Nakupování

Nákupem pro své příbuzné se člověk naučí spoustu zajímavých věcí. Zjistíte, že kondolence mají mezi přáníma k narozeninám a ke svatbě, koupíte si o půl kila masa víc(přiznávám za to jsem odpovědná já, nebo spíš ten kluk za přepážkou neměl být tak pěknej:-D), najdete pečící papír, vyberete jedny sardlinky z padesáti druhů co mají apod. Je to docela dobrý lék na mojí nerozhodnost. Dokonce se doba, terou strávím v obchodě začala snižovat(místo půl hodiny stojím bezradně před regálem jen dvacet minut-vynásobte to množstvím regálů v hypermarketu a vyjde vám razantní zlepšení).
Nedávno jsem v Lidových novinách četla skvělý článek o tom jak funguje reklama, a tak jsem své nové znalosti zkusila uplatňovat v praxi. Vím, že jak maso tak zelenina jsou nasvícené, aby vypadaly líp. V reklamách na jogurty a v obrázcích na jejich obalech se místo jogurtu objevuje latex, díky praxi z pekárny vím jak se peče pečivo a jak je to s jeho recyklací(na úsek masa jsem nikdy neměla odvahu a tak stále mohu nakupovat...) Problém nastává ve chvíli, kdy si máte vybrat mezi spoustou výrobků, které neznáte, nerozumíte jejich složení a víte, že nevypadají tak jako na obrázku a rozhodně nejsou "nejčerstvější"...
Rozhodně nejlepším úlovkem včerejšího nákupu byly citróny, tkeré sice vypadají pěkně zvenku ale nevymačkáte z nich ani kapku. Hned dnes ráno jsem tudíž vyrazila do obchodu znova a to abych zakoupila jiné citróny. Jsem totiž vášnivý piják černého čaje s citrónem a cukrem a ráno se bez něj neobejdu...
Život je pes a nakupování nesnáším, mám z něj pokaždé depresi a jsem znechucena.
Pokud ale máte na kreditce pár milionů a nevíte, co s nima, můžete mi ji dát k dispozici. Myslím, že to bych svoji nechuť překonala:-)

Bydlení s rodiči

Hodně mladých Čechů v dnešní době bydlí u rodičů. Vyhovuje jim komfort. Někdo jim vypere, nemusí uklízet mají zajištěnou stravu... A přesně tyhle lidi asi nikdy nepochopim. U nás to vždycky fungovalo naopak. Rodiče chtěli abychom my bydleli s nimi aby oni měli zajištěný bezplatný komfort. Došlo to dokonce tak daleko, že nám vyčítali, že místo odpočinku o víkendu za námi musí pořád chodit a opakovat nám kolik toho ještě musíme udělat, abychom náhodou na něco nezapoměli. Nemoc byla někdy i omluvou z povinností uklízečky, kuchařky, zahradnice...
Bohužel už není. To jsem zjistila dnes, kdy za mnou matka přes moji angínu přišla a řekla mi, že mám jet sama nakoupit do Globusu. Já chápu, že se to zdá být triviální, ale pro člověka, který se stěží vyhrabe z postele je to skoro nadlidský výkon. Jí se nechce jet, tak co záleží na nemoci...
Už se těším až se odstěhuju a nebudu muset řešit věčné války se svou matkou. A vy nebudete zahrnování banalitami.:-)

Kundera

Doufám, že následujícím počinem ctrl c a ctrl v neporuším žádná autorská práva. Pro jistotu přidám i link odkud to je. Třeba mi odpustí...
http://mh.bmj.com/cgi/content/full/28/1/3
Vysvětluje proč se Nesnesitelná lehkost bytí jmenuje tak jak se jmenuje.
Na mém blogu se tento mnou nenapsaný text objevuje ze dvou důvodů: miluju Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí a je to určitě zajímavá úvaha.

