Moje babička byla spořivá žena. Asi ji tomu naučil život - podporovala dva syny na vysoké škole ze svého platu zdravotní sestry, když byl dědeček už v důchodu. A pak asi druhá světová válka, která ji navykla vším šetřit. Taky nenávidět margarín a další náhražky.
Na některých věcech ale nešetřila - na pečení a pak taky celý život vozila ložní prádlo na mandl. Když pak už byla starší, vždycky požádala mého tátu nebo strýčka nebo pak bratra, aby jí ten velký kufr s navlhčeným prádlem na mandl odnesli. Pomatuju si, jak po přinesení z mandlu byl kufr otevřen a v něm byly krásně srovnané prostěradla a povlaky na peřiny a polštáře. A hlavně to celé vonělo. Nedokázala bych tu vůni popsat, ale pomatuju si jí úplně přesně. Měla jsem ji vždycky ráda a někdy jsem si chodila přivonět do skříně, kde babička vše měla uschované. Samozřejmě potají. Jako děti jsme tam měli zakázáno chodit, abychom ty přísně postavené komínky nerozházeli a pracně narovnané nezmuchlali.
Posledních pár let babiččina života jsem vždycky po příjezdu domů, k ní, doufala, že zrovna bude čas převlékání postelí. A že se budu moct večer zachumlat do voňavých peřin. Ta vůně byla ale tak nějak pořád spojená s babičkou a po její smrti jsem si nikdy nedovedla představit, že by se mi ji mohlo ještě někdy pošťastnit cítit.
Ale vesmír je milosrdnější a krutější zároveň. Povlečení, které od její smrti leželo ve skříni v těch úhledných hromádkách, se najednou vynořilo. A tak jsem se po roce, osmi měsících a šesti dnech od její smrti zavrtala do vonících peřin. A brečela jako malé dítě.
Žádné komentáře:
Okomentovat