Once you start truly loving someone, they become a fact in your existence. You cannot even imagine not having them around. It is not that your life is revolving around them, but they are an anchor, that keeps you in the right place. You are unable to imagine that they would disappear. And then, they do. They die. And as life continues to go on, as it fails to stop, you feel like screaming. Everyone and everything should stop, freeze, not continue moving, but they don´t. You don´t understand how that could be..
With time you acknowledge that that anchor was just a subjective feeling. Your loss and anger transforms into fear. Fear that you will be able to forget the things that were important. Fear that with time, you might forget the person.
Není to kynuté těsto, které je na dotyk jako babiččina kůže, ale je to babiččina kůže, která byla na dotyk jako kynuté těsto.
You realize that the details are becoming blurry, that your memories are losing the sharpness that they once had. You cannot help it and yet you wish to prevent it in any way possible.
Then you realize that you did not cry yourself to sleep for some time and in a way that bothers you. It feels like you have abandoned the person you loved, like you moved on, when you should not have, when you decided that you never would.
Dílo času, kterému nelze uniknout.

New and Old

Whenever I buy a piece of clothes, some accessory, shoes or even a stupid shampoo, I am bound to part with it someday. But let´s not skip to the end of the story right away.
Some people are active in their pursuit of happiness. They search for the perfect bag/running shoe/toothbrush. They compare the available options and pick the most suitable one, buy it and take it home.
Other people rather wait for the thing to sort of come to them. When they go into a store, they have difficulty imagining that they would simply pick a bag because it fulfills certain criteria. That just cannot be enough. They need to form that connection to the new sweater or pair of shoes (however absurd it may sound to the first group), feel it before they buy it.
In the end I guess it does not matter that much, which group one belongs to. When you allow that thing to become a part of your life, sooner or later you develop an attachment. You get to like the amazing qualities and you learn to work around the imperfections. But one day - BAM! - and the thing becomes broken/empty/torn. You can try to prolong its life, you can try to mend it, but in the end you have to go to a store for a replacement.
But there is never the exact same thing available. You can find something similar, but it is never the original, the one. You might even start liking it just like you liked the first one. However you still kinda miss that perfect bag, that was just right for you. Over time you lose the hope for a miraculous repair that would make the thing work again. So you get yourself something shiny and new. And maybe it will be more than just a replacement. Right?

Kozačky

V zimě se bez kozaček asi obejít nedá, neb sněhule ani pohorky mi nepřijdou jako vhodná obuv do městských ulic. Když děvče navíc nosí v zimě sukni, kozačky nabízí zahřátí celé spodní části nohy, známé také jako lýtko, což je bezpochyby fajn. U mě osobně ale pořád převažují negativa, a tak ke kozačkám nemám vůbec vřelý vztah. Což bohužel neznamená, že je nenosím. Před nimi prostě není úniku.
Na kozačkách mi vadí například to, že se každou zimu město začne hemžit těmi lesklými koženými/koženkovými lýtky a všechny ženy najednou vypadají buď jako selky, chystající se kydat hnůj, nebo jako lehké děvy, čekající na ulici na zákazníka. Nevím proč kozačky ve mě tyto asociace vzbuzují, nicméně se jich neumím zbavit. Ať se člověk snaží, jak se snaží, i ty nejjednodušší kožené hladké kozačky vypadají tak nějak vulgárně. Nebo vesnicky.
Pominu-li praktický problém toho, že se vám kozačky vždycky nutně divně nařasí okolo kotníků, je tu ještě problém kalhot v kozačkách. Fenomén to velmi rozšířený, což ale nic nemění na tom, že považuji kalhoty v kozačkách za krajně nevzhledné. Obzvlášť pokud nositelkou kozaček není slečna štíhlá, vysoká a dlouhonohá.
Jeden bývalý přítel byl kozačkami z nějakého důvodu fascinovaný. Skoro jsem se bála, že poprvé v životě budu muset v botách do postele a ještě k tomu rovnou v kozačkách. Sice k tomu naštěstí nikdy nedošlo, ale doteď nerozumím tomu, co se mužům může na kozačkách líbit..

A not so great song that used to and still means a lot

On My Bookshelf

It seems that books are accumulating these days, at least as far as my humble library is concerned. Apart from The Girl with the Dragon Tattoo, which is obviously a famous bestseller that I never would have consented to reading had it not been for my mother´s recommendation (and my mother does not recommend books not worth one´s time), there are a few others. Like the new Murakami book 1Q84 that comes highly appraised or Wuthering Heights which I bought in an antique shop. Unwisely so, since I spent the next 6 hours doing the Christmas shopping with several books in my handbag (one for reading on the subway, few I bought in the antique shop, one that I borrowed from the city library because of an exam...). In the end quite a painful experience.
Anyway since I have finished The Widdow for One Year by John Irving, I should have been focused on reading articles on virology and polyomaviruses. Instead, I am increasing the numbers of fiction on my shelves. And I am not even able to get to those since I am going to work almost every day.. An intellectual´s hell.

