In-a-relationship personality

Relationships change us in several ways.
First is the change from a single person to a in-relationship person. It's not just in a name, but most importantly in the smell of the rose. You behave and think differently. You do different activities. You realize that for years of short relationships you have never really been in any one of them. Because this change has never taken place, because real closeness has never developed, because you didn't let it. And at the same time you are not entirely certain which you you liked more. But "the current's too overpowering; you don't have any choice...Danger may be lurking there, something that may end up wounding you deeply, fatally. You might end up losing everything. But there's no turning back. You can only go with the flow.." Should you regret changing or embrace it?
And then there are other changes. In tiny bits you start using the other person's language and a manner of expressing himself. You start prioritizing slightly different things, solving problems in a slightly different manner, communicating differently with your friends... You don't even realize at first, but in time you begin to see it. The relationship is changing you ever so slightly. And again the same question arises - where do I stop being me?

Public perception

I find that sometimes the people around you can tell more about you than you yourself. Can better predict, what choices you are about to make, even when you don't even know that you are going to be faced with a situation requiring a choice. Getting the view of the others can be helpful in realizing things.
At the same time, there is no judge harsher than your acquaintances. Even if you did nothing wrong, just a perception of possible misconduct of any sort means harsh judgement from a lot of people. And even if you explain over and over that there really wasn't any wrongdoing, the message reaches only part of those who have already made up their mind and sentenced you.
Weird, how the elderly more than anyone else seem to think that they know exactly what happened and why. My grandmother being one of them (and not the only one). She could see a small gesture, hear about a tiny detail and she was sure she knew the whole story. And even though she was so very kind to anyone, she would also judge based on her presumption of what has happened. Maybe, as we grow older, we also think that we know every pattern of human behaviour, that we can guess, what people did or say just based on a tiny hint. Can we ever?

Doubt

I am one of those people who doubt everything. You could say that doubting myself is just a manifestation of my low self-esteem and you might be right, but I don't stop there. From time to time I start doubting everything and everyone. I stop being certain about what I have experienced and begin questioning my judgement of events that have transpired and the bias in my perception. It is usually pretty hard to snap out of this circle of doubt. Once you don't trust anything including your perception, how do you build sensible view of the world... Somehow I have always found something, a steady point, basis to rebuild my world upon. But it leads me to a number of questions. Is it healthy to deconstruct, judge and reconstruct your world every now and then or is it harmful to your psyche and everything around you? Is it possible to live in this circle of doubt from time to time or will I just one day stay stuck inside, unable to snap out of it? Where do people get the confidence and, I guess, arrogance? How can anyone be certain that their perception, evaluation skills and world views are the best possible ones? And if they know they are not, how can just go on living without trying to find ways to improve them?

Velká vietnamská výprava III - nápoje

Ovoce a ovocné džusy:
Místo sladkosti evropského typu, k snídani, obědu nebo večeři, jsme většinou dostali čerstvé tropické ovoce. A rozhodně jsme si neměli na co stěžovat. Banány chutnaly úplně jinak - byly zralé a šťavnaté, a to platilo i o ananasech, marakujách, dragon fruit, mangu, papaye, melounech, atd. atp. Úplně běžně jsou dostupné čerstvě připravené džusy ze všech typů ovoce. V některých případech je to víc šťáva, někdy víc purée, asi hlavně podle typu ovoce. Co se nám moc nevyplatilo byl winter melon nápoj v plechovce. Přeslazené s divnou pachutí, vůbec se to nedalo pít.. Lepší je zůstat u čerstvých šťáv, ty byly vždycky super a za hubičku.

Káva:
Dalším velkým zážitkem byla určitě vietnamská káva. Na rozdíl od té zápaďácké je zatraceně silná, neuvěřitelně dobrá a pije se nejčastěji s hojnou dávkou slazeného kondenzovaného mléka a s ledem. V Hanoji pak někteří ochutnali i místní speciality jako káva se šlehaným syrovým bílkem nebo káva s jogurtem, oboje podávané po studenu. Dobré, ale stejně asi vítězila základní verze jen s mlékem.

