I hate being branded with the stamp of a receptionist.
Receptionists are presumably dumb, care only about their nails and hair and end up having an affair with one of their bosses or the whole office. I am not and I am not gonna be either of those, ever..
It is a part-time student job that I do to earn money. Rather than starve in an intellectual fashion, I prefer to work. To work at a nice office with nice people. I do a job that is challenging, at least for the first few months, even for a smart person. Because it is not about either brains or beauty, but about learning fast and fitting in, adapting to a new environment.
Honestly, I do not have any intention to make a career out of it. Why would I?...

What worries me is that I get the stamp, just as if I were a whore, and it might be hard to shake that one off. People that I know are mostly very intelligent, very smart and very judgmental. Once someone falls into the "what dumb people do" category, is there any getting out of it?
I never thought that there even were a dilemma, but lately I think: Is it better to be unemployed than have a job with a stigma?
And anyway, what should people like me do to earn a few bucks? Wash beakers in a lab for really few bucks?

Staromilectví

Začínám pozorovat známky staromilectví šířící se mým myšlením, asi se mi tělo snaží říct, že dvacet už mi bylo. Projevuje se to v mnoha věcech, mimo jiné v tom, že začínám mít odpor k digitálním textům.
Vzpírám se ebooks a čtečkám, i když racionálně jsou asi praktičtější. Papírová kniha má něco do sebe a i když to "něco" neumím rozumem zdůvodnit, způsobuje to, že radši do kabelky dám jednu až tři knihy, než lehčí a menší Kindle. Možná nejsem schopná zapomenout na lásku ke knihám, která začala již v útlém věku, a měla bych pocit, že tak nějak podvádím. Možná jsem jen ztratila schopnost jít s dobou, i když na to je asi přece jen ještě brzo. Tak jak tak se asi během pár let stanu tou podivínkou, co má ještě knihovnu místo šuplíku na čtečku.
Papírové noviny neumím nahradit elektronickými zprávami na internetu, i když se o to pokouším už několik let. Přes kvanta času strávených kontrolováním, jestli se "něco nestalo", a rychlým pročítání titulků a článků na zpravodajských serverech paradoxně nikdy nepřečtu tolik článků a nezískám ucelenější přehled než při přečtení novin. Výhodou internetu sice je to, že můžu pročítat i portály zahraniční, nabízející kvalitnější čtivo a jinou perspektivu než ty české, ale i tak se začínám k papírovým novinám víc a víc vracet. (A taky se víc a víc naštvávat nad tím, jak čeští novináři píšou, to je ale věc trochu jiná.)
Mobilní telefony a emaily mě začínají víc štvát, než mi pomáhat. Být pořád dostupná a připojená je tak nějak vyčerpávající. Absence připojení k internetu anebo mobilního signálu je zpočátku možná důvodem k rozhořčení a člověk má potřebu se snažit takový stav napravit, po čase ale převládne v podstatě úleva. Mobil nemůže v každém okamžiku zazvonit. Najednou není potřeba vybírat z emailů ty, které stojí za přečtení a případnou odpověď, ty, kterým je potřeba věnovat čas. Potřeba být neustále "při tom" a "v obraze" se snižuje až zmizí. V mysli zavládne klid.
Moderní a digitální, aktuální a přehledné, dostupné a snadné mi přestává připadat tak děsně skvělé.
Paradoxně to mám potřebu sdělit internetovým blogem a místo zapsání do papírového deníčku... Asi jsem staromilec nedůsledný.

Pár mých osobních hejtů

- změny času ze zimního na letní a naopak.
- konspirační teorie.
- odcházející elektronika. S železnou pravidelností definitivně zkolabuje po 2 letech=kdy už neplatí záruka. I přes svou nenávist ke konspiračním teoriím na tuhle náhodu fakt nevěřím.
- slovo hejt. Stejně jako mítink, brífink, keš, zabukovat atd.
- nepodpis (Schwarzenberg), antilidi (Klaus)...
- Ordinace v růžové zahradě. Jasně, nikdy bych neměla přiznat, že jsem viděla byť jediný díl, ale bohužel jo. A nemám to na koho svést. Popojedem. V tom seriálu o hrozných věcech, které se dějí skvělým lidem, se propaguje jeden nešvar českého zdravotnictví za druhým. Ale abych začala spíš cliche - 1-doktor je bůh, 2-sestry doktory uhánějí, protože viz bod 1), 3-kdo není doktor, chce být doktor, viz body 1) a 2), 4-na pacienty se řve, protože jsou debilové, 5-lékařské tajemství je něco, o čem nikdo nikdy neslyšel, o soukromí ani nemluvě, 6-když se děje něco blbého/skvělého, poznáte to hlavně podle několika neustále se opakujících hudebních motivů, atd. Vlastně bych mohla napsat blog 1000 věcí, co mě serou na Ovrz.
-mobilní operátoři. Bez nich se žít nedá, s nimi taky ne. Osudová láska? Spíš osudová nenávist.
- špatně umyté nádobí doma (fuj!) nebo v restauraci (fuj! fuj! fuj!)
- popojíždějící pás za pokladnami. Před pokladnami ok, tam to dává smysl. Ale za? To jako aby když si položím tašku, do které chci nakládat nákup, tak mi furt ujížděla někam do pytle? Vždycky přemýšlím, jestli to je automatické, nebo jestli to dělají škodolibé pokladní, aby se bavily tím, jak se zákazník snaží simultánně držet svoji tašku na místě, dávat do ní nákup, vytahovat peněženku a platit.
- Klaus, Klausová, Jakl, Hájek, Bátora a další jim podobní.
- lidi komentující jiné lidi, kteří jsou stále v doslechu. Dělají to okolojedoucí cyklisti: "Viděls tu holku?" "No jasně, že jsem se podíval!" "A myslíš, že se i ona podívala na nás, jak tu makáme?" "No doufám, ta by za to stála!" Dělají to ženské jdoucí z nákupu: "Vidělas ty podpatky? To já bych na něčem tak vysokým nikdy chodit nemohla. Vždyť bych si zlámala nohy!" Dělají to moje kamarádky o kolemjdoucích: "Ježiši, vidělas ji? Ten vypadal jako masový vrah!" atd. V každém případě to je blbé a nedělá se to!
- podpadky, standartní apod.
- piva pod míru. A že je člověk dostane tak v 95% případů a asi v polovině z toho je to hluboce pod míru (víc než 1 cm).
- skrytý rasismus (viz 1000 věcí, co mě serou, post Já nejsem rasista, ale.. a názor z Respektu).
- "za všechno může EU!"
- "za všechno můžou ti zkorumpovaný politici!"
- "za všechno může soused!"

