Media Bias

Po několika dnech jsem dnes zase jednou zapla televizní zprávy. Sice ne úplně na začátku, ale stihla jsem ještě jejich část na Nově. Zarazilo mě, když začali uvádět zprávu stylem: Hnusný módní průmysl má další oběť. Nečekala bych, že slova jako hnusný uslyším v "objektivním" zpravodajství a rozhodně ne v tomhle případě. Možná kdyby se jednalo o nějaký hodně závažný zločin s velmi nechutnými detaily, které by naše média samozřejě zveřejnila. Na oběti a jejich psychické zdraví kašlem...
Nicméně reportáž pokračovala a vyšlo najevo, že modelka spáchala sebevraždu. Nikdo neví proč, nenašel se dopis na rozloučenou, ale podle výpovědí svých přátel a lidí z domu, kde bydlela, to byla usměvavá holka. Následovalo několik obecných vyjádření o tom, jak modeling výtváří strašný psychický tlak na modelky. A já si říkala - jak si může nejsledovanější zpravodajství v česku dovolit tak zjevně neobjektivní reportáž? Nejenom, že používají slovník, který by se při prostém informování objevit neměl, ale neváhají spekulovat a doměnky zahrnout do zprávy - nikdo neví jestli modelka spáchala sebevraždu, kvůli tlaku módního průmyslu, a navíc přidávání obecných vyjádření o tom, jak je modeling špatný, dosti mění vyznění celé reportáže. Kdybych se nad tím nezamyslela můj závěr by byl takový, že prostěnevydržela tlak toho strašně negativního odvětví, ale realita může být klidně taková, že měla depresi, nebo jí auto přejelo psa... Ale chtít po médiích objektivnost je asi příliš.

Kristýnka zavařuje

Když jsem se dostala do stavu absolutní lenosti a strávila celý pátek díváním se na třetí řadu How I Met Your Mother, rozhodla jsem se, že přišel čas udělat něco přínosného. Bohužel první, na co padl můj zrak, byl rybíz na zahradě. A tak jsem ho otrhala a rozhodla se, že budu zavařovat. Nejhorší bylo, když jsemzjistila, že se musí jedna kulička po druhé otrhat z těch hrozínků, do kterých je souplodí(nebo jak bych to jako budoucí student biologie měla správně nazvat) uspořádáno, a tak jsem asi pět hodin strávila touto mravenčí prací. Po dlouhém boji, zahrnujícím vaření cukrového sirupu a sterilizování(díkybohu jen těch sklenic s rybízem), se mi nakonec podařilo vytvořit obstojně vypadající rybízový kompot, ovšem jeho poživatelnost zůstává záhadou.

Příklady nesmyslnosti v běžném životě

Čas od času se objeví nějaký absolutně nesmyslný nápad, který je ale buhvíproč vnímaný svým předkladatelem jako dokonalé řešení.
Jako třeba nápad, že řidiči, kteří zrovna skončili autoškolu, by měli dodržovat nižší rychlosti než řidiči, kteří se po našich silnicích nějaký ten pátek prohánějí. Zajímalo by mě, jak si autor tohoto nápadu představuje praxi. Napadá mě totiž sousta otázek. Jak by policisté rozlišili kdo překročil rychlost, když by netušili, který řidič je začátečník a který zkušený? Měla by dopravní omezení vždy dvě čísla - jedno pro začátečníky a jedno pro zkušené? Nebo by to bylo paušálně stanoveno stylem - začátečníci budou jezdit o 20 km/hod. míň? A v takovém případě - co by se dělo v místech, kde je rychlost omezena na 30tku nebo i 20tku(ano, bohužel i taková místa se v naší zemi vyskytují)? Začátečníci by zastavili a měli auto odtlačit?
Nebo jako když moje babička došla k závěru, že nebude bydlet v bytě v přízemí(=bez schodů, do kterých by musela lozit), protože jsou pro ni dva pokoje moc a místo toho bude bydlet v bytě s asi pěti velkými místnostmi a spoustou malých komůrek, který je navíc jako bonus v patře(=spousta schodů). Ať žije logika.

