Dokážu si spočítat, že na lidi působí i to, jak věci říkám, a ne jen to, co vlastně říkám, ale převedení tohoto uvědomění do praxe už pokulhává.
Když řeknu, že bych preferovala jiné řešení, opravdu tím nemyslím, že původní je strašně špatné a že na něj mohl přijít jen totální blb. Když se zeptám, proč je něco nějak, opravdu se ptám proto, že mě to zajímá/potřebuju to vědět, a ne proto, že bych chtěla říct, že je současný stav věcí špatně a že je hrozné, že se to vůbec nechalo zajít až tak daleko.
Co mě nejvíc na ženách zaráží je jejich potřeba "vrnění". Nevím, jak lépe se dá popsat skutečnost, že souhlasné "vrnění", které podkresluje rohovor, je zcela zásadní pro dobrou a úspěšnou komunikaci s jinými ženami (respektive jejich absolutní většinou). Pokud toto "vrnění" není přítomné, vše vyřčené je vnímané jako jaksi útočné nebo nepřátelské. Jakmile ale vrníte, můžete říkat skoro cokoliv a je to v pořádku. Jde to myslím ruku v ruce s používáním zdrobnělin (viz moje máma a její: "Nechceš si dát saláteček? Mám tu rajčátka, okurčičku, papričku, nějaký ten ledový salátek..).
Jsem asi chlap.
Žádné komentáře:
Okomentovat