Movies

When going to the movies with friends, I am sometimes deemed too critical. It seems like I want to have everything on a silver platter and if something ever so tiny is missing, I write the movie off.
But if one is to distinguish bad movies, those that are ok and those that are breathtakingly great, one needs to use the whole scale.
There are really bad movies, which I probably don´t need to describe in much detail. They can be either just bad or so bad that they are funny (nevertheless still bad).
Mostly I see movies that are ok - they might lack something in the storytelling, logic, performance of the actors, directorial skills; or they might use too many cliches, or maybe the music is too loud or it does not fit the scene etc.. It can be any number of things, but overall they are ok. It is nice to watch these and just relax and not overthink it. But when I am to state my opinion, I would not be able to say that such a movie was great... because it was not.
Then there are good movies, that just work. I go to a cinema to watch these. I might even connect to one of the characters and be afraid, when something bad is about to happen to them, or be happy for them, when they win a lottery or find that special someone for themselves. Sometimes there is a puzzle that I cannot help but try solving with the characters. After the movie is over, I might think about it for a while, there might be some questions that arise, that resonate in my mind for a couple of days. Sometimes I watch the movie again, maybe even more than once. But even when connected in some way, I am still just the viewer.
And then there are very rare movies that move me. I cease to be just a member of the audience. The movie touches something inside of me, speaks to me (as ridiculous as that sounds). It is not rational and I cannot even describe it right.
Last summer it was Single Man with Colin Firth, last night it was Shame with Michael Fassbender. I don´t know if these are objectively great movies. Maybe I just watched them at the right time and if I saw them at a different point in my life, they would not have the same effect. I even hesitate to watch them again, precisely because it was so strong an experience. If every movie was like that, I would not be able to go to a cinema as often as I do. They need to be the exception, not the rule. But on my personal scale, they are the only ones that deserve to be called great.

Mum, dad, I think I might be ... introverted.

What?! How is that possible? Did we not raise you well? Have we made a mistake somewhere?
... is what my parents could have said, had I come out of the closet. Well, they probably would not, since my mother is definitely introverted and my brother as well. The only really extroverted person in our family is my father.
But recently there has been a growing number of articles/lectures/books being written/given/published about introversion as a phenomenon that is looked down upon in our society, which made me think more about the issue.
Examples being here and here.
Not being sure where I belong on the extrovert-introvert spectrum I did the natural thing (being a woman and all..) - I googled a test. Well, to be precise I googled tests. Did a few with results raging from "neither introverted nor extroverted" (and thank you, I am not in the later half of my life, at least I hope so) too slightly introverted. (Interesting personality test is here, however extroversion/introversion is not the primary focus.)
The weirdest part for me is that I used to think that I was really extroverted until few years back. With age comes wisdom:-) so I started to realize that I often behave like a typical introvert and that my perception of myself is not correct. So why did I even assume that I was an extrovert in the first place?
Could it really be that the society perceives extroversion to be the normal thing and introversion as a weird deviation?
I don´t believe so. Growing up with extreme introverts my scale was probably a little off. Plus I always had trouble realizing how I am percieved by others and assumed that everyone just sees straight into my head, that there is no barrier between me and my thoughts and the outer world (weird and illogical as it may sound).
But when thinking about how workplaces are set up - yes, extroversion is definitely preferred. Not much that can be done about it, or is there a way?

Being Loyal

Being loyal is an admirable quality. But even more important than the loyalty itself, is who one is loyal to. We usually choose that person and they become our friends, our love and/or our family.
However a majority of people are employed in some company at one point of their life or the other. The question of loyalty becomes somewhat pressing - are you loyal to your department, your boss, your company or the people you would choose yourself?
Best case scenario - you respect your boss, you like your company and your colleagues become your friends. Then there is no reason to contemplate loyalty. But what if there is a conflict of sorts. You cannot bring yourself to respect a colleague, much less be loyal to them. All of that in a company that appreciates teamwork..
When someone asks for your honest opinion, should you be loyal to your colleague or yourself?
Sometimes the scene from IT Crowd pops into my head.

Be productive!

There is no known remedy for procrastination. Once the disease spreads, you are doomed. Or are you?
Lately a nice day filled with absolutely nothing has become a luxury I not only cannot afford, but also no longer desire. As weird as it may sound, by the end of each day I like to know that I have actually been productive, that I have done something fruitful with my time. It does not have to be anything other people would consider an accomplishment (like curing cancer or saving the third world). It is all the little tasks on one´s list. It feels so great to be able to cross some off, I may soon be able to even get high on that feeling.