Pivo:
Piva je ve Vietnamu všude spousta, v rámci socialistické pomoci čeští sládci přinesli know-how i kulturu pití. Na severu v Hanoi je populární Bia Hoi, které se normálně jako v česku točí do sklenic a pije v restauračním zařízení(čti plastových stoličkách na ulici). Taková česká hospoda po vietnamsku. Oblíbené značky ve skle nebo plechovce u nás bylo pivo Ha Noi a pivo Sai Gon, hlavně to druhé vynikalo hořkostí. Do horkého a vlhkého klimatu pivo sedne úplně geniálně. Led:
Při cestování se často u ledu doporučuje obezřetnost - místní ho často vyrábí z kohoutkové vody, takže veškerá snaha se jí vyhnout přijde vniveč. Ne tak ve Vietnamu - ledárenský průmysl je prý velký byznys, všude mají led kupovaný. Do kávy, džusů, dokonce i piva se přidává led a chladí se tím, neb ne všude mají dostatečně velké lednice na vychlazování plechovek/soudků. Možno pít bez obav.

Voda:
Pili jsme jen balenou. Litr a půl se dá všude sehnat za 10 000 VND (9 Kč), všude vám automaticky budou dávat chlazenou(jsou zvyklí na zmlsané turisty). V turistických destinacích to někdy mají osolené na klidně 30 nebo 40 000, někdy to i ve městě zkoušejí za 20, ale většinou se při smlouvání na 10 dostanete velmi rychle. Jen na té lodi v Ha Long Bay by to asi nešlo.

Velká vietnamská výprava II - gastro zážitky

Od výpravy do Asie se většinou čekají veselé fekální historky. Těch se nám bohužel nedostalo. Zato jsme měli spoustu skvělých zážitků s vietnamskou kuchyní. Jezení na ulici se ukázalo být bezpečným a postupně jsme byli čím dál otrlejší. Nakonec jsme vesele pojídali zeleninu omytou v buhvíčem, jestli něčem, v zaplivaném stánku na ulici, sedíc na miniplastových židličkách s hmyzem běhajícím okolo nás. Nutno dodat, že já jsem byla z celé výpravy nejbojácnější, ale i tak jsem se streetfoodu nemohla nabažit.

V naší paměti zůstanou asi napořád Bun Cha a Bun Bo Nam Bo. Obě jídla chutnala nejlépe v pouličním provedení (každé jinde) za 30 000 dongů za velkou porci (asi 27 Kč). Zkoušeli jsme to pak i v "lepších" podnicích (čti dražších, kde člověk nesedí na plastu, ale v klimatizované snobsky se tvářící restauraci, snobsky na vietnamské poměry), ale nemohlo se to ani zdaleka rovnat. Oboje jsou to rýžové nudle, jednou s do křupava vypečeným búčkem podruhé s opečeným hovězím, do zlatova opraženou cibulkou a arašídy.

Polévky:
Vietnamci jedí v jednom kuse polévky. Pokud člověk nespecifikuje, dostane nudle většinou plavající ve vývaru. Zkoušeli jsme je v mnoha podobách, od známeho Pho po různé další typy vývarů, ve kterých často plavaly dost záhadné věci. O některých se mi ještě teď zdá.. Obecně polévky dobré, vývary silné, chuť sice dost jiná, než polévky evropské, ale vynikající. Vietnamci polévky jedí k snídani, obědu i večeři; za celou dobu jsme neviděli místní snídat nic jiného a u ostatních jídel bych řekla tak poměr 70:30 ve prospěch polévek.

Bagety:
Asi od Francouzů se Vietnamci naučili jíst bagety. Naráželi jsme na ně na každém rohu a Bahn Mi (Ban Mi, Ban My, Bahn My...) nás minimálně jednou zachránilo před smrtí hladem. O co se jedná? V podstatě bageta plněná tím, co by asi jinak jedli s rýží nebo nudlemi. Nejčastěji je to nějaká jemná sekaná/paštika (paté) nebo pečené maso, doplněné zeleninou, omáčkami a bylinkami. To všechno zahřáté či zapečené. Mají to všude od jihu až na sever. Akorát ve sřední části používají bagety trochu menší (tip-vzít hned dvě).

