Žaludek

Ostatní orgány jsou asi víc populární, o srdci slyšíme v jednom kuse a šedé buňky mozkové už tak nějak zlidověly. Dnešní post je ale o žaludku.
Slyšela jsem, že existují lidé, kteří jsou schopní usnout s prázdným žaludkem, což mi přijde nepochopitelné. Já bez plného břicha nejsem schopná nejen jít spát, ale ani běhat nebo hlavně používat mozek. A není asi horší situace, než když má člověk hrozný hlad a zároveň nemůže jíst a z představy jídla se mu dělá špatně. Jak z tohoto pekla ven jinak než vydržet x hodin se mi nikdy nepodařilo vymyslet, asi proto, že mi hlava bez jídla v žaludku nefungovala..
Žaludek si také občas žije svým vlastním životem. Když ho nekrmíte, dá vám svůj nesouhlas nahlas vědět. Když ho přeplníte, bude vás bolet.
Zároveň do velké míry platí, že jsme to, co jíme. Pak rázem dostává známé rčení o tom, že láska prochází žaludkem, zcela nový rozměr. I v tom původním je ale velmi pravdivé.
Je to rok, týden a den, co moje babička zemřela a pořád si svět bez ní nedovedu představit. A ne, nemluví ze mě (jen) můj žaludek toužící po některé z jejích delikates, kterými nás hojně zásobovala. Jídlo je ale tak nějak symbolem. Připravujeme ho s péčí a láskou pro lidi, kteří jsou nám drazí. Zároveň nás nebaví vařit jen pro sebe. Rituálně ho sdílíme spolu s blízkými a tak nějak jím upevňujeme pouta mezi námi.
Žaludek je pro nás celkově vlastně významný smyslový orgán, který nám na velmi základní úrovni pomáhá pochopit, co se okolo nás děje. Jestli je nám dobře nebo špatně, kdo je náš přítel, komu na nás záleží...

Hladovějící člověk je pro nás ekvivalentem nemocného, jen léčba je mnohem snazší.. Naplnit mu žaludek!