Living in Europe Circa Now

So another big step towards adulthood was made. I handed in my diploma thesis. Could have been better, could have been worse. I also need to move within the next two weeks, study for my states exam and work full-time in a lab I am leaving at the end of the month. No worries, no pressure...
In the world where geopolitical landscapes undergoing an earthquake, it occurred to me that my plans might not be as long-term as I would have liked them to be. My life will be shaped by the decisions of Mr. Putin and Mr. Obama and Mrs. Merkel and many others.
The graduates in Europe have been facing uncertain future for past 6 years. It was because of the economic crisis. Are we now moving into a world where the uncertainity stems from war?

A girl always looks for her father in every boy she dates. Maybe its true generally, maybe just in certain cases. I might be one of them. The scariest part is that you might think that he's different than your father, but as time goes by, you somehow realize that you were just fooling yourself.
Funny part being that when you want someone to commiserate with, your mother will understand you, however she has learned to live with precisely those character flaws, so she will not see them as a deal breaker.

Writing my thesis makes me ask myself why didn't I read all those articles two years ago.

10 Simple Words Every Girl Should Learn?

Narazila jsem na článek Sorayi Chemaly: k nalezení zde. V podstatě autorka pozoruje, že muži se v konverzaci smíšených skupin jednak chovají dominantně, jednak jsou víc slyšeni. A vyvozuje, že příčina je ve výchově holek k tomu, aby se chovaly slušně, zatímco u chlapců se na to rezignuje, nebo jsou požadavky výrazně menší.
Zarazilo mě na tom, jak moc jsou její pozorování odrazem mé zkušenosti z konverzace smíšených skupin vzdělaných chytrých lidí, kteří jsou ještě k tomu třeba debatéři. Často stejná věc řečená ženou totálně zapadne, aby o pár minut později řekl přesně tu stejnou věc muž(někdy dokonce úplně stejnými slovy) a vzbudilo to ohlas a rozproudila se konverzace na dané téma. Skákání do řeči často probíhá přesně tak, jak popisuje autorka - ženy to spíš nedělají, muži ano, pokud hovoří žena.
A ještě jeden fenomén, který tedy autorka nepozoruje - pokud se stane, že se začnou víc bavit ženy, i když to je o stejném tématu, o jakém byla konverzace předtím mezi muži, muži vypnou a přestanou poslouchat a za chvíli téma změní.
Dynamika skupiny se ale výrazně mení, pokud je žena mezi samými muži, nebo pokud je muž mezi samými ženami - normálně se baví.
Zajímavá mi přijde ještě skutečnost, že doporučení autorky - aby se ženy naučily ohradit proti tomu, že jim někdo skáče do řeči, říkat, že přece nepotřebují, aby jim to někdo vysvětloval, nebo, že danou věc přece samy zrovna řekly, dle mého názoru úplně nefungují. Když skáču do řeči stejně jako muži, jsou z toho muži nervózní a podráždění a najednou jsem vnímaná jako děsně agresivní. Když jsem se naučila říkat svůj názor dostatečně hlasitě, vypadám prý naštvaně a lidi "se se mnou bojí diskutovat". Řeknu-li, že jsem daný nápad říkala, jsem jen cry baby, které nesnese, že někdo měl lepší nápad než já(i když je to ten stejný).
Všechno to můžou nakonec být jen moje charakterové vady a zaujaté pozorování a dlouho jsem ani nepřemýšlela nad tím, že by to mohlo být jinak. Nedávno jsme ale seděli v restauraci a bylo nás přibližně stejně žen jako mužů. Muži vesele vedli konverzaci a ženy jen seděly a poslouchaly. V tu chvíli mi došlo, že je něco divně..

Konzistentní argumentace

Měla jsem takhle jednou zkoušku. Deset otázek, 0-všechny správné odpovědi, otázky mají různé počty bodů, které ale student neví. Za špatně zaškrtnutou možnost se body odečítají, opět není řečeno kolik. Z pozice studenta mě štve nevědět, jak budu hodnocena. Z pozice vyučujícího student nekalkuluje a nezkouší, ale jen odpovídá na otázky, jak nejlíp dovede.
Ne, že bych si vedla hvězdně, ale z deseti otázek v testu byly 3 na témata, která se letos vůbec neprobírala. Při řešení se vyučující projevil v lepším světle, než je všeobecně známý (navrhl mi zkoušku omluvit a tím pádem bych neztratila termín a mohla přijít znovu, i když já bych preferovala být hodnocená na těch zbylých sedmi otázkách), ovšem jeho argumentace byla dost chaotická. Zároveň tvrdil vždycky minimálně dvě protichůdné věci. A já nevím, jak je to možné. U vědce, vyučujícího, inteligenta, vzdělance.
Možná přeceňuju to, co je běžné. Možná mi po těch letech debatování přijdou některé věci tak bolestně zřejmé, že už neuvažuju jako debatou nepolíbený jedinec. Nějak ale automaticky očekávám, že si lidi, minimálně ti vzdělaní, mají tendenci neprotiřečit v rámci pár vět. Že mají ujasněný přístup k hodnocení studentů, když jsou vyučující. Že pro něj mají důvody. A že je jsou schopní koherentně sdělit.
Co se dá dělat...

First they came for Abkhazia and Ossetia and I didn't speak up...
because it was in Asia.

Then they came for Crimea and I didn't speak up...
because it was once theirs anyway.

Then they came for Eastern Ukraine and I didn't speak up...
because it could cost me money.

What's next?

