Očekávání se zvyšují, napětí roste, blíží se nějaký klíčový moment, kdy se věci změní, nebo by se mohly změnit. Člověk je ve stresu, bojí se, taky trochu těší. Pokud je člověk jako já, tak je navíc nervózní a špatně spí.
A pak je to najednou tady. Okamžik přijde, přejde a zmizí. A ... nic. Byli jste před tím, budete i potom. Nějak.
Měl by se dostavit pocit vítězství, úspěchu, hrdosti na sebe sama. Jste skvělí, protože jste to všechno zvládli. To přece musí cítit všichni ti závodníci ve formulích, co dojedou první a pak sebe a ostatní kropí bublinkami, ne?
Jenže já vždycky cítím akorát úlevu, že už je to za mnou, že mě to nemusí trápit.
Pak následuje hnusný dojezd z rauše, který ani nebyl, ve kterém mě doženou všechny potlačované a odkládané věci, které je potřeba prožít, udělat, vypořádat se s, zajistit. Najednou mi dojde, že jsem jako každý rok zapomněla na jaře zaplatit poplatek za odpad na olomouckém magistrátě, že jsem ještě nereklamovala boty, které jsem měla reklamovat před měsícem a milion dalších podobných věcí. Pak mě popadne každoroční koncozářijová sebedestruktivní tendence a chuť na cigaretu. Možná jsem se měla polít nějakým alkoholem, třeba se to vstřebává kůží a funguje jinak, a proto jsou ti vítězové ve formuli takoví usměvaví.
Žádné komentáře:
Okomentovat