Jaro je tady

Je spousta důvodů, proč mít radost z toho, že je jaro konečně tady - bude tepleji, kytičky rozkvetou a travička se zelená. Jenže když přijde jaro, přichází taky změna zimního času na letní. Existuje jen málo věcí, které nenávidím méně než právě změnu času. Zjevně ale nejsem jediná, kdo s tím má problém. Paní, kterou jsem potkala na zastávce tato záležitost překvapila a přišla na bus o hodinu později než měl jet. Lidé zmateně bloumali po nádražích a byli nevrlí. A proč tohle všechno? Žádná energie se neušetří:-( Změna Z letního času je skvělá(můžete spát o hodinu dýl, na vlak v nejhorším případě přijdete o hodinu dřív, ale stihnete ho...), ale změna NA letní čas je prostě hnus. A proto: ZRUŠME LETNÍ ČAS!!!

Baníčku my jsme s tebou

Malá Kristýnka neměla zase co dělat s načatou sobotou, a tak se rozhodla brigádničit. Ke své smůle si ale vybrala práci na severní tribuně fotbalového stadionu v Olomouci, kde se pro tento zápas usídlili Baníkovci, a tak byla svědkem jejich úžasné slušnosti, ukázněnosti a střízlivosti. Celé utkání zahájili házením zmuchlaných papírů a pásek do pokladen, pokračovali pyrotechnikou a dýmovnicemi a celkový dojem podpořili založením ohně na tribuně. Když v bufetu došlo pivo, rozhodli se své rozhořčení dát najevo tak, že židlí rozmlátili skleněné okýnko, a následně se porvali mezi sebou. Jinak byli ale veskrze milí. Několik z nich mi nabídlo "ošoustat mě přímo na místě" někteří by byli tak laskavi, že by počkali po zápase. Zimu, která mi byla, alespoň z části omezil ohýnek na tribuně, i když jsem se bála aby v kombinaci s dechem některých zúčastněných nevyvolal výbuch. Nakonec jsem vyvázla zcela v pořádku a mohla obdivovat policejní koně, kteří by klidně mohli být ukazováni někde na výstavách(jestli něco takového v případě koňů existuje).

Pojednosvětová deprese

Tento týden se v Olomouci konal Jeden svět, který jako obvykle přinesl depresi z toho jakk je tenhle svět v pytli. Ale vezmu to postupně. Oproti loňskému a předloňskému festivalu mě zaujalo mnohem míň filmů, asi to bylo tím, že jsem nijak zvlášť netoužila po tom vidět patý film o tom samém - Lukašenkově režimu v Bělorusku, který nepřinášel nic nového... Přesto jsem byla na pěti projekcích. Film Za Darfúr/Darfur Now byl poměrně dobrý nicméně vyzníval velice optimisticky, což se od amerického filmu asi dá čekat. Mě na tom zarazilo jakk moc lidi v Darfúru věří v to, že je západ zachrání, že mezinárodní jednotky přijdou a pomůžou vyřešit situaci(což se pravděpodobně nikdy nestane, kvůli Číně a Rusku, kteří mají v Security Council právo veta, a tak nepřipustí misi UN v Sudanu). Zarazilo mě jak moc toho lidé v Dárfúru ví o ICC a že dokonce znají jméno žalobce zabývajícího se jejich situací.
Na projekci Dopis Anně bylo vidět jaká je situace v Rusku a taky postupné omezování svobody slova v zemi(např.tak, že nepohodlné zabijí a ostatní se začnou bát) Následná diskuze se senátorem Štětinou pro mě byla rájem na zemi, neboť ho miluji:D Jeho názory v 99 procentech souhlasí s tím, co si myslím... Jednosvětové publikum se uázalo být většinově protiklausovské neboť panu Štětinovi tleskalo za to že pro Klause nehlasoval.
Nejděsivějším filmem byl snímek Kongo: Hluboké Ticho o ženách a dětech v kongu, které jsou masově znásilňovány, a o tom jaké ticho okolo celé záležitosti panuje. Oběti jsou staré od dvou do osmdesáti let a nejsou "jen znásilněny" ale i zohaveny, a to tak, že jim klacky, puškami nebo čímkoliv co je po ruce roztrhají vaginu, dělohu, močovod a řiť, takže už nemůžou nikdy normálně fungovat. Jejich rodiny a vesnice se jich zbaví a ony nemají kam jít. Ve filmu byly i rozhovory s vojáky, kteří tohle všechno páchají - vysvětlení se různí-jsou ubozí muži v buši, kteří nemají čas se se ženou dohadovat, dodá jim to sílu v boji a znásilněné by měly být vlastně rády, že přispějí k vítězství v boji apod. Přestože vojáci podle svých slov znají lektvar, který zabraňuje přenosu HIV, je asi 30% obětí nakaženo. And nobody cares...
Na celém filmu mě zaujalo i to, jak se kino po skončení projekce v podstatě mlčky vyprázdnilo. Co se taky na to dá říct?

...

Před necelým týdnem jsem potkala Bobo (pro ty z vás kdo netuší o koho jde - Bobošíkovou) a mohla naživo vidět její růžovo-fialový kostým, lodičky s vysokánským podpatkem a dlouhatánské nehty, a to ani nemluvím o úžasném účesu. Měla bych tedy být velice šťastna, že se mi konečně podařilo spatřit můj vzor naživo. Bohužel to kazí mnoho věcí - například to, že jsem strávila kvůli tomuto momentu ve vlaku necelých šest hodin, nedostatek žvástů v její řeči nebo to, že jsem nestihla navštívit pražské Starbucks.
Proč jen pár prkotin naruší skvělý zážitek?
Naštěstí se dnes v televizi objeví můj oblíbený pořad - Detektor:-)
A hlavně tenhle týden probíhá v Olomouci Jeden svět a já se už nemůžu dočkat nejbližší projekce. Budu brečet, budu doufat, budu naivní a budu si zoufat.