Velká vietnamská výprava I - Přípravy

Není nad to, když vám jeden z účastníků výpravy pár dní před odletem napíše, že s ním nemáte počítat. Ale všechno se dá řešit.

Vietnamská ambasáda v Praze
Vtipná instituce, kde se česky spíš nedomluvíte a dost pravděpodobně budete jediní evropsky vypadající. Všechny popisky, vysvětlivky a instrukce jsou ve vietnamštině. Jde ale asi stejně jen o to, vybrat od vás peníze (2500 za single-entry na měsíc), takže se není třeba procesu strachovat. Vyřízení trvá týden. Pořád nevím, jestli jsme neměli využít online možnosti, která sice není oficiálně posvěcená (asi aby turisti raději zaplatili víc), ale prý funguje dobře.

Repelenty
Ve Vietnamu se prý nedají sehnat opalovací krémy a silné repelenty, zato úžeh a malárie jo. Takže jsem sháněla pro jistotu hned dva koncentrované roztoky DEETu(50 a 35%) a ochranu, proti slunci přirozeně. Na místě jsme si ověřili, že nejsilnější repelenty mají vietnamci opravdu jen 14%, záhada opalovacích krémů zůstane nevyřešená, neb prvních několik dní pršelo. S 14% repelentem jsme ale nakonec přežili ve zdraví (snad) a to, že nám Aeroflot ztratil zavazadla nemělo dramatické následky.

Po zabalení, kdy většinu batohu zabírala lékárnička, repelenty, panthenoly a podobné blbosti, jsem se dostala na krásných 9 a půl kila. Jupí!

Nemoc

S nemocemi to už dávno nefunguje tak, jako když jsem byla malá holka. Žádné výhody z vysokého čísla na teploměru neplynou. Žádná televize celý den(což jsem dřív brala buhvíproč jako výhru) a babička vařící dobroty. Jen utíkající práce, věci, které stejně budu muset dohánět, jen co se uzdravím. Být nemocná přestala být zábava někdy mezi základkou a gymplem a začal být pořádný opruz někdy mezi gymplem a vysokou. Ach jo.

Dreams

You learn to ignore the things that bug you, because otherwise, you are content, maybe even happy. But your fears and your anger stay in some place hidden inside of you. Suddenly, out of nowhere, they bite. In your dreams, when you cannot protect yourself or handle them well. You wake up scared and angry and the emotions are so intense that you feel like you need to act on them right now, this second and not one later. It was not a regular nightmare that made you feel this way. It was believable and tapped right into your hidden place, into the fears that you did not want to acknowledge. Calls for completely irrational reactions precisely because it was so intense. Then, when the initial shock surpasses, you start wondering if you should not deal with the emotions rather than burry them inside. But you slowly start putting the pieces back to the place that will allow you to ignore them. Until the next time...

Overthinker's curse

When you constantly overthink stuff, people tend to notice. After a while they expect you to overthink so much that any response is assumed to be a result of elaborate thinking process. So when this overthinker tries not to overthink so much, it is not met with much understanding from people around her. Maybe it just takes time. Or I am not fooling anyone.

