Vánoce Vánoce odcházejí

Ač jsem si hodně dlouho neuvědomovala, že se blíží Vánoce, děsila jsem se jich jako čert kříže. Především proto, že díky nápadu mého otce měly proběhnout v 2+kk bytě v Praze, kam se mělo vejít pět lidí sdílejících významnou část DNA. Moje rodina má tendenci se pozabíjet pokud jsou v jednom městě každý jinde, takže mé obavy mohou být snadno pochopitelné. Překvapivě ale nakonec (so far) všechno probíhá v klidu, což musím zaklepat na dřevo. Líbilo by se mi to ještě víc, kdybych neležela v posteli s chorobou:-(

Boj s Ním a jeho Vistami

Vtipů o Windows a jejich tvůrci(nebo aspoň člověku braném jako jejich tvůrce, i když to teď za něj dělají kupy programátorů) bylo napsáno bezpočetně, stejně tak bylo napsáno mnoho kritiky. Když se objevily Visty nekritizovala jsem je, přestože zabírají dvojnásobek operační paměti než XP. Vadil mi lehce fakt, že při prohlížení jakékoliv složky s videosoubory mi vyskakoval co pár sekund bubák informující mě, že jakýs COM Surrogate prestal fungovat a nedalo se toho zbavit, ale presto se mi libil hezky vzhled Vist(jsem prece jen holcicka) a nemela jsem sklon je nenavidet. Pohar uz ale pretekl! Blokuji mi downloady veci i kdyz mam vyply firewall a vsechny bezpecnostni opatreni, obcas se rozhodnout proste nespustit nejaky program, obcas vytuhnou uplne nekdy jen trochu. Jsou nekompatibilni a k nicemu! Jej! Kristýnka se nastvala a chce Okna vyhodit oknem. Kdyby to jen neznamenalo vyhodit notebook s nima..

Ať žije laboratoř!

Zameškání dvou laboratorních technik postavilo mě a Nicol(my lab partner) před nelehký úkol - dát za dva týdny čtyři čtyřhodinovky. Může se to zdát jako snadné, ale rozhodně to snadné není. Dnes jsme kupříkladu měly jednu nahrazenou hodinu a skončilo to tím, že jsem se hezky zpříma nadýchala chlorovodíku. Takže teď přemýšlím nad tím, jestli jsem nemocná, nebo je bolest v krku způsobená naleptanou sliznicí..

Pátek, aneb kam vás dovedou úvahy bezesné noci

Většina lidí pátek pravděpodobně považuje za nejlepší den v týdnu. Povětšinou bych s nimi sice souhlasila, ale tento pátek byl něčím vyjímečný. Především nedostatkem spánku, způsobeným klubáním jedné z mých "osmiček" - zubu moudrosti. Jakoby nestačila všechna ta vysoká, ještě se mě vlastní zub snaží přesvědčit, že je načase začít být dospělá. Další perlou tohoto pátku bylo cvičení z biologie buňky, o kterém jsem se dozvěděla tak třičtvrtě hodiny před jeho začátkem,takže jsem následující hodinu místo obědem strávila cestováním do školy a pak tři hodiny koukala do mikroskopu. Ne že by mě to nebavilo, ale s prázdným žaludkem se mi myslí těžko.
Jediným světlým bodem měl být shopping s Aničkou. Nakonec mi ale zůstala jen otázka: Je hledání pana Dokonalého stejný problém jako najít dokonalou podprsenku? A jestli ano, je ono hledané pouze mimo dosah nebo neexistuje vůbec?

Zhnusení

Ve čtvrtek jsem jela do Olomouce a tím se odřízla od internetového připojení(zjevně trpím sklony k masochismu či co..). Jedním z důvodů byla i účast na skvělé věci jménem krajské volby. Jelikož to byly první volby, ve kterých jsem mohla hlasovat, velice jsem se těšila. Některé děti se těší, že až budou velké, budou si moct koupit kolik lízátek budou chtít, já se vždy těšila až se budu moct občansky vyjádřit. Lehce mě sice mátlo to, že jsem na internetu i v médiích viděla Olomouc mezi místy, kde se konají i senátní volby ačkoliv jsem dostala hlasovací lístky pouze k těm krajským, ale vzhledem k tomu, že v mé volební místnosti byly velké cedule s nápisy KRAJSKÉ VOLBY s jakákoliv zmínka o senátních nebyla přítomna, došla jsem k závěru, že se volba do sněmu moudrých starců koná v nějaké jiné části Olomouce. Nadšení, které jsem cítila, když jsem vhazovala obálku se svým hlasovacím lístkem do urny, rychle opadlo, když jsem o den později viděla odhady výsledků a nakonec i výsledky samotné. Vážně mě nenapadlo, že se přihodí až taková katastrofa. To, kolik hlasů získala strana, jejíž předseda je zjevně nezničitelný muž, který přežije všechny svoje průsery a dlouhodobě se stýká s mafiány, mě natolik dorazilo, že mé nadšení z voleb opadlo. Babička(posledních dvacet let volící ODS) prohlásila, že to mají "ódéesáci" za to jak zavedli "nemorální" poplatky u doktora. Zjevně lidem nedochází, že to byl krok nutný a účinný(ušetřených několik miliard korun jim zjevně nepřipadá jako dostatečný argument). Výsledkem je, že v naší skvělé zemi volí stranu bezpáteřního hovada, který nemá žádnou svoji vizi a dělá velká populistická gesta, která budou stát spoustu peněz, jen to nebude tak jasné jako když člověk musí vytáhnout ze své peněženky 30 Kč u doktora. Takže HURÁ! Nebudeme muset platit poplatek u doktora, ale zato zaplatíme vyšší daně a tím i přilepšíme některým lidem. Bohužel to nebudou v levicovém duchu ti potřební, ale spíš Paroubkovi kamarádi, kteří budou dostávat v podivných soutěžích krajské zakázky. Teď už zbývá jen to, aby podobným způsobem dopadly volby celostátní za dva roky a můžem se jít zakopat..

Věková bariéra

Člověk, který vypadá jako já, má prostě čas od času problém s tím, že ho nepovažují za zletilého. Poslední dobou je to ale až příliš často. Nejdřív mě nechtěli pustit do klubu, což bych ještě mohla chápat. Bohužel to ale dospělo až do stavu, kdy mi nechtěla paní ve večerce nechtěla prodat dva lahváče a po tom, co jsem jí ukazála občanku měla projev stylu: "Vážně? Tolik? Jejda!" což mě už dorazilo. For heaven s sake, people! Nesuďte lidi podle toho jak vypadají.

Žloutenka

Člověk nikdy neví na co může na cestě narazit. Podivná individua, žloutenku apod.. Nebezpečí této zákeřné choroby jsem si nějak neuvědomovala, dokud se několik mých kamarádek nezačalo bavit o tom, jak si myjí ruce minimálně patnáctkrát denně a pokaždé aspoň deset minut, nedotýkají se ve veřejné dopravě ničeho a pokud to jen trochu jde, chodí pěšky. To narušilo mé přesvědčení, že pravděpodobnost střetu se žloutenkou je malá, a tak jsem začala malým stihomamem trpět taky. Moje spolubydlící, která studuje medicínu, mi přečetla výňatek z jejích skript o tom jak se vyhnout chorobě v době epidemie(chřipky ale i jakékoliv jiné nemoci). Seznam čítal takové věci jako zdržovat se pouze doma, nechodit na veřejná místa, kde se vyskytuje více lidí, necestovat dopravními prostředky, nechodit do práce/školy atd. Pokud bych se radami jistě velice chytré autorky měla řídit, asi bych zbytek života strávila v protiatomovém krytu. Proot zbývá jen doufat,že žloutenka brzy zežloutne zlostí a odporoučí se do věčných lovišť 200 případů ročně..