Mother type

I always knew that my mother won´t be a hip mum, she won´t be a perfect mum, she won´t be a caring mum, she won´t be an overprotective mum. But somehow it surprised me when I realized she has no idea whatsoever about who I am. The only thing she remembers about me is that when I was nine I had a thing for ancient Egypt. That is why she has brought me a sarkophag shaped pencil case form her stay in England. Although I kinda got used to the indifferent parent thing, it bugged me that even my brother was able to remember what I like and what I do not like and someone who had to push me through her birth canal does not give a shit..
Now, that I had written it all down, it startled me that I actually give a shit about her not giving a shit. Whatever.
(Reader discretion is advised due to some bad language)

Cesta tam a zase zpátky

Můj postoj k cestování vlakem s Českými Drahami je dobře známý, a tak jsem i přes asi půl hodinové zpoždění, které měl můj vlak z Prahy, chtěla toto téma vynechat. Jenže jsem se rozčilila v tramvaji(jeden starý pán tvrdil, že s Petrem Čechem není něco v pořádku a špatně mu fungují reflexy) a vystoupila na zastávce, kde mě do očí praštil veliký billboard. České Dráhy na něm velikými písmeny hlásaly: "Zrychlujeme dopravu" V tu chvíli jsem se docela dost naštvala, nejen, že můj vlak měl zpoždění rovnající se více než šestině jeho jízdní doby, ale ona společnost se ještě chlubí tím jak dopravu urychluje. Následně mě však pobavilo, že Českě Dráhy moji reakci a reakci mnoha jiných zřejmě čekaly, a tak plakát doplnili menším napisem: "Děkujeme za pochopení při dopravních omezeních" a webovou adresou www.cd.cz/vyluky. Co se na to dá říct?

Vidím rudě

Před pár momenty jsem vstala a přečetla si noviny, což jsem asi v zájmu zachování svého duševního zdraví neměla dělat. V tenhle moment je mi úplně jedno, co je obsahem Lisabonské smlouvy. Sere mě, že politici mluví o opakování referenda. Jak si můžou dovolit říct, že tohle je nelegitmní jen proto, že se jim nelíbí výsledek, a že tedy může být opakováno, aby se odhlasoval výsledek, který se jim líbí. Referendum má být nástrojem vyspělé demokracie a ne průzkumem veřejného mínění, který je možné opakovat, dokud nedosáhneme požadovaného.
Ještě vetší šok zažil můj mozeček ve chvíli, kdy zjistil, že v Irsku se už jednou referendum opakovalo - při hlasování o smlouvě s Nice. Prvotní NE, bylo v druhém hlasování díky masivní přesvědčovací kampani změněno na ANO.
Vede mě to k několika závěrům - referendum je absolutně bezcenné, neboť případ se smlouvou z Nice dokazuje, že s dostatečně silnou kampaní veřejnost odhlasuje cokoliv. Referendum je i Evropskými politiky vnímáno jako něco, co není třeba úplně respektovat. Referendem lze dobře odůvodnit politické kroky, ale není to nic, čím by bylo třeba se řídit. Evropská unie, jakkoliv j sem eurooptimista a její fanoušek, nejedná podle demokratického principu - politici si vůbec nepřipouští možnost, že by Lisabonská smlouva nebyla schválena, přesto, že pouze předkládají návrh, ke kterému se (bohužel jen v Irsku) může veřejnost vyjádřit jak chce... Je to jako říct soudci rozhodni jak chceš, ale zároveň říct, že jeho rozhodnutí nebudeme respektovat, když se nám nebude líbit a necháme ho proces opakovat tak dlouho, dokud nerozhodne tak jak se nám bude líbit.
Obecně se mi referendum nelíbí a vůbec ne v otázce zahraniční politiky nebo bezpečnosti. Nesouhlasím s tím, že by se v otázce radaru v Česku mělo rozhodovat referendem. Ale ve chvíli, kdy ho nějaká země má jako svůj rozhodovací nástroj, považuju za neuvěřitelné, že je mu dávána váha jen v případě výsledku ANO.