Svobodná vůle

Často se svobodné vůle nebo možnosti volby zbavujeme aniž bychom si toho všimli. Mnoho každodenních rozhodnutí probíhá jen akceptováním věcí, které určil někdo jiný. Stačí takový nákup v obchodě - kupujeme balení dané velikosti. Nemůžeme si daný výrobek koupit v přesně takovém počtu, jaký bychom chtěli. Ale akceptujeme to a vlastně ani nevnímáme, že jsme se nějaké možnosti volby vzdali. Nebo když potřebujeme řidičský průkaz. Považujeme za úplně normální, že musíme investovat peníze do školení, na jehož konci, pokud složíme zkoušku, dostaneme od státu oprávnění řídit svoje auto. Ve většině případů nad tím nepřemýšlíme, ale akceptujeme, že tím procesem a zkouškou musíme projít.
V některých situacích se svobodné volby zbavujeme vědomě a dobrovolně. Hledáme kompromis, chceme někomu vyhovět. Frekvence se asi liší podle typu osobnosti. Společný znak je ale to, že jsme si ztrátu volby sami vybrali, jedná se o naše rozhodnutí se rozhodnutí vzdát.
V některých situacích, jak zjišťuji, se ale očekává slepé podvolení se vůli jiného člověka. Není vlastně možnost se rozhodnout jinak, ani kdyby člověk chtěl. Musí se podřídit tomu, co rozhodl někdo jiný. Normálně se to asi u dospělých lidí neděje. Ale vůči rodičům budou asi stejně vždycky dětmi. Dětmi, které musí hlavně dělat, co se jim řekne...

Doručování balíků

Velké doručovací firmy už se naučily aspoň trošku fungovat normálně - dají o sobě dopředu vědět, dá se domluvit na doručení na jinou adresu, funguje jim zákaznická linka atd. atp.
Malé doručovací firmy jsou ale kapitola sama pro sebe. Na rozdíl od déháeláků a pépéeláků si po interakci s nimi budete pravděpodobně chtít vyrvat vlasy z hlavy.
Např. Objednáte si v eshopu zboží. Zaškrtnete, že byste ho chtěli doručit Českou poštou, neb přes všechny chyby si to tam můžete vyzvednout a nikdo vás nebude nahánět po Praze. Objednávku vyřídí nečekaně rychle, a v 5 odpoledne vám přijde email, že vaše zboží odeslali s firmou XY a že vám ho doručí zítra během dne na vaši adresu. Super, ale já nebudu celý den doma. Ok, vidím číslo na zákaznickou linku. Hmm, ale ona funguje jen od 8mi do 5ti. Vzhledem k tomu, že je 17:00, zkusím to a volané číslo neexistuje. Ok, tak to zkusím další den ráno po osmé.

Dějství druhé:
V sedm ráno mě vzbudí zvonící telefon - neznámé číslo. Típu a snažím se spát dál. Volá znovu, znovu típu. V 8:05 volám na zákaznickou linku a volané číslo stále neexistuje. Rezignuju a zavolám na neznámé číslo - nečekaně je to kurýr, který se mi na doručení po sedmé večer vysměje: "my pracujeme od pěti od rána, v 7 večer už dávno nejezdíme.."

Dějství třetí:
Zkusíte pro zajímavost zákaznickou linku mezi 8mou a pátou několikrát - pokaždé se dozvíte to stejné, že volané číslo neexistuje.

Někteří vedle sebe nikoho nepotřebují, někteří naopak chtějí nebo dokonce potřebují. Když nám místo vedle nás přijde prázdné, hledáme někoho, kdo by ho zaplnil. Jenže to místo má určitý tvar. Většinou po někom. Vědomě nebo nevědomě se pak osobu nalezenou snažíme přizpůsobit tvaru, který by měla v naší představě mít. Tvaru, který měla osoba předchozí (možná s pár úpravami). A divíme se, když to na sebe nejde přesně napasovat. Když se obrousí hrany, dosáhneme kompromisu, nebo zůstane jen nezajímavý oblázek?

Čas konverzace

I ve světě superchytrých strojů a virtuálního světa je nějakým zázrakem stále strašně moc přímých mezilidských kontaktů. Neuvěřitelně mnoho času každý jednotlivý den člověk stráví mluvením s jinými lidmi. Ať už pracovně, nebo volnočasově. Ve spoustě případů jde o předávání informací, které od strojů nezískáme. Nebo preferujeme získávat je od lidí. Lidí, které vidíme, známe. Zvláštní paradox věku informací.