Čajovna U Džoudyho s Weinbym,

Následuje úplný přepis textu napsaného v čajovně mnou a mým kamarádem Weinbym mezi řádky cilichilli: Svou návštěvu jsem započali originálním dotazem směřovaným na teamana: "Mohu se vás zeptat, jestli jste Ten Jouda(čtěte anglicky Džouda)?" Jsou události níže popsané aktem pomsty za tento dotaz?! Pod slibným názvem Květy divokého čajovníku se skrýval "výluh chuti nepopsatelné a pachu přesahujícího hranice lidského poznání."(scénická poznámka číslo 1: Kristýna právě dalším mohutným záchvatem smíchu sfrkla všechny medovníkové drobky na sebe a koberec a Weinby se začal po požití čaje dusit)(scénická poznámka číslo 2 Weinby se směje nepřetržitě už hodinu a půl)(scénická poznámka číslo 3 Kristýna se právě pokusila fagocytovat zbytek medovníku. úspěšně.) Zpět k popisu: Čaj je servírován v PRŮHLEDNÉ skleněné konvici, což bohužel umožňuje zřít onu magickou čajovou směs(scénická poznámka číslo 4: Weinby jde na záchod. Opět. Byla vyslovena hypotéza, že čaj je mimojiné močopudný) Ve vroucí vodě plovou hnědé mimozemsky vypadající chuchvalce aka květy. Na základě neoddiskutovatelné vizuální podobnosti bly tyto UFO(unidentifiable floating objects) označeny jako himalájský syfl, vyblité ragú nebo též tibetská filcka. Kristýna dodala, že najít něco takového doma, použije na to savo.(Což už možná někdo udělal, pokud vezmeme v úvahu roztoDIVNÉ čichové vjemy)(scénická poznámka číslo 5: Weinby právě označil vůni tohoto čaje za hroší prd a následně se konvice ozvala podivným kviknutím)Byl navrhnut atraktivní popisek pro tento čaj: Tento čaj je sbírán speciální metodou hadru. Chuchvalce, které byste z použitého hadru spláchli do odpadu, jsou v tomto případě vysušeny a použity k přípravě této dobroty.(scénická poznámka číslo 6 Weinby právě sebral všechnu odvahu a dotkl se jednoho chuchvalce vyvrženého konvicí)(dodatek ke scénické poznámce číslo 6 konvici se netřeba divit, chuchvalec by vyvrhl každý)(důsledek dodatku ke scénické poznámce číslo 6: Kristýna se celá smíchy posmrkala) Této metodě člověk vděčí za nekonečnou varietu chuťových dispozic tohoto čaje. Ty závisí na substanci, která byla před extrakcí setřena hadrem.(V našem případě se pravděpodobně jedná o opakovaně vydávené chlupy z perského koberce)(scénická poznámka číslo 7: Weinby uvažuje o použití této směsi k dezinfekci savu rezistentní špíny na toaletě a nabízí se i komerční vužití jako náhradní náplň do prostředků proti hmyzu nebo na hubení plevele)Zakončíme tento traktát zbožným přáním: Ó velký Joudo, nedopusť, aby se tento recept dostal do rukou teroristům!!!

Stále ještě studentem VŠ

První den bydlení na kolejích proběhl asi přesně podle toho, co byste čekali od vysoké školy. Jediným mínusem snad byla cesta do klubu až na Jižák(přes celou Prahu) a především zpátky-pokud jsem žloutenku nechytila v noční tramvaji od všech těch úžasných lidí(bezdomovců, narkomanů a opilců), tak už ji asi nechytnu nikdy.
Přes počáteční šok z kolejí a asi i díky přestěhování se do aspoň trochu lepšího pokoje to vypadá, že přece jen budu schopná přežít na koleji. Jsem asi příliš rozmazlené dítě a prostě mi nějak nejde si zvyknout na to, že sdílím pokoj s cizím člověkem, nemám kuchyňku a nádobí musím mýt v umvadle. Přesto se asi vyvíjím do homo vysokoškolensis, který vydrží vše.
Nejvíc mě ale doráží fakt, že jsem za poslední měsíc naplnila svou peněženku bohužel ne penězi ale průkazkami na všechno možné. Jejich počet už překročil desítku a začíná to mít vliv i na mé duševní zdraví. Jedinou cestou ven z tohoto přeprůkazkovaného pekla je asi pořídit si dokladovku, kterou během prvního týdne ztratím. Hurá!

Vysokoškolský systém

Existuje něco, co bych nazvala vysokoškolským systém a co mě dokonale mate. Matka mě sice varovala, že mazáci přece nemůžou nováčkům hned všechno říct, že by pak mezi těmi zkušenými a nezkušenými nebyl rozdíl, ale i tak je mi záhadou, jak je schopná většina studentů projít začátkem akademického roku a neztratit se ve změti různých a často i protichůdných informací. Začátkem všeho je naučit se nový slovník – už nemáte žákovskou nebo studijní průkaz, ale „index“(pozn.nemá nic společného se seznamem zakázané literatury). Nechodíte na hodiny, ale na „přednášky“. Předměty nemáte přidělené, ale musíte si je aktivně „zapsat“. Pro potvrzení o studiu si nechodíte k třídnímu učiteli, ale na „studijní“. Ale univerzita/vysoká škola vás nemate jen jinými dosud neznámými slovy. Zaměstnancům a studentům vyšších ročníku je systém znám a nepřipadá jim nutné ho vysvětlovat. Zmatený nováček tak nedostane informace k absolutní většině věcí a musí se hodiny zabývat jejich hledáním na internetu. I zde ale byly nalíčeny různé pasti. Nejenže neexistují nějaké jednotné stránky, kde se dá najít všechno se studiem spojené, ale je několik elektronických systémů, do kterých se musíte přihlásit, a nejméně čtyři weby(počítám pouze domény, i když si teď nejsem jistá jestli je doména správný výraz) – stránky kolejí a menz, stránky univerzity, stránky fakulty, stránky vaší konkrétní koleje. Na každé z výše zmíněných vás čeká jiný kousek informací, ze kterých si možná poskládáte dohromady aspoň jakýs takýs obraz o tom, co vás čeká. Před zápisem se je třeba vybavit minimálně osmi průkazovými fotografiemi(pokud budete mít větší štěstí než já, bude vá fotit člověk a ne mluvící budka, která vám udělá stařecký krk). A hlavně je třeba si s sebou vzít dostatečné množství čtiva, protože strávíte velice mnoho času čekáním v různých frontách(na průkaz studenta, na kupon na MHD, na potvrzení kartičky na žákovské jízdné na studijním oddělení, na zápis…). Asi stačilo prostě napsat, že mi z počátků univerzitního života hrabe.

ETMO

Každým dnem vznikají na zemi nové styly. Já před pár dny nevědomky propojila emo a etno. Na zámku byl koncert. Hrálo na něm asi šest kapel, ale jedna byla vážně skvělá. Stáhli jsme si discografii a poslouchali ji pořád dokola. Pak jsem ale zjistila, že jedna z písniček, o které jsem si myslela, že je to dobrý lovesong, se ve skutečnosti jmenuje Žiletko má lásko. V tom světle se najednou všechny písničky začaly jevit v jiném světle. Bohužel se mi je už nepodařilo dostat z hlavy, a tak jsem asi lehce emo. Kdybyste mě někdy viděli s hromadami korálků na zápěstích dotáhněte mě na psychiatrii.Lze jen doufat, že tak daleko nedojdu. Může tomu napomoct i syntéza s etno stylem. Začalo to jedním neviným tričkem, pokračovalo to taškou přes rameno a kdo ví, kde to skončí. Přesné znaky ETMO stylu zatím nejsou známé, ale budou brzy definovány. Zahrnují ale učitě poslouchání EMO hudby a nošení ETNO oblečení.