Náhodní kolemjdoucí

Už jsem si za svůj život zvykla, že mě na ulici zastavují cizí lidé. Někteří jsou normální a jen se ptají na čas, někteří mi chtějí nabídnout nějaký veleúžasný produkt a někteří(nejpočetnější skupina) jsou prostě divní. Množství těchto lidí mě vedlo v minulosti k tomu, že jsem si vyvinula jistou obrannou reakci. Když potkám někoho z druhé skupiny, říkám, že se s nimi nechci bavit. Když potkám někoho ze třetí skupiny přátelsky se usměju a pokračuju rezolutně dál.
Dnes jsem potkala paní. Zjevně se neptala na čas ani nic nenabízela, a proto jsem ji zařadila do třetí skupiny podivínů. Tvářila jsem se, že poslouchám, usmála jsem se a pokračovala. Až po několika krocích mi došlo, že se ptala: "Volal mě Kuba o pomoc?" V tu chvíli mě popadl lehký záchvat paniky - jsem lhostejná kolemjdoucí, která ani neposlouchá, což je kategorie kam nechci patřit. Co když potřebovala pomoct, co když se jí ztratilo dítě, co když Kubu někdo okradl/zmlátil/zabil? Tak jsem se otočila doběhla tu paní a zeptala se jí jestli jí mohu nějak pomoct. Paní začala řikat něco o popelnici, sestře a koláčích a její poněkud dlouhý projev nedával moc smysl. Bylo ale jasné, že ona nesrozumitelná záležitost jí trápí. A proto jsem se chápavě usmála a pokračovala dál. Zcela jasná kategorie tři.

Kafe, noviny a nožky nahoru

V posledním týdnu mě přemohla má lenost a špatné návyky, a tak spím minimálně do jedenácti, spát chodím po jedné ráno a začínám den obědem. Měla bych se sice učit, neboť příjmačky jsou už za méně než týden, ale i tak si neodpustím svůj ranní rituál - čtení novin, popíjení velkého hrnku kávy se spoustou mléka a bytí zděšena současným stavem světa. Když mi jeden den ráno noviny nepřišly, docela dost mě to vykolejilo a hned jsem to nahlásila distribuční společnosti, která slíbila, že mi noviny alespoň zpožděne doručí. Bohužel nejen, že mi je nedoručili, další den mi místo nich přišel bulvár. Mé zděšení se stupňovalo a po několika telefonátech, kdy mě asi lidé na druhé straně drátu proklínali, jsem se nakonec probojovala k tomu, že mi následující den přišly noviny hned troje. Mé pozdní ráno se notně protáhlo. Říká se, že nic není starší, než včerejší noviny, ale já s tím nesouhlasím.
Říká se, že tištěné noviny už jsou věcí minulosti. Já jen doufám, že se i v budoucnu najde dost lidí, kteří budou noviny tištěné na papíře kupovat, jinak bych byla připravena o jednu z radostí běžného dne...

Obyčejný život?

Bydlet opět na dva měsíce s příbuznými je docela zabíračka. Za tu dobu, co s nimi člověk nebydlí se věci zdají nějaké růžovější, dokonce se vám po nich může i trochu stýskat. Jenže pak se přestěhujete zpět(i když jen na chvíli) a náraz do skutečnosti je ošklivý. Zjistíte, že se vůbec nezměnili - že stále dělají věci, kvůli kterým jste se odstěhovali, a že jim stále přijdou normální. A přichází dilema - bojovat s tím a říkat věci, které nebude příjemné poslouchat, nebo prostě přežít dva měsíce a jít si po svejch?
U každého z mých příbuzných je určita hranice, za kterou mě začne přílišná blízkost znechucovat. A přemýšlím nad tím jestli jsem disfunkční já, nebo jestli je to prostě normální.

Sobotní ráno

Sobotní ráno je den, kdy má spousta lidí svoje rituály - někteří se probouzejí s kocovinou a zvrací, někteří vstávají brzy, nakoupí čerstvé pečivo, uvaří si kafe a čtou noviny, někteří spí velmi dlouho, třeba i do 12ti nebo později a těší se na celý den absolutně ničeho. Já bych se asi zařadila do té třetí skupiny. Toto sobotní ráno ale bylo trochu jiné. Vidina hromady věcí, které bylo třeba v průběhu soboty udělat, byla scary, nicméně jsem se statečně držela a spala až do půl dvanácté. Ve chvíli, kdy jsem se probudila, jsem zjistila, že otec mi nechal vzkaz. Na něm stálo, že můj bratr byl na reggae festivalu okraden, a že jede do Olomouce. Jelikož jsem chtěla vědět, kdy se tak asi objeví, zavolala jsem mu na mobil(informaci, že mobil byl mezi ukradenými věcmi, jsem v rozespání přehlédla). Zvedl to jakýsi po hlase milý kluk, který začal rozhovor slovy: "To se divíš, že slyšíš jinej hlas než normálně, co Kristýno?" a já zjistila, že to je někdo, kdo našel jeho mobil a je ochoten mu ho vrátit. Načež zazvonil zvonek a ve dveřích stál můj bratr. Můj mozek, který se o sobotním ránu zásadně vyhýbá nečekaným, složitým nebo rychlým událostem se zavařil.