Exhaustion

For one reason or another I am exhausted all the time, not sure how to change it. Sleeping enough is not helping. It's like I have used all the reserves of energy without realizing it and now, it all caught up with me. I don't feel like eating and when I do I sometimes vomit for no reason, I can't seem to find energy to move out of bed and out of the house sometimes and when I do, I need double the time to walk the same distance. There is a huge load of work that I need to get done. So I can't afford to just switch off completely, even if that is what I have done in the past few days.
Makes me wonder if being this exhausted is in any way similar to being old and if that's what people in retirement homes feel like.

Fearful to Fearless?

There is a number of things that might never lose their appeal to me. Be it running away or trying to be emotionally unattached at any sign of trouble, avoiding problems instead of dealing with them, never asking for what I need, persuading myself that I don't care about someone even when I do, finding any other boy to kiss to prove I don't care. All of those things probably make me feel less vulnerable, even if they are stupid.
How do people manage to just let go of the fear that they might be hurt in the end? Even if the odds are good, they are still bad.. Is it the being in love that is supposed to make you ignore that? And how can you be open to one emotion an ignore the other - fear.
Maybe it is just a matter of perspective. Even if you let yourself be vulnerable, people can only hurt you, if you consider their actions hurtful. Being paralyzed by fear is neither healthy nor productive. The only tiny problem is changing one's attitude. Which is really not easy if you are stuck in you M.O.

Then again: "If you never say your name out loud to anyone, they can never ever call you by it."

Fear

Fear is a good instinct. Our ancestors needed it to survive and modern man probably isn't all that different. Just the things we fear have changed. Or have they?
We may have that instant fear when a passing car almost hits us or when there is a weird guy following us on our way home in the middle of the night. We fear that either we, or those we care about, might get hurt, accidentally or by someone's purposeful action. So we look twice before crossing the street and we take a pepper spray when going out and we hope that people we care about do the same. We take precautions to diminish the threat. Or make ourselves believe that it did.
Then there is the kind of fear that is paralyzing - when we find out that death is real and that it may soon take someone we love. There is not much we can do, we just have to wait and see. Fear is combined with helplessness, the worst kind of fear there is.
And then there are those fears that concern day-to-day stuff. We fear that we will lose something valuable, fail an exam, get rejected, never see the Sun rising over Mount Fuji, what have you.. Fears that are probably not very helpful, but that we can't seem to shake off. Because they are fears of habit.
So, some fear is good, but fear that paralyzes, prevents us from acting, from doing things we want to do, that is the kind of fear we should try to shake off.

In good friendships one is used to a certain kind of communication. Usually very few if any topics are off limits. You share what you think, who you are, what you experienced, what you want and hope for. Then the communication changes and you don't share anything serious anymore and you just talk about the weather. You can't really pinpoint the problem and you are not sure what has happened, yet something has shifted, moved out of its place. You would like it to go back, but you don't know if it ever will, since you are not certain about the core of the problem or if there even is one. With a lot of issues, it can be solved by talking it out, but with some, talking won't help. Sometimes things go back to normal, but what if they don't?

Our personality is like a complex structure. During adulthood the base remains the same, parts are adjustable, some motifs are similar to motifs we see in others, some are unique. If we looked at the structure from above, we would see very complex and yet very simple mechanisms. But from time to time, that structure is so flooded with emotion of one kind or the other that all the logic, the laws of physics suddenly become irrelevant. Only some small parts keep peeping out of the water, suggesting that there is some sense beneath the overpowering current. And once the flood is over, we see that the base remained, maybe even some of the upper layers stayed in place, but that we will need to rebuild a lot. Figure out how to make our system function once again. Should we try preventing the emotion from getting inside or welcome the changes it triggers? Should we be scared of the destruction it can cause or look forward to rebuilding our structure?

They watch you make mistakes, they tell you when they think you should do things differently, they stand by you when you can't stop making those mistakes and they help you when you need it.
I find it baffling that people who have appeared to be strangers for years can provide such a strong support system. Even when you don't realize or want to admit to yourself that you need help or that there even is a problem, they are there for you. I guess that's what I always wished for my family to be like and now it is.