Cesta za duševní potravou

Když mi skončilo členství v knihovně, dospěla jsem k závěru, že je zbytečné ho obnovovat, neboť stejně za chvilku budu v Praze a budu chodit do knihovny tam. Nicméně má potřeba čtiva je velká, a tak jsem s radostí přivítala nabídku kamarádky odjíždějící na dovolenou, abych si půjčila její průkazku a půjčila si na ní nějaké knihy. To jsem také udělala, objednala jsem si je a s trochou obav(sežerou mi, že jsem někdo jiný, než doopravdy jsem?) jsem vkročila do budovy knihovny. Ve frontě mi došlo, že budu muset podepsat papírek o tom, že jsem knihy převzala a v tu chvíli mi zatrnulo - budu muset zfalšovat podpis! Nezalekla jsem se a odvážně vykročila k paní u pultu. Dala mi knihy a já se podepsala jako Kočí. Jenže pak zůstala na onen papír s mým potažmo Klářiným falešným podpisem koukat. Já se začala děsit. Typické dilema fight or flight? Zůstala jsem a to mě zachránilo. Šlo totiž o to, že mi omylem nachystali jinou knihu než měli, a tak tam zítra musím znovu a znovu zfalšovat podpis a tvářit se, že jsem někdo jiný. Lehce mě potěšil fakt, že žádné ze série drobných faux pas, kterých jsem se v průběhu minulých dvou let v knihovně dopustila, nebylo dostatečně zapomatovatelné a mé vydávání se za někoho jiného mi prošlo.

Presumpce viny?

Pan Paroubek mě neustále udivuje. Myslela jsem si, že ten člověk bude po CzechTechu a svém povolebním projevu úplně vyřízený, ale Česko zjevně umožňuje opakované zmrtvýchvstání nebo že by byl Paroubek kočka s devíti životy? Každopádně nechápu, že lidé jsou schopní mu na jeho hesla přistoupit. Nejenom, že ten člověk v podstatě nemá žádný politický program a v podstatě deklaruje, že jeho morálka se bude měnit s každým novým průzkumem veřejného mínění, ale hodlá zavádět do praxe i presumpci viny. Tahle myšlenka mě naštvala už sama o sobě - jak se může v demokratické společnosti a právním státě(já vím, je to spíš takový právní bordel) deklarovat presumpce viny? Další vývoj mě ale zaskočil nepřipravenou - lidem se tahle myšlenka zjevně líbí. Nezáleží na tom, že v takové společenské atmosféře bude stačit bez důkazů někoho obvinit a podle presumpce viny bude zbaven jakýchkoliv funkcí a pravomocí, byť je třeba nevinný. A vzhledem k mé obavě, že Paroubek bude příštím premiérem se děsím dní, které příjdou.
Překvapuje mě i další věc - a to, že existují lidé, kteří posledních dvacet let volí ODS a teď hodlají volit Paroubka. Nejenom, že se tak dopustili totálního názorového obratu, ale zvolí si podporovat absolutně bezpáteřní svini. To, že nejsou spokojení s tím jak ODS aktuálně vládne na sto procent přece neznamená, že půjdou a zvolí protistranu!

Blízké setkání třetího druhu... s českým zdravotnictvím

Není nad to, když se vám po snězení pár pistácii začne špatně dýchat, nateče a zčervená vám obličej, ucpe se vám nos a zalehnou uši. Moje nově objevená alergie na pistácie mě zaskočila nepřipravenou. Nicméně české zdravotnictví připraveno díkybohu bylo, a tak jsem nezemřela v čekárně na udušení. Dostala jsem skvělý koktejl sestávající se z asi pěti různých léků(za takový Cosmopolitan nebo Pina Coladu bych to vyměnila v mžiku sekundy). Bohužel jsem musela zůstat přes noc na pozorování a to znamenalo poupravení meho pozitivního dojmu z českého zdravotnictví v praxi. Sestřička vypadala, že neví jak připojit a odpojit správně infúzi, což způsobilo mé neustálé obavy, aby se mi do krve nedostal vzduch a já neumřela. Chození na záchod jsem si prakticky musela vybojovat(nějak se necítím na mísu v devatenácti) a stálo mě to poslouchání nekonečných litanii o tom, jak tam můžu zkolabovat a jak oni musí odpojit a připojit všechny ty zařízení. Noc byla dost nepříjemná, neboť v jedné ruce jsem měla infúzi a měřič tepu, na druhé ruce tlakoměr, který pravidelně automaticky měřil tlak a na ehm hrudi jsem měla elektrody na měření asi srdeční činnosti(bylo jich pět a ke každé vedl jeden drát). Nejvtipnějším momentem večera zůstává to, když mě z té pohotovosti převáželi do pokoje a vezli mě vleže na posteli. Jela jsem okolo všech těch lidí, kteří tam čekali, na sobě spousty drátů, kyslíkovou masku, a viděla jsem jak se na mě všichni dívají s myšlenkou: "chudák holka má na kahánku..."

googlování na druhou

Z nějakého důvodu mají lidé podivný zvyk dělat z věcí lidské bytosti. Mluvit s nimi, svěřovat se jim, dokonce se s nimi pohádat(pravda dalo by se to nazvat i samonasráním se). Já jsem svůj vlastní zážitek měla dnes v 21:23, kdy mě můj chorý mozek dovedl k nápadu svěřit se počítači. Lépe řečeno Mozille a www stránkám. Začala jsem náhodně zadávat prohlášení ve formě webových adres a zjistila jsem několik zajímavých věcí - neexistují stránky www.iamdisfunctional.com, www.ididnotgoonadatewithacuteguyfornoreason.com, ale existuje např. stránka www.ihaveissues.com(je to uzavřené fórum, do kterého jsem se nezaregistrovala, a tak můžou řešit třeba barvy podlah, ale měla jsem pocit, že zaregistrovat se tam by bylo nejvíc troskoidní věc possible). Zkoušela jsem i další stránky, ale ty zveřejňovat by asi nebylo dobré, i když to že jsem disfunkční a svěřuji se počítačovému programu je dost patetické samo o sobě.

Media Bias

Po několika dnech jsem dnes zase jednou zapla televizní zprávy. Sice ne úplně na začátku, ale stihla jsem ještě jejich část na Nově. Zarazilo mě, když začali uvádět zprávu stylem: Hnusný módní průmysl má další oběť. Nečekala bych, že slova jako hnusný uslyším v "objektivním" zpravodajství a rozhodně ne v tomhle případě. Možná kdyby se jednalo o nějaký hodně závažný zločin s velmi nechutnými detaily, které by naše média samozřejě zveřejnila. Na oběti a jejich psychické zdraví kašlem...
Nicméně reportáž pokračovala a vyšlo najevo, že modelka spáchala sebevraždu. Nikdo neví proč, nenašel se dopis na rozloučenou, ale podle výpovědí svých přátel a lidí z domu, kde bydlela, to byla usměvavá holka. Následovalo několik obecných vyjádření o tom, jak modeling výtváří strašný psychický tlak na modelky. A já si říkala - jak si může nejsledovanější zpravodajství v česku dovolit tak zjevně neobjektivní reportáž? Nejenom, že používají slovník, který by se při prostém informování objevit neměl, ale neváhají spekulovat a doměnky zahrnout do zprávy - nikdo neví jestli modelka spáchala sebevraždu, kvůli tlaku módního průmyslu, a navíc přidávání obecných vyjádření o tom, jak je modeling špatný, dosti mění vyznění celé reportáže. Kdybych se nad tím nezamyslela můj závěr by byl takový, že prostěnevydržela tlak toho strašně negativního odvětví, ale realita může být klidně taková, že měla depresi, nebo jí auto přejelo psa... Ale chtít po médiích objektivnost je asi příliš.