This idea, which, according to Kundera, is as comic as it is ingenious, is that the weight of our being is inversely proportional to the growth of the population on the planet. Democritos represented 1/400,000,000 of humankind. Gombrowicz himself represented 1/2,000,000,000 of humankind. In this kind of arithmetic, says Kundera, each of us today weighs 1/6,000,000,000, and such lightness, which progressively reduces the weight of our being, starts becoming unbearable. From this perspective, because of the continuous growth of the population on the planet, we are condemned to a continuous (and potentially lethal) rush toward lightness. In fact, each of us would be confined to a smaller and smaller space, and condemned to a continuous loss of weight. As the clinical studies reported above also show, lightness may be physically unbearable, and may even put our own existence at risk.

CD-pokracovani

Tak nejak jste me vydesili:-D No sice je mozne se zabyvat resenim cele koncepce dopravy v cesku nicmene 1-si na to netroufam, protoze nevidim do olbrimiho podniku Ceskych drah(prestoze jenom napr. problem Pendolina jsem trosku zkoumala a musela po chvilce prestat, nebot jsem byla znechucena) 2-jsou veci, ktere drahy muzou vyresit i bez toho. Treba zapojovane vagony by meli zkontrolovat driv nez na nadrazi ve chvili odjezdu, zvlast kdyz se jedna o zavadu, ktera neni neobvykla. Jestli se jedna o soukromou spolecnost, tak ji stejne maji kontrolovat a ve smlouve by meli mit pokuty dostatecne vysoke na to aby takova spolecnost byla motivovana delat veci tak jak ma.
Nebo preplnenost vagonu-pripomelo mi to nasi lonskou cestu ze Zderazu. Muselo jim byt jasne ze pojede o dost vic lidi nez normalne. Cekali jsme na nadrazi hodinu, takze dostatek casu na pripojeni dalsiho vagonu meli taky. Nejaky v rezerve mit musi, ne? I kdyz u nich by se mozna nebylo cemu divit, kdyby tomu tak nebylo.
A ta pruvodci ve vlaku taky urcite byla vzhledem k jejimu vydesenemu hlasu, ktery k nam zaznival z reproduktoru ve vagonu. Na jeji obranu musim priznat ze by se mi taky nechtelo prodirat se preplnenym vlakem.
No overall cesta byla silena. A rozhodne lituju tech lidi, kteri si na rozdil ode mne(jsem vlastnikem kilometricke banky) museli priplatit za "vyssi kvalitu spoje EC".
Rozvijejte debatu dal! Budu se tesit:-)

CD

Jelikoz jsem se ctrnacteho zari stala oficialne danovym poplatnikem, citim se byt opravnena vyjadrovat k zavaznym otazkam jako napriklad pouziti mnou prispenych penez. Jelikoz nevim ci urednicky zadek se z nich bude mit dobre nebo ktery usek zbytecne drahe dalnice za ne bude postaven, jsem dokonce tak drza, ze se citim povinna vyjadrit k libovolnemu nesvaru. A to predevsim k Ceskym Draham. Ano, jsem si vedoma toho, ze od nich racionalne uvazujici clovek nemuze cekat nic nez pohromy. Ano, vim, ze jsem si uz mela zvyknout jezdit pozde(zrovna v mem pripade by to nemel byt problem, vim...). Ale prece jen me dozere kdyz uz potreti resi nebrzdici jidelni vuz hodinu a ve vlaku stravim misto tri hodin ctyri. CD mi zrejme chteji doprat to poteseni kochat se padesat minut Prazskym hlavnim nadrazim a jeho vuni, mackat se v preplnenem vlaku(vazne nikoho nenapadne, ze po prodlouzenem vikendu se bude vracet hromada lidi a mohl by se pridat vagon?), stat ctvrt hodiny v polich, byt utlacovana zadkem postarsi damy(ano, muj zadek se bal o svuj zivotni prostor) a nepotkat podle hlasu vydesenou pruvodci ani jednou za jizdu.
Sakra nechci uz dotovat tuhle silenou "spolecnost", ktera nedokaze snad nic udelat dobre. Vlastne jo, jedna vec se jim povedla, nakonec jsem zmozena, znechucena a nastvana dorazila do Olomouce. At ziji CD!