Vlastně úplně poprvé jsem v životě začala mít pocit, že jsem konečně schopná nebýt v permanentním stresu ze všeho okolo. Z očekávání a přání jiných lidí, z jejich představ o tom, co mám nebo můžu chtít a dělat, z účtů (to už nějakou dobu), z odpovědnosti, z obavy přiznat co vlastně chci, z vlastní zranitelnosti, z vlastní nedokonalosti. Trvalo to jenom třicet let, smazat permanentní kontrolování sebe samotné, jestli nejsem náhodou v něčem suboptimální. Smutné a veselé zároveň...