Kristýnka zavařuje

Když jsem se dostala do stavu absolutní lenosti a strávila celý pátek díváním se na třetí řadu How I Met Your Mother, rozhodla jsem se, že přišel čas udělat něco přínosného. Bohužel první, na co padl můj zrak, byl rybíz na zahradě. A tak jsem ho otrhala a rozhodla se, že budu zavařovat. Nejhorší bylo, když jsemzjistila, že se musí jedna kulička po druhé otrhat z těch hrozínků, do kterých je souplodí(nebo jak bych to jako budoucí student biologie měla správně nazvat) uspořádáno, a tak jsem asi pět hodin strávila touto mravenčí prací. Po dlouhém boji, zahrnujícím vaření cukrového sirupu a sterilizování(díkybohu jen těch sklenic s rybízem), se mi nakonec podařilo vytvořit obstojně vypadající rybízový kompot, ovšem jeho poživatelnost zůstává záhadou.

Příklady nesmyslnosti v běžném životě

Čas od času se objeví nějaký absolutně nesmyslný nápad, který je ale buhvíproč vnímaný svým předkladatelem jako dokonalé řešení.
Jako třeba nápad, že řidiči, kteří zrovna skončili autoškolu, by měli dodržovat nižší rychlosti než řidiči, kteří se po našich silnicích nějaký ten pátek prohánějí. Zajímalo by mě, jak si autor tohoto nápadu představuje praxi. Napadá mě totiž sousta otázek. Jak by policisté rozlišili kdo překročil rychlost, když by netušili, který řidič je začátečník a který zkušený? Měla by dopravní omezení vždy dvě čísla - jedno pro začátečníky a jedno pro zkušené? Nebo by to bylo paušálně stanoveno stylem - začátečníci budou jezdit o 20 km/hod. míň? A v takovém případě - co by se dělo v místech, kde je rychlost omezena na 30tku nebo i 20tku(ano, bohužel i taková místa se v naší zemi vyskytují)? Začátečníci by zastavili a měli auto odtlačit?
Nebo jako když moje babička došla k závěru, že nebude bydlet v bytě v přízemí(=bez schodů, do kterých by musela lozit), protože jsou pro ni dva pokoje moc a místo toho bude bydlet v bytě s asi pěti velkými místnostmi a spoustou malých komůrek, který je navíc jako bonus v patře(=spousta schodů). Ať žije logika.

Mother type

I always knew that my mother won´t be a hip mum, she won´t be a perfect mum, she won´t be a caring mum, she won´t be an overprotective mum. But somehow it surprised me when I realized she has no idea whatsoever about who I am. The only thing she remembers about me is that when I was nine I had a thing for ancient Egypt. That is why she has brought me a sarkophag shaped pencil case form her stay in England. Although I kinda got used to the indifferent parent thing, it bugged me that even my brother was able to remember what I like and what I do not like and someone who had to push me through her birth canal does not give a shit..
Now, that I had written it all down, it startled me that I actually give a shit about her not giving a shit. Whatever.
(Reader discretion is advised due to some bad language)

Cesta tam a zase zpátky

Můj postoj k cestování vlakem s Českými Drahami je dobře známý, a tak jsem i přes asi půl hodinové zpoždění, které měl můj vlak z Prahy, chtěla toto téma vynechat. Jenže jsem se rozčilila v tramvaji(jeden starý pán tvrdil, že s Petrem Čechem není něco v pořádku a špatně mu fungují reflexy) a vystoupila na zastávce, kde mě do očí praštil veliký billboard. České Dráhy na něm velikými písmeny hlásaly: "Zrychlujeme dopravu" V tu chvíli jsem se docela dost naštvala, nejen, že můj vlak měl zpoždění rovnající se více než šestině jeho jízdní doby, ale ona společnost se ještě chlubí tím jak dopravu urychluje. Následně mě však pobavilo, že Českě Dráhy moji reakci a reakci mnoha jiných zřejmě čekaly, a tak plakát doplnili menším napisem: "Děkujeme za pochopení při dopravních omezeních" a webovou adresou www.cd.cz/vyluky. Co se na to dá říct?

Vidím rudě

Před pár momenty jsem vstala a přečetla si noviny, což jsem asi v zájmu zachování svého duševního zdraví neměla dělat. V tenhle moment je mi úplně jedno, co je obsahem Lisabonské smlouvy. Sere mě, že politici mluví o opakování referenda. Jak si můžou dovolit říct, že tohle je nelegitmní jen proto, že se jim nelíbí výsledek, a že tedy může být opakováno, aby se odhlasoval výsledek, který se jim líbí. Referendum má být nástrojem vyspělé demokracie a ne průzkumem veřejného mínění, který je možné opakovat, dokud nedosáhneme požadovaného.
Ještě vetší šok zažil můj mozeček ve chvíli, kdy zjistil, že v Irsku se už jednou referendum opakovalo - při hlasování o smlouvě s Nice. Prvotní NE, bylo v druhém hlasování díky masivní přesvědčovací kampani změněno na ANO.
Vede mě to k několika závěrům - referendum je absolutně bezcenné, neboť případ se smlouvou z Nice dokazuje, že s dostatečně silnou kampaní veřejnost odhlasuje cokoliv. Referendum je i Evropskými politiky vnímáno jako něco, co není třeba úplně respektovat. Referendem lze dobře odůvodnit politické kroky, ale není to nic, čím by bylo třeba se řídit. Evropská unie, jakkoliv j sem eurooptimista a její fanoušek, nejedná podle demokratického principu - politici si vůbec nepřipouští možnost, že by Lisabonská smlouva nebyla schválena, přesto, že pouze předkládají návrh, ke kterému se (bohužel jen v Irsku) může veřejnost vyjádřit jak chce... Je to jako říct soudci rozhodni jak chceš, ale zároveň říct, že jeho rozhodnutí nebudeme respektovat, když se nám nebude líbit a necháme ho proces opakovat tak dlouho, dokud nerozhodne tak jak se nám bude líbit.
Obecně se mi referendum nelíbí a vůbec ne v otázce zahraniční politiky nebo bezpečnosti. Nesouhlasím s tím, že by se v otázce radaru v Česku mělo rozhodovat referendem. Ale ve chvíli, kdy ho nějaká země má jako svůj rozhodovací nástroj, považuju za neuvěřitelné, že je mu dávána váha jen v případě výsledku ANO.

Náhodní kolemjdoucí

Už jsem si za svůj život zvykla, že mě na ulici zastavují cizí lidé. Někteří jsou normální a jen se ptají na čas, někteří mi chtějí nabídnout nějaký veleúžasný produkt a někteří(nejpočetnější skupina) jsou prostě divní. Množství těchto lidí mě vedlo v minulosti k tomu, že jsem si vyvinula jistou obrannou reakci. Když potkám někoho z druhé skupiny, říkám, že se s nimi nechci bavit. Když potkám někoho ze třetí skupiny přátelsky se usměju a pokračuju rezolutně dál.
Dnes jsem potkala paní. Zjevně se neptala na čas ani nic nenabízela, a proto jsem ji zařadila do třetí skupiny podivínů. Tvářila jsem se, že poslouchám, usmála jsem se a pokračovala. Až po několika krocích mi došlo, že se ptala: "Volal mě Kuba o pomoc?" V tu chvíli mě popadl lehký záchvat paniky - jsem lhostejná kolemjdoucí, která ani neposlouchá, což je kategorie kam nechci patřit. Co když potřebovala pomoct, co když se jí ztratilo dítě, co když Kubu někdo okradl/zmlátil/zabil? Tak jsem se otočila doběhla tu paní a zeptala se jí jestli jí mohu nějak pomoct. Paní začala řikat něco o popelnici, sestře a koláčích a její poněkud dlouhý projev nedával moc smysl. Bylo ale jasné, že ona nesrozumitelná záležitost jí trápí. A proto jsem se chápavě usmála a pokračovala dál. Zcela jasná kategorie tři.