Když kvůli někomu jinému máme měnit svůj svět, potřebujeme k tomu několik věcí:
-rozpoznat, jak moc je to pro druhého důležité
-vědět, jak moc nám na tom druhém záleží
-uvědomit si, kde je hranice toho, co jsme a nejsme ochotní udělat kvůli jinému člověku a kvůli tomu konkrétnímu

V žádné z těch kategorií si nejsem úplně jistá. Kdo taky je... Asi na to člověk přijde teprve až dojde na lámání chleba.

Deklarace

Přisuzuju slovům a jejich významům velkou váhu. Možná větší než si zaslouží. Nebo ne?

Jak důležité jsou deklarace? Stačí věci vědět a pociťovat jejich důsledky, nebo je potřeba je i slyšet nebo vyslovit?

Můžu cítít, že vražda je špatná věc, je to ale jasné vyřčení v zákoně, které mě ubezpečuje o tom, že žiju ve společnosti nesouhlasící s vraždou. Že je to obecná hodnota, ne jen můj dojem, a že se možná díky tomu můžu cítit i trochu bezpečněji. Jasně, jsou to jen slova. Důležité pro mě ale je, o čem vypovídají.

Stejně tak v osobním životě cítím potřebu deklarací. Nejen v označeních vztahů (to aby bylo jasno), tak aby obě strany měly co možná nejvíc podobná očekávání. Ale i v obecném fungování v mezilidských vztazích. Jsem možná trochu asociál, ale bez deklarace těžkosti někdy nepoznám, že je potřeba pomoct, bez deklarace emoce nepoznám, že se něco děje, bez deklarace cíle někdy nevím, čeho je třeba dosáhnout atd. atp.

My way or no way?

They say that as ppl grow older, they become less radical, more tolerant and more willing see all shades of grey:-)
Somehow that does not work on me. Even though I cannot really say why, I see myself less willing to compromise and spend time on things that I perceive as nonsensical. Is it the realization that time is limited, stubbornness or senility?

PhD job hunting

Looking for the right lab to do your PhD is kinda tricky. You never have enough information. Either your information source is the group leader and gossip(don't need to explain the problem there) or you don't have comparison with other labs, with other possibilities. Should you take the job that is right in front of you or should you wait for another, one that may never arrive..

Moving from I want to be with you to I don't want to be with anyone else to I don’t want to be without you then to I can’t be without you. Each represents a significant step. Frightening and freeing at the same time.

It's a question of lust, it's a question of trust...

Trust is a complicated issue. Sometimes, well, quite often, you lack trust, even when there is no reason to be skeptical. Other times, you can't help but trust someone, even though it is not sensible. You know the odds, you even sometimes struggle emotionally, trying to defeat your fears, but in the end the trust is there, unshaken, unmoved. Can you end up being the village idiot in the little play called life? Probably.

Veřejný prostor

Nikdo mě jako malou nenutil jíst s knihami mezi lokty a tělem, etiketa nikdy nebyla nějak zásadní bod našeho rodinného života. Ostatním členům rodiny se ale nikdy nenadávalo, každý jsme si po sobě museli uklízet a některé věci bylo tak všeobecně normální nedělat. Jsem tedy dost zaskočená z toho, co vidím ve veřejných prostorech.
Že lidi po sobě začali s klidem nechávat odpadky v metru. Ještě na ulici bych to nějak chápala. Vadilo by mi to taky, ale bylo by mi jasné, že se to děje. Ale zahodit odpadky na zem v uzavřeném prostoru? Nechávat v něm nedojedené jídlo? Lahve od vodky? To už mi přijde jako trochu silné kafe. Asi se to přidává na seznam věcí, kterým nikdy nebudu rozumět.
Že si lidi nadávají. Úplně cizí lidi, kteří se do té chvíle nikdy neviděli si jsou schopní říct neuvěřitelně sprosté a neuctivé věci. Jasně, když mi někdo stoupne na nohu v metru, bolí to. Ale když se několikrát sám od sebe automaticky omluví, není snad důvod začít na něj řvát nadávky a pokračovat v tom několik dalších stanic. Neudělal to schválně, tak proč?
Že lidi neustále kašlou bez ruky před pusou. Kdejaká noblesně vypadající paní se změní v barbara, když začne kašlat. Jasně, nikdo není zdravý 100% času, stejně jako se v době nemoci nedá vyhnout MHD. Zvlášť, když se jedná o prachobyčejnou rýmičku, necítí se člověk povinen zahájit opatření jako při pandemii moru. Ale dát si ruku před pusu a dramaticky tím omezit šíření bacilů na ostatní snad není takový výkon. Vždycky jsem myslela, že to je standardní součástí ohleduplnosti vůči ostatním. To, že jsem nemocná já, neznamená, že mi je jedno, jestli nebudou i ostatní cizí lidí, které potkám. Nebo to je teď standard?

Co jsem se naučila za poslední týden

Že člověka slyší, jen když křičí a je hysterický. Ale že nechci křičet, aby mě někdo slyšel, nechci být hysterická víc, než mi velí geny.

Že i v osobním životě je na výběr mezi tím, kým chce člověk být, a mezi tím, čeho chce dosáhnout. A že cena za některá splněná přání by byla příliš vysoká.

Že je fajn čas od času slyšet, že jsem úžasná, i když to není od člověka, se kterým chodím. Ale že to nemění a nemůže změnit s kým chci být.

Že o některých věcech bolí mluvit, i když je to v dlouhodobém hledisku přínosné. Ale že to umím jen nárazově.

Že i po těch letech mě překvapí šílenství mé rodiny. Ale že ji neumím přestat mít ráda.

A taky už umím udělat 70% bun cha.