Poprvé ve svém životě se po několika dnech strávených se svojí matkou necítím hůř ale mnohem mnohem líp. Nějak jsem začala být optimistická a věřím, že babička bude v pořádku. Netrápí mě, že nevidím lidem do hlavy a že nevím, co vlastně chtějí říct vágními, matoucími nebo protichůdnými prohlášeními a činy. Jestli chtějí, abych něco pochopila, musí to mé natvrdlé hlavě naservírovat blbuvzdorným způsobem. Nestresuju se ze 2 zkoušek a 1 zápočtu v příštích třech dnech. Neřeším podivné sny, které se mi uplynulý týden zdály a přisuzuji je nejprve lékům a bolesti a pak kocovině. Úspěšně se mi podařilo zapomenout na vraždu slepýše, kterou jsem asi včera spáchala pouhým něžným dotykem. Odmítám řešit booty calls, které má vůbec někdo tu drzost udělat po dvou rande. Ať si myslí kdo chce co chce, I am not that kind of girl.
Ať si mě vesmír klidně snaží rozhodit, já se nenechám!
(Nikdy jsem si nemyslela, že by takový efekt mohla mít zrovna moje rodina.)
Žádné komentáře:
Okomentovat