Kafe, noviny a nožky nahoru

V posledním týdnu mě přemohla má lenost a špatné návyky, a tak spím minimálně do jedenácti, spát chodím po jedné ráno a začínám den obědem. Měla bych se sice učit, neboť příjmačky jsou už za méně než týden, ale i tak si neodpustím svůj ranní rituál - čtení novin, popíjení velkého hrnku kávy se spoustou mléka a bytí zděšena současným stavem světa. Když mi jeden den ráno noviny nepřišly, docela dost mě to vykolejilo a hned jsem to nahlásila distribuční společnosti, která slíbila, že mi noviny alespoň zpožděne doručí. Bohužel nejen, že mi je nedoručili, další den mi místo nich přišel bulvár. Mé zděšení se stupňovalo a po několika telefonátech, kdy mě asi lidé na druhé straně drátu proklínali, jsem se nakonec probojovala k tomu, že mi následující den přišly noviny hned troje. Mé pozdní ráno se notně protáhlo. Říká se, že nic není starší, než včerejší noviny, ale já s tím nesouhlasím.
Říká se, že tištěné noviny už jsou věcí minulosti. Já jen doufám, že se i v budoucnu najde dost lidí, kteří budou noviny tištěné na papíře kupovat, jinak bych byla připravena o jednu z radostí běžného dne...

Obyčejný život?

Bydlet opět na dva měsíce s příbuznými je docela zabíračka. Za tu dobu, co s nimi člověk nebydlí se věci zdají nějaké růžovější, dokonce se vám po nich může i trochu stýskat. Jenže pak se přestěhujete zpět(i když jen na chvíli) a náraz do skutečnosti je ošklivý. Zjistíte, že se vůbec nezměnili - že stále dělají věci, kvůli kterým jste se odstěhovali, a že jim stále přijdou normální. A přichází dilema - bojovat s tím a říkat věci, které nebude příjemné poslouchat, nebo prostě přežít dva měsíce a jít si po svejch?
U každého z mých příbuzných je určita hranice, za kterou mě začne přílišná blízkost znechucovat. A přemýšlím nad tím jestli jsem disfunkční já, nebo jestli je to prostě normální.

Sobotní ráno

Sobotní ráno je den, kdy má spousta lidí svoje rituály - někteří se probouzejí s kocovinou a zvrací, někteří vstávají brzy, nakoupí čerstvé pečivo, uvaří si kafe a čtou noviny, někteří spí velmi dlouho, třeba i do 12ti nebo později a těší se na celý den absolutně ničeho. Já bych se asi zařadila do té třetí skupiny. Toto sobotní ráno ale bylo trochu jiné. Vidina hromady věcí, které bylo třeba v průběhu soboty udělat, byla scary, nicméně jsem se statečně držela a spala až do půl dvanácté. Ve chvíli, kdy jsem se probudila, jsem zjistila, že otec mi nechal vzkaz. Na něm stálo, že můj bratr byl na reggae festivalu okraden, a že jede do Olomouce. Jelikož jsem chtěla vědět, kdy se tak asi objeví, zavolala jsem mu na mobil(informaci, že mobil byl mezi ukradenými věcmi, jsem v rozespání přehlédla). Zvedl to jakýsi po hlase milý kluk, který začal rozhovor slovy: "To se divíš, že slyšíš jinej hlas než normálně, co Kristýno?" a já zjistila, že to je někdo, kdo našel jeho mobil a je ochoten mu ho vrátit. Načež zazvonil zvonek a ve dveřích stál můj bratr. Můj mozek, který se o sobotním ránu zásadně vyhýbá nečekaným, složitým nebo rychlým událostem se zavařil.

Banky

Proč právě já? Na to se ptá čas od času asi každý. Já se na to ptala ve chvíli, kdy mi bylo oznámeno, že bankomaty "čas od času nějaký ty kiksy mají" a já zírala jak puk. Nejen, že mám kvůli skvělým automatům do neděle bloklou kartu, ale ještě byla nabourána má naivní víra, že bankomaty a bankovnictví o sobě se snaží jakýchkoliv chyb vyvarovat a když o nich ví, tak je řeší. O tom, že ATMs občas mají problémy zjevně nejenže všichni ví, ale nikdo se s tím neobtěžuje nic dělat!!!
Teď mi ale došlo, že jsem přece jen v Česku a tak nemohu mít přehnané požadavky. Změní se to někdy?

Maturita stuff

Sice mi to vůbec nedochází, ale maturita je naštěstí za mnou. Je poměrně jasné, že jsem ji udělala- myslím, že říct aspoň něco by zvládl jakýkoliv normálně myslící člověk. Jenže Kristýně se nepodařilo dostat samé jedničky, ale má dvojky z chemie a biologie, což je zjevně velký problém. Mě to upřímně řečeno taky lehce štve, ale nečekala jsem, že na to bude moje matka reagovat: Nevím jestli ti mám gratulovat nebo kondolovat...
Anyway - můj mozek stále ještě nechápe jak to, že končí střední, tak to, že už jsem odmaturovala(mám pořád pocit, že mě to teprve čeká). Možná ta informace časem dorazí, ale zatím se někde po cestě ztratila.
Poslední zvonění bylo asi tou nejzábavnější částí z toho celého humbuku. Nejvtipnější bylo asi to, jak jsem šla z domu za ostatníma a potom zas zpět. Když člověk chodí ve skupince podobně střeleně oblečených lidí, tak je všem jasné, že jde o maturanty, ale když jde sám vypadá dost divně. V mém případě by se asi jednalo o hodně uhozenou excentrickou osobu, která se teprv vrací z nějaké hodně divoké akce.

Dům na předměstí versus byt v centru

Původně měl tenhle post být o tom jak jsme se s matkou pohádaly kvůli domu nebo spíš ruině v Radotíně, kterou chce koupit a zbytek života strávit dojížděním a opravováním toho objektu.
Když jsem ale hledala nejaka slovicka na www.urbandictionary.com narazila jsem na reklamu na scientologii. Myslela jsem si, že to je něco, co nikdy při surfování na netu nepotkám, ale zjevně jsem byla naivní. Rozhodla jsem se, že se nenechám zaskočit a podívám se na to co mi scientologové nabízejí. Kromě kýčovitých obrázků, které obsahovaly snad všechny barvy duhy, jsem narazila i na sekci co říkají scientologové - dozvěděla jsem se, že scientologie je brána do věčnosti, cesta ke štěstí a absolutní svobodě. Scientologové bojují proti drogám a jiným společenským nešvarum. A až na fakt, že mi vymyjí mozek vlastně nenacházím žádný důvod proč se nestat členem jejich skvělé sekty. (Vlastně bych spíš měla říkat církve, při tom jak se rychle šíří)
Přestože poslední týden a půl je ve znamení jedné katastrofy za druhou, ještě jsem díkybohu(nevím jestli tohle slovo je appropriate) nedospěla do takového stavu, aby mě "vysvobodili" scientologové nebo nějaký libanonský člověk, který se ani nevím proč stal mým friendem na facebooku, a teď mi nabízí vysvobození. A tak si kladu otázku: Jak moc je možné oblbnout člověka, aby se stal členem sekty, a nakolik je to jeho osobní volba?

