Ze všech možných zranění se mi vždycky daří ty nejhloupější. Jako když jsem si na střední v hodině tělocviku při kotoulu letmo vlastním kolenem zlomila nos. Nebo když jsem jako tříletá chtěla otevřít dveře mámě s kočárkem, o který jsem ovšem zakopla a rozsekla si čelo přímo uprostřed. Nebo před dvěma týdny, když jsem si nakopla malíček tak, že jsem pak týden nebyla schopná chůze. Což by ještě nebylo tak špatné, kdyby se mi to ovšem nepodařilo po cestě do Tater. Nakonec jsem to po návratu nevydržela a šla k doktorovi, který mi na to dal "náplasťovou fixaci". Nejdřív jsem si myslela, že si dělá srandu, ale kupodivu nedělal. Náplasťová fixace nejenže existuje, ale dokonce i docela výrazně pomáhala. Tedy jen do dnešního večera, kdy jsem si v rámci akrobacie ve sprchovém koutu s igelitovým pytlíkem na noze fixaci namočila (asi v důsledku špatně vybraného pytlíku). Rázem přestala lepit a tedy i fixovat..
Nechápu, že nejsem schopná si způsobit nějaké normální zranění. Třeba zlomenou nohu, nebo ruku.. To bych si ji aspoň mohla nechávat podepisovat od kamarádů. Mohla bych se tvářit, že jsem hrozný borec, neb by se mi taková zlomenina určitě podařila při zachraňování něčího života nebo tak něco.. Byla bych za hrdinu a nemusela bych vysvětlovat, proč proboha kulhám.
Vím, že si ty "pravé" zlomeniny idealizuju. Ale než skuhrat kvůli malíčku na noze (což se mi v uplynulých dvou týdnech úspěšně daří), radši bych něco, co i normálnímu člověku přijde jako úraz. Když už, tak už..
Žádné komentáře:
Okomentovat