Župan

Kus oděvu, který mi zůstal dlouho utajen. Dle mé matky to byl naprosto nadbytečný předmět, který vůbec nedávalo smysl doma mít. Objevila jsem ho až nedávno, prekvapivě právě u mé matky. Měla ho schovaný v koutě, nepoužívala ho a ráda mi ho věnovala. A přitom je to nejgeniálnější oblečení vůbec. Nevím, jak ten váš, ale ten můj je jako heboučká deka, do které se dá zabalit a hezky v teple si lebedit. Ano, župan je věc banální, ale taky geniální.

Co chceme říct, co říkáme a co bychom (ne)měli říkat

Poměrně běžně, a možná je to znak introvertnosti, se mi stává, že řeknu úplně něco jiného, než o čem přemýšlím, ať už se to týká formy nebo obsahu.
Jako když jde okolo jeden ze šéfů a komentuje zdařilou rekonstrukci slovy, že by ji mohli dělat častěji. A já začnu říkat, že to asi spíš není dobrý nápad... a v tu chvíli čekám, že jde pryč, jako to normálně konzultanti dělají. Ale on tam čeká na to, co ze mě vypadne. Jenže já už v tu chvíli vesele přemýslím o odhadu, kolik taková rekontrukce stojí na přímých nákladech a jaké jsou další nepřímé náklady v podobě např. snížené efektivity práce, omezeních v možnosti sjednávat schůzky, kolik lidí ta rekonstrukce zaměstnává a neřeší svoji běžnou pracovní náplň atd. atp. Ale dostanu ze sebe jen ... protože to pohodlí při práci je snížené, zaskočená, že mám dokončit větu. Vidět se, říkám si blondýna na n-tou.
Trochu jiný případ je, když chci poradit turistům cestu. Chtějí z Karlova náměstí do centra a já je pošlu směr Václavské náměstí. A pak další půl hodinu přemýšlím o tom, jestli jsem je neměla navést spíš na Staré město nebo Malou stranu, kam asi chtěli spíš, na druhou stranu by to snáz popletli a ztratili se a z Václavského náměstí je někdo určitě nasměruje.
A třetí situace - jdete na první rande, které je děsně fajn a trhá rekordy v mnoha ohledech, nicméně člověk sedící proti vám sem tam vypustí větu plánující vaši společnou budoucnost za půl roku a víc. S člověkem, kterého znáte v řádu hodin přece neplánujete seznamování s kamarády, natožpak společnou letní dovolenou. Moje obvyklá nedůvěra mě vede k závěru, že si možná muži myslí, že to ženy chtějí slyšet a tak to říkají, aby v ženách vytvořili iluzi zájmu o dlouhodobý vztah. Mě to ale děsí a chce se mi začít utíkat.
Jak na small talk, aby se do toho člověk nezamotal, když má tendenci nad tématem nebo situací, ve které small talk používá, hned začít přemýšlet? Jak moc filtrovat myšlenky a informace, které člověk sdílí, i když si je myslí/ví? A co když řeknete něco, co jste si jistí, že vyznělo jinak, než jak jste to mysleli - napravovat nebo nenapravovat drobná nedorozumění, která vznikají každý den? Až budu starým mužem pořídím si štětec a tuš a budu jen psát, ale do té doby je asi nutné s lidmi mluvit a reagovat hned a ne až si to dostatečně promyslím. Už abych byla osmdesátiletý transsexuál.

Mandl

Moje babička byla spořivá žena. Asi ji tomu naučil život - podporovala dva syny na vysoké škole ze svého platu zdravotní sestry, když byl dědeček už v důchodu. A pak asi druhá světová válka, která ji navykla vším šetřit. Taky nenávidět margarín a další náhražky.
Na některých věcech ale nešetřila - na pečení a pak taky celý život vozila ložní prádlo na mandl. Když pak už byla starší, vždycky požádala mého tátu nebo strýčka nebo pak bratra, aby jí ten velký kufr s navlhčeným prádlem na mandl odnesli. Pomatuju si, jak po přinesení z mandlu byl kufr otevřen a v něm byly krásně srovnané prostěradla a povlaky na peřiny a polštáře. A hlavně to celé vonělo. Nedokázala bych tu vůni popsat, ale pomatuju si jí úplně přesně. Měla jsem ji vždycky ráda a někdy jsem si chodila přivonět do skříně, kde babička vše měla uschované. Samozřejmě potají. Jako děti jsme tam měli zakázáno chodit, abychom ty přísně postavené komínky nerozházeli a pracně narovnané nezmuchlali.
Posledních pár let babiččina života jsem vždycky po příjezdu domů, k ní, doufala, že zrovna bude čas převlékání postelí. A že se budu moct večer zachumlat do voňavých peřin. Ta vůně byla ale tak nějak pořád spojená s babičkou a po její smrti jsem si nikdy nedovedla představit, že by se mi ji mohlo ještě někdy pošťastnit cítit.
Ale vesmír je milosrdnější a krutější zároveň. Povlečení, které od její smrti leželo ve skříni v těch úhledných hromádkách, se najednou vynořilo. A tak jsem se po roce, osmi měsících a šesti dnech od její smrti zavrtala do vonících peřin. A brečela jako malé dítě.

A Cloud

Things change and you almost become a productive optimist with a positive outlook on life. But nah, who were you kidding, you will always be the kid in black, listening to Depeche Mode or The Cure. Or is it just a short-timed lapse?
When we have a lot going on, there is hardly any time to stop to think. But when we occasionally do, what if in one case out of a hundred the thoughts turn dark and we feel like what we want in life, who we want to be is just out of our grasp. Does that happen to everyone from time to time? Is doubting ourselves a part of being human or are there people who never doubt what they've done or what they want or if they are capable of getting it?
Thank god, I am just about snapping out of this winter blues.

Note: Depeche Mode will always be awesome.
Note no.2: Why is it winter blues and not winter greys?