Late night idea

Today, while listening to the news, I got a thinking about the world nowadays. The relativisation of everything reached its peak some time ago, but I have very strong feeling that things that are happening show how we are not sure what is good and what is bad anymore. We only care about how much money/power/sex/shoes/houses we get. I know that this is an idealist speaking but still: should we not get back to strict rules of what is good and fight for it?

Finále

Po noci strávené v Casablance pitím mléka(snažím se působit eduaktivně tím, že měním potencionálně závadná slova jako alkohol za slova neškodná jako mléko), jsem trpěla velkou absencí spánku. Bohužel fakt, že se koná třídenní finále ligy, mi moc nepomohl. Když jsme dělali do noci casy, jako se to ostatně děje na skoro každém finále, doufala jsem, že to aspoň k něčemu bude. Jenže moje řeč v druhé debatě v sobotu byla zjevně tak špatná, že jsem mohla klidně šest minut mlčet a vyšlo by to na stejno a Matějův feedback mě dostal do těžké deprese, když mi vysvětloval, jak jsme VŮBEC NEOBHÁJILI NÁŠ CASE. Finále nakonec nesplnilo očekávání. Skončili jsme druzí. S rozhodnutím těžce nesouhlasím, ale bohužel si můžu jít stěžovat tak akorát na hlavní nádraží. Ano, nesu tu prohru špatně. Nikdo asi neprohrává rád. Jen mi nějak nejde zbavit se pocitu, že jsme neprohráli proto, že jsme byli horší, ale proto, že od nás čekali trošičku víc, než co jsme udělali. Zapití této události skotským mlékem, lehce pomohlo, i když zjevně ne dostatečně. Po cestě z nádaraží jsem se pobavila s pár bezdomovci, chodila bosky, seděla v parku a přemýšlela nad tím, co se stalo špatně. Horší je, že se snažím vydolovat ze sebe aspoň nějaký optimismus, ale moc se nedaří. Snad to půjde lépe po tom, co budu mít maturitu za sebou a před sebou čtyři měsíce prázdnin:-)

Junior Ambassador thing

Dnes jsem měla jedinečnou příležitost způsobit faux pas přímo v jámě lvové-na americké ambasádě v Praze, tedy vlastně i v sídle velvyslance a americkém centru. Abych narozdíl od běžné tradice nepřišla pozdě, zvolila jsem takové spojení, abych se u rezidence pana velvyslance objevila brzy. Bohužel to nakonec bylo až moc brzy a já se tak rozhodla že onu přebývající půlhodinu strávím procházkou po pěkném okolí. Jenže, co čert nechtěl, Kristýnka se ztratila a přišla pozdě. What a surprise... Lidé na velvyslanectví byli velice milí - mají to asi v popisu práce, ale i tak to bylo příjemně uklidňující. Mé tažení za znemožněním se naštěstí mělo jen jeden další krok a to když jsem vystřelila jahodu do vzduchu. Naštěstí nebylo v okolí příliš mnoho lidí a tak jsem úspěšně předstírala, že se nic nestalo. Mr. Graber a jeho podřízení nám pověděli něco o tom jak taková ambasáda funguje a přesunuli nás "velice rychlou" pražskou dopravou na Malou stranu. Výhled z Glorietty(takové zvláštní budovy na kopečku nad ambasádou) byl absolutely fabulous:-) Ukazovali nám místo, kde se vyřizují víza a lidé, které odtamtud kvůli nám vyhnali, na nás hleděli jako na nějaké bohy, kteří jsou vysoce privilegovaní:D

Maturita is all around

Zvláštním způsobem se zadařilo, že jsem to úspěšně doklepala ze školky až k maturitě. Moc se toho zas nezměnilo - nejsem nijak moc vyšší, na písečku jsem si nikdy nehrála a číst jsem uměla už tehdy... A tak mě napadá: V čem mě vlastně změnilo těch třináct let školní docházky? Naučila jsem se podvádět a opisovat, chodit za školu, nesnášet učitele(pravda jen některé) a tvářit se chytře, i když vím prd. Spousta těchto vlastností se mi asi bude v životě hodit, ovšem možna by mi bylo líp bez nich...
Horší na to všem je, že si na Hejčíně mohu pobýt ještě o rok déle, díky profesorce Kousalové a její snaze mě donutit chodit na hodiny němčiny, kde si stejně jen povídá s maturanty a my ostatní neděláme nic. A tak teď řeším složitou otázku - mám jet do Prahy na pokec s americkým velvyslancem, přestože mi Kousalová řekla, že další absence v němčině povede k tomu, že mě nepustí k maturitě?
Btw. Už se nebudu snažit být pozitivní, protože má mizerná snaha (viz minulý příspěvek) je dost odstrašující a děsivá a hlavně mi ji nikdo nevěří.

...

1-Dobrý způsob, jak si pokazit štěstí, je porovnávat.
2-Štěstí jde často ruku v ruce s překvapením.
3-Hodně lidí vidí své štěstí jen v budoucnosti.
4-HOdně lkidí si myslí, že štěstí je být bohatší nebo významnější.
5-Štěstí je někdy v tom, že nechápeme.
6-Štěstí je rázně si vyšlápnout uprostřed krásných neznámých hor.
7-Je mylné domnívat se, že štěstí je cíl.
8-Štěstí je být s lidmi, které máme rádi.
9-štěstí je, když mé rodině nic neschází.
10-Štěstí je zabývat se tím, co máme rádi.
11-Štěstí je mít dům a zahradu.
12-Štěstí se hůře dosahuje v zemi, kde jsou u moci nekalé osoby.
13-Štěstí je cítit se užitečný pro druhé.
14-Štěstí je, když jsme milováni pro to, jací jsme.
15-Štěstí je, když se cítíme plně naživu.
16-Štěstí je, když oslavujeme.
17-Štěstí je myslet na štěstí těch, které máme rádi.
19-Slunce a moře je štěstí pro všechny lidi.
20-Štěstí je způsob jakým na věci nahlížíme.
21-Velký jed na štěstí je soupeření.
22-Ženy jsou vůči stěstí ostatních pozornější než muži.

Z knihy Hektorova cesta aneb hledání štěstí, Francois Lelord, Praha 2005

Je libo tatarský biftek?

Tak jsem se jednou rozhodla, že vzhledem k tomu, že supermarket je už zavřený a já mám hlad, by nebylo špatné něco sníst a to třeba i fastfood. Tak jsem se vydala do Riegerové "k Řekovi" a oproti tradici, jsem si dala hamburger. A jak jsem tak šla po ulici a papala, najednou mi došlo, že ten karbanátek v něm chutná nějak divně. Ve světle pouliční lampy jsem pak zjistila že se nejedná o propečený karbanátek, ale spíš o fastfoodovou verzi tatarského bifteku. Najednou jsem začala litovat, že nejsem vegetarián, syrová zelenina totiž není problém zatímco syrové maso... Tedy jestli se to fastfoodové krvavé cosi dá masem nazvat. Faktem zůstává, že si ve výše zmíněném stravovacím zařízení asi už nikdy nic nedám, a taky to že kamarád tam ve svém gyrosu našel nehet. Otázkou je jestli lidský nebo jestli se jednalo o skrojek z kopýtka. Pokud máte pocit, že jsem kdysi bývala protimacdonaldovsky zaměřená, nyní je ze mě jejich supporter. Není nic lepšího než sterilní prefabrikovaný výlisek z ropy:-)

posts getting shorter and shorter

A další debatní turnaj je za námi. Díky ošklivé zradě mého BÝVALÉHO kamaráda Marka, jsem nakonec jela s Aničkou a Anakinem(nemám úchylku na lidi začínající na A) a dopadlo to dobře, páč jsme vyhráli. To nicméně nezlepšilo mou neutrální náladu, především proto, že mě už za týden a půl čeká maturita z biologie a chemie. Pořád přemýšlím nad tím, jak se zvládnu naučit tu hromadu latinských názvů různých druhů mechů.