Vrnění

Dokážu si spočítat, že na lidi působí i to, jak věci říkám, a ne jen to, co vlastně říkám, ale převedení tohoto uvědomění do praxe už pokulhává.
Když řeknu, že bych preferovala jiné řešení, opravdu tím nemyslím, že původní je strašně špatné a že na něj mohl přijít jen totální blb. Když se zeptám, proč je něco nějak, opravdu se ptám proto, že mě to zajímá/potřebuju to vědět, a ne proto, že bych chtěla říct, že je současný stav věcí špatně a že je hrozné, že se to vůbec nechalo zajít až tak daleko.
Co mě nejvíc na ženách zaráží je jejich potřeba "vrnění". Nevím, jak lépe se dá popsat skutečnost, že souhlasné "vrnění", které podkresluje rohovor, je zcela zásadní pro dobrou a úspěšnou komunikaci s jinými ženami (respektive jejich absolutní většinou). Pokud toto "vrnění" není přítomné, vše vyřčené je vnímané jako jaksi útočné nebo nepřátelské. Jakmile ale vrníte, můžete říkat skoro cokoliv a je to v pořádku. Jde to myslím ruku v ruce s používáním zdrobnělin (viz moje máma a její: "Nechceš si dát saláteček? Mám tu rajčátka, okurčičku, papričku, nějaký ten ledový salátek..).
Jsem asi chlap.

Cestování vlakem

Po dlouhých měsících odhodlávání jsem konečně udělala svou první zkušenost s vlaky pana Jančury, a tak mohu vesele hodnotit.

Nákup jízdenky
Při nákupu jízdenky na RJ (RegioJet) jsem byla oslněna její podobností s nákupem letenky. Dodalo mi to pocitu velkého cestovatele a dospělého člověka. Vadou na kráse jest skutečnost, že v mobilní verzi "není zaručeno správné fungování rezervačního systému" a prakticky opravdu nefunguje. U ČD je ale skvělé zlepšení - jejich e-shop nabízí nákup jízdenek za výhodné ceny s rezervací místa zdarma. Ač jsem to ještě nevyzkoušela, vychází mi to po srovnání alespoň vnějších znaků RJ:ČD 1:1.

Intermezzo
Když si na IDOSu hledáte spojení pražské MHD, myslete! Já nemyslela a spokojila se se spojem jedoucí na Hlavní nádraží. Bohužel mi nedošlo, že tramvaj je prostředek, který a) jede na tramvajovou zastávku (vím, objev!) a je tedy potřeba čas navíc na dojití do nádražní budovy a b) může mít zpoždění kvůli situaci v dopravě. Naštěstí jsem se ukázala být přeborníkem v disciplíně běh na podpatcích a stihla jsem za 3 minuty trasu: zastávka tramvaje - nástupiště č.3 (nebo 4?).

Servis v průběhu jízdy:
Jak je mnohým jasné, zde vyhrál na plné čáře RJ - stevardka byla milá a pozorná celou dobu jízdy - cca 2,5 hod (a předčila tím výdrž mnoha mužů snažících se u ženy vzbudit zájem končící v posteli). Nabídla balenou vodu (ne, díky), mátový čaj/kafe (poprosila bych vás o mátový čaj) a noviny (lidové, jste moc hodná). Pravidelně se vyskytovala a dávala nám možnost objednávky dalších, tentokrát už zpoplatněných, položek (prosím, jednou sushi). Neochutnala jsem ze sortimentu mnoho, tak mohu hodnotit jen sushi - byl to dobrý oběd (nemám moc srovnání kromě pravděpodobně snobského sushi z práce). Vedle mě si ale pochutnávali na zákuscích, které vypadali lákavě. Na rozdíl od některých svých kamarádů není pro mne rozhodující pohlednost slečen pracujících v jídelním voze ČD a i díky skutečnosti, že u RJ se nemusíte někam vydávat - vyhrává jednoznačně RJ minimálně 2:0.

Dochvilnost vlaků:
Ne, opravdu tentokrát nebudu spílat nad hroznými zpoděními ČD. Ve všech zkušenostech, které s vlaky ČD mám v posledním půl roku, se jelo na čas, s jedinou vyjímkou - někdo skoncoval u Kolína se životem (skokem pod vlak či neopatrností), a tak se objíždělo přes Nymburk(???), za což ČD rozhodně nemohly. RJ, kterým jsem jela, dorazil na čas. Výsledek je tedy 1:1.

Cena jízdenky:
Jsem liška podšitá, a tak využívám studentské slevy. Cena jízdenek je s ní u RJ i ČD přibližně stejná, při nákupu přes zmiňovaný e-shop ČD je v obou zahrnutá i místenka. Poměr ujeté kilometry/cena je tedy stejný; RJ:ČD 1:1.

Celkové zhodnocení:
Po sečtení bodů docházím k výsledku 5:3 pro RJ, především díky bonusům v podobě novin a kávy zdarma, příjemným stevardkám, plnému servisu v průběhu jízdy a fungujícímu vlakovému rozhlasu, ve kterém nehrčí a ve kterém mluví lidé s normálním hlasem. Kdybych nevěděla ve chvíli nákupu jízdenky, kdy pojedu, zvolila bych ČD, jinak budu 100% vždy první kontrolovat, jestli není místo ve žlutém vlaku.