Bydlet opět na dva měsíce s příbuznými je docela zabíračka. Za tu dobu, co s nimi člověk nebydlí se věci zdají nějaké růžovější, dokonce se vám po nich může i trochu stýskat. Jenže pak se přestěhujete zpět(i když jen na chvíli) a náraz do skutečnosti je ošklivý. Zjistíte, že se vůbec nezměnili - že stále dělají věci, kvůli kterým jste se odstěhovali, a že jim stále přijdou normální. A přichází dilema - bojovat s tím a říkat věci, které nebude příjemné poslouchat, nebo prostě přežít dva měsíce a jít si po svejch?
U každého z mých příbuzných je určita hranice, za kterou mě začne přílišná blízkost znechucovat. A přemýšlím nad tím jestli jsem disfunkční já, nebo jestli je to prostě normální.
Žádné komentáře:
Okomentovat