Reklama

Asi nejsem stvořena pro tuto dobu. Reklamy, které vídám v televizi(jsem televizní maniak, takže se to stává docela často), se stávájí příliš drsnými. Ještě jsem dokázala pokládat reklamu na hypotéku za sice trochu šílenou ale ještě s trochou snahy za vtipnou - je to ta, kde ženská na návštěvě u kamarádky otevře mražák a v něm je zmražený pán=hypotéka, kterou dali k ledu. Ale reklama na zubní pastu, kde kdosi plive pastu s čím dál víc krví a nakonec i zubem, je na mě prostě moc... A tak pořád přemýšlím jestli je něco špatně se mnou, nebo se svět zbláznil a vhonbě za reklamou, která by zaujala, překračuje hranice...

Jaro je tady

Je spousta důvodů, proč mít radost z toho, že je jaro konečně tady - bude tepleji, kytičky rozkvetou a travička se zelená. Jenže když přijde jaro, přichází taky změna zimního času na letní. Existuje jen málo věcí, které nenávidím méně než právě změnu času. Zjevně ale nejsem jediná, kdo s tím má problém. Paní, kterou jsem potkala na zastávce tato záležitost překvapila a přišla na bus o hodinu později než měl jet. Lidé zmateně bloumali po nádražích a byli nevrlí. A proč tohle všechno? Žádná energie se neušetří:-( Změna Z letního času je skvělá(můžete spát o hodinu dýl, na vlak v nejhorším případě přijdete o hodinu dřív, ale stihnete ho...), ale změna NA letní čas je prostě hnus. A proto: ZRUŠME LETNÍ ČAS!!!

Baníčku my jsme s tebou

Malá Kristýnka neměla zase co dělat s načatou sobotou, a tak se rozhodla brigádničit. Ke své smůle si ale vybrala práci na severní tribuně fotbalového stadionu v Olomouci, kde se pro tento zápas usídlili Baníkovci, a tak byla svědkem jejich úžasné slušnosti, ukázněnosti a střízlivosti. Celé utkání zahájili házením zmuchlaných papírů a pásek do pokladen, pokračovali pyrotechnikou a dýmovnicemi a celkový dojem podpořili založením ohně na tribuně. Když v bufetu došlo pivo, rozhodli se své rozhořčení dát najevo tak, že židlí rozmlátili skleněné okýnko, a následně se porvali mezi sebou. Jinak byli ale veskrze milí. Několik z nich mi nabídlo "ošoustat mě přímo na místě" někteří by byli tak laskavi, že by počkali po zápase. Zimu, která mi byla, alespoň z části omezil ohýnek na tribuně, i když jsem se bála aby v kombinaci s dechem některých zúčastněných nevyvolal výbuch. Nakonec jsem vyvázla zcela v pořádku a mohla obdivovat policejní koně, kteří by klidně mohli být ukazováni někde na výstavách(jestli něco takového v případě koňů existuje).

Pojednosvětová deprese

Tento týden se v Olomouci konal Jeden svět, který jako obvykle přinesl depresi z toho jakk je tenhle svět v pytli. Ale vezmu to postupně. Oproti loňskému a předloňskému festivalu mě zaujalo mnohem míň filmů, asi to bylo tím, že jsem nijak zvlášť netoužila po tom vidět patý film o tom samém - Lukašenkově režimu v Bělorusku, který nepřinášel nic nového... Přesto jsem byla na pěti projekcích. Film Za Darfúr/Darfur Now byl poměrně dobrý nicméně vyzníval velice optimisticky, což se od amerického filmu asi dá čekat. Mě na tom zarazilo jakk moc lidi v Darfúru věří v to, že je západ zachrání, že mezinárodní jednotky přijdou a pomůžou vyřešit situaci(což se pravděpodobně nikdy nestane, kvůli Číně a Rusku, kteří mají v Security Council právo veta, a tak nepřipustí misi UN v Sudanu). Zarazilo mě jak moc toho lidé v Dárfúru ví o ICC a že dokonce znají jméno žalobce zabývajícího se jejich situací.
Na projekci Dopis Anně bylo vidět jaká je situace v Rusku a taky postupné omezování svobody slova v zemi(např.tak, že nepohodlné zabijí a ostatní se začnou bát) Následná diskuze se senátorem Štětinou pro mě byla rájem na zemi, neboť ho miluji:D Jeho názory v 99 procentech souhlasí s tím, co si myslím... Jednosvětové publikum se uázalo být většinově protiklausovské neboť panu Štětinovi tleskalo za to že pro Klause nehlasoval.
Nejděsivějším filmem byl snímek Kongo: Hluboké Ticho o ženách a dětech v kongu, které jsou masově znásilňovány, a o tom jaké ticho okolo celé záležitosti panuje. Oběti jsou staré od dvou do osmdesáti let a nejsou "jen znásilněny" ale i zohaveny, a to tak, že jim klacky, puškami nebo čímkoliv co je po ruce roztrhají vaginu, dělohu, močovod a řiť, takže už nemůžou nikdy normálně fungovat. Jejich rodiny a vesnice se jich zbaví a ony nemají kam jít. Ve filmu byly i rozhovory s vojáky, kteří tohle všechno páchají - vysvětlení se různí-jsou ubozí muži v buši, kteří nemají čas se se ženou dohadovat, dodá jim to sílu v boji a znásilněné by měly být vlastně rády, že přispějí k vítězství v boji apod. Přestože vojáci podle svých slov znají lektvar, který zabraňuje přenosu HIV, je asi 30% obětí nakaženo. And nobody cares...
Na celém filmu mě zaujalo i to, jak se kino po skončení projekce v podstatě mlčky vyprázdnilo. Co se taky na to dá říct?

...

Před necelým týdnem jsem potkala Bobo (pro ty z vás kdo netuší o koho jde - Bobošíkovou) a mohla naživo vidět její růžovo-fialový kostým, lodičky s vysokánským podpatkem a dlouhatánské nehty, a to ani nemluvím o úžasném účesu. Měla bych tedy být velice šťastna, že se mi konečně podařilo spatřit můj vzor naživo. Bohužel to kazí mnoho věcí - například to, že jsem strávila kvůli tomuto momentu ve vlaku necelých šest hodin, nedostatek žvástů v její řeči nebo to, že jsem nestihla navštívit pražské Starbucks.
Proč jen pár prkotin naruší skvělý zážitek?
Naštěstí se dnes v televizi objeví můj oblíbený pořad - Detektor:-)
A hlavně tenhle týden probíhá v Olomouci Jeden svět a já se už nemůžu dočkat nejbližší projekce. Budu brečet, budu doufat, budu naivní a budu si zoufat.

