpodobně nikdy nepotkáme. Z lidí zásadních, lidmi neznámými.

Stav beztíže

V nekonečném světě je nekonečno možností. A stejně se může jevit, že není dostupná ani jedna. Nebo zrovna ta, na které záleží.
V podivném stavu beztíže, mezi mládím a stářím, mezi dětstvím a standardním životem dospělého, se člověk přistihne, že najednou nemusí, ale může. A (jak popisoval Havel) při východu z vězení nás ta svoboda zastihne nepřipravené. Celou dobu jsme měli jasno v tom, co nechceme. Ale co vlastně chceme? Co jsme my a co jsou tužby, očekávání a předpoklady lidí okolo nás?
Jeví se to jako jednoduchá otázka, měli bychom to přece vědět. A nevíme. Ale musíme vůbec něco chtít? Není nakonec život jenom série náhod než zemřeme?

Working too much, sleeping too little

In the real world full of workaholics, having a healthy work-life balance seems like a utopia.

Having about three hours in weeks when I had nowhere to be, nothing urgent to do, I wanted to just be. I could get into my frustrations with the basic settings of the society, where I am expected to please other people and when I dont, they feel entitled to be angry. But I will wonder instead, how come we still value time (our and that of other people) so little?