Starý muž

V místě mého bývalého bydliště je starý dům. Nepředstavujte si pod tím rozpadající se barabiznu, tou je spíš mé bývalé bydliště, spíš je to prostě dům, který byl postaven před více než dvaceti lety.
V přízemí tohoto domu je malý obchod. Jmenuje se Staré věci a jeho součástí je i brusírna nožů. Vždy, když jdu okolo, stojí ve výloze starý pán a vyhlíží zákazníky. Je smutný a já se bojím, že zákazníci nikdy nepřijdou. Přepadl mě proto záchvat staromilectví, a tak si postěžuju: Kam zmizely všechny ty obchůdky, kde vás znali, kde jste potkali své sousedy a probrali nejnovější drby? Dnes už jsou jen supermarkety a hypermarkety, před kterými vás poznávají akorát tak bezdomovci, sousedy neznáte...
Ach jo

BOBO FOR PRESIDENT

Celý svět mě zklamal. Nejlepší kandidátka ze všech se nestala první prezidentkou České republiky. A já teď truchlím a plánuji státní převrat, jehož cílem by bylo dosadit Bobošíkovou na Hrad. Iniciativa Bobo for president přijímá členy, takže pokud byste se chtěli zapojit a změnit budoucnost Česka, stále ještě můžete:-)
Nejprve bychom se vyzbrojili různými zbraněmi(lékořicové pendreky, želé, hadice nefunkčního vysavače...) a pak bychom vzali útokem všechna média v zemi. Z nich bychom vysílali osvětné pořady o skvělé paní Bobošíkové, aby i natvrdlý český národ pochopil, že ona jediná nás může zachránit... A až přesvědčíme průměrné ožraly z hospod nastává fáze tři - dopravit Bobo z Bruselu do Česka, aby mohla být hned po převratu dosazena na Hrad. A konečně fáze čtyři, ve které se s našimi zbraněmi vrhneme na Hrad a do Parlamentu a zajmeme všechny, kdo se nám postaví na odpor. Budou podrobeni rafinovanému mučení punčovými řezy a větrníky, až nakonec vypustí duši. Běda těm kdo nebudou s námi! MUHEHEHE

Detektor

Na televizi se dívám docela hodně. Někteří by mě možná i označili za televizního maniaka. Mezi věci, které mám hodně ráda se zařadil poslední dobou např. Prison Break. To ale nic nemění na tom, že mým celkově nejoblíbenějším televizním pořadem je Detektor. Vždycky mě pobaví. Dozvím se mnoho věcí, které jsem do té doby netušila. Poslední díl se týkal kruhů v obilí, které nyní po náležitém poučení nazývám agropiktogramy. Slovy moderátora: "Jen velký skeptik by si troufl tvrdit, že agropiktogramy byly vytvořeny pouze znuděnými lidmi." A tak Česká televize prokázala, že zatímco zbytek světa tápe ve tmě, my v Česku už víme, že mimozemšťani existují...
Ale teď vážně: Nechápu, jak se z peněz lidí poctivě platících poplatky mohou financovat tak neuvěřitelné bláboly. Sice se zrovna u tohohle zasměju, ale jímá mě hrůza při pomyšlení, že by to nědo mohl brát vážně a že je to produkce veřejnoprávní televize. Chjo
Faktem je, že by mě v tomto státě už nemělo raději zarážet nic. Jinak budu v pátek zase zírat. Mým favoritem nebo vlastně favoritkou na prezidenta nebo vlastně prezidentku je Bobošíková, tak doufám, že všem vytře zraky. Bobošíková for president! (just a note: not meant seriously!!!!)

Mala skvrna neexistuje...

Maturitní ples byl vtipný. Na to jaká je naše třída se nad očekávání vydařil, to mi ale nebrání v lehkém disappointment. Utrpely totiz me saty. Nevim kdy, nevim jak, ale podarilo se mi na nich udelat skvrnu, pravdepodobne od kolomazi nebo jineho sajrajtu. A to me ted bude stat nekolik tisic(musim je odkoupit od pujcovny)...
A dosla jsem diky tomu k nazoru ze male skvrny neexistuji. At je problem maly nebo velky, stejne je to problem. Skvrnka na stesti v zivote se rozpiji az se stane skvrnou a pak pohromou... Spousta malych skvrn na friendship se muze stat smrtici chorobou. Kazdopadne kdykoliv se objevi skvrna at je sebemensi uz neni nic dokonale...
Dnes jsem o sobe zjistila scary vec - nejsem cistic skvrn. A to jak na satech(ani priotraveni se perchlorethylenem nepomohlo), tak v zivote. Doufam, ze budete lepsimi cistici nez ja!

Žloutenka

Na Hejčíně se vyskytlo podezření na žloutenku. Scary as it sounds jsem to využila aspoň jakko důvod pro absenci:-) Ale přemýšlení nad tím jestli třeba křeč, kterou jsem dostala do nohy, není příznakem žloutenky mě docela zarazila. Ukazuje to na paranoiu, kterou do nás může zasít kdokoliv a cokoliv. Malý hraboš se usadí v naší hlavě a hryže a hryže. A to nemluvím jenom o žloutence ale i o čemkoliv jiným...

:D

It´s a common belief we do not appreciate what we have until we lose it. I experienced that just today. And though it was just a small issue I finally and officially admit: I am addicted to Facebook... Believe it or not, when I got to the page which said that my account is currently unavailable due to some maintainance (I have no idea what that meant) and it could take up to few hours till I can get to it, the only reaction I got from myself was: What the fuck? Few hours?!
How can they even say few...

Abdc

Chtela jsem se pokusit napsat něco optimistického po delší době. Když jsem o tom přemýšlela, došla jsem k závěru, že jsem hrozně depressed a jediná věc, ze které jsem měla v poslední době radost, byla, že jsem si vybrala šaty na ples. A to mi přijde jako dost smutná věc.
Takže budu aspoň popisovat: Konečně to vypadá, že máme nástup(na maturiťáku) docela v kupě. I když se podařilo při řešení všech těch věcí okolo nasrat několik lidí(me included) a já budu doufat, že se při kankánu nezabiju.

Talismany

Mé bytí se dělí na dvě jsoucna. Hmm, koukam, že už mě hodiny Halounové hodně poznamenaly. Má osobnost má svou racionální a iracionální část. Ta racionální na talismany nevěří, nevěří ani na štěstí a předpokládá, že vše se děje podle nějakých hůře či lépe definovatelných drah. Dnes se ale projevuje má iracionální část. Jak jsem zjistila, nebo aspoň jedna moje polovina, mám také já talisman. Ode dneška se jím stal malý slon-přívěšek, který mi k Vánocům dala Peťa:-) Pomáhal mi při mock maturitě s chemie a přežila jsem i biologii s Vasilem. Sice je to asi placebo - mám talisman, všechno bude super - ale to neva...

WTF

Nový rok. Lidi si berou předsevzetí, doufají, že bude líp.
Pokud jste skvěle naladěni raději nečtěte dál. Dostala jsem totiž novoroční depresi. Vlastně ne depresi jenom blbou náladu, ale i tak to stačí na to abych byla v prdeli. (Tereza má pravdu v jedné věci - asi jsem furt v řiti.) Pořád to tak nějak šlo. Jenže teď mám pocit, že se to všechno rozpadá, že k sobě nic nepasuje a že je všechno špatně. Jakoby se všechny malé kousky skládačky, který tak dlouho držela pohromadě jenom vůle, definitivně rozpadly.
Nastupuje léčba: udělání pořádku ve věcech. Začínám pomalu ve svém bývalém bydlišti, snad budu pokračovat ve svém současném bydlišti:D Tak nějak doufám, že když se udělá pořádek navenek dostane se to i dovnitř.
Nedělám to kvůli tomu, že je nový rok a že bych proto měla něco změnit. Dělám to proto, že už nemůžu dál a tohle je poslední pokus to všechno nějak zvládnout.
Warning! Do not mention this post when talking to me. I am gonna try having the happy outside and hope that somehow it will help to recover the inside.