Breaking up

In romantic relationships there are many acceptable reasons, why break up with someone. If your temperaments are not compatible, if you have nothing in common or nothing to talk about, if you don't really like the other anymore, if you have different expectations... In friendships, however, there are no such excuses. Once you form a friendship, you are expected to stay in it. Unless a serious betrayal has taken place, there is no accepted way to end relations. Either the friendship fades away(you just don't see each other that often, or you are too busy) or you stay friends.. If you are friends with someone for a really long time, it is natural that you become different people than who you were. That is a part of growing up:-) But suddenly you are so different that you probably wouldn't become friends if you met right now instead of years ago. The most problematic part is that both parties involved don't really acknowledge the change that has happened during the past years and still expect the other to be the same as before. When they're not, they feel cheated.. Is there a way to prevent that? Can we end relationships of any kind easily and forever like pulling off a band aid? Should we end friendships at all? Shouldn't we try to look at the person in front of us rather than see the person that we knew several years back? Should people try to be in a friendship with someone significantly different? Is it enriching or annoying?

You say something mean, something that you don't even mean. You just blurt it out. You regret it the second you do. The more you think about it, the stupider it seems to have even said it. The main issue is that even when you say you're sorry and/or try to make up for it, you have still said it in the first place. The word (or the sentence) hangs over your head and you can't escape the fact that you were mean for no good reason (is there ever one?). Could it be that what we blurt out without thinking says a lot about who we are? Maybe more than sentences and statements that are thought through? And if the answers are yes, then ... who are we?

Škola, kam se podíváš.

Už druhý týden v kuse laborkujeme na praktiku z molekulární genetiky od rána do večera a nějak mě to zmáhá (člověk vidí za oknem zpívat ptáčky, svítit slunce a zelenající se travičku, pak vidí jak slunce zapadá, ptáčci už nezpívají a tráva získá odstín šedi a pak je ještě tak dvě hodiny v labu). Standardně si člověk při práci v laborce dělá svoje pokusy, na které se soustředí a které občas v některých fázích zapne a pak mu třeba hodinu běží. Což dává dostatek času zpracovat si nějaká data z dřívějška, dočíst článek, psát laboratorní deník, ujasnit si, že to všechno je správně atd. atp. Na tomto praktiku ale využíváme opravdu každou minutu na přepínání mezi cca sedmi úlohami s vmezeřenými přednáškami ze všeho možného, plus jako bonus jsme dostali hromadu článků, manuálů a úkolů k načtení/udělání doma. Reálně se tak člověk celý den ani na chvíli nesmí přestat soustředit a i tak to je na hranici stíhání. A po přijití domů bychom asi měli ještě několik hodin strávit domácími úkoly. Dnes jsme ukončili (konečně) praktickou část a šup, zítra ráno máme zkoušku, která si prý co do náročnosti nezadá s genovým inženýrstvím(=je sakra těžká), aniž by byl čas se na ní jindy než dnes večer učit. Ať už to dopadne jakkoliv, vidím světlo na konci tunelu. Budu se moct vrátit k deseti hodinám ve "své" laborce denně.


FYI - nechápejte mě špatně, tohle praktikum mi dalo asi nejvíc ze všech předmětů za celé studium a klidně by podobných kurzů mohlo být víc. Pro univerzitu je to asi náročné - hodně vyučujících na málo studentů, omezené prostory, náklady na materiál.., tak je to určené hlavně pro magisterské studenty a to ještě v omezeném počtu. Hodilo by se to ale pro všechny bakaláře, minimálně ty molekulárně-biologické.

The men I was attracted to never showed their feelings(if they had any). Neither did I. I never knew how to do that. Even when I was in love, I was unable to show it. So maybe it was just me being attracted to those with the same disability.
What I have realized lately is that I don't even know how to respond to someone who wants to include me in his life. Not just in the superficial things, but for real. And how to do the same.
I somehow have the disease of being and feeling single even when in a relationship. Is there a cure?

Já to dělám zadarmo, tak mi vlezte na záda...

Pracovat pro neziskovku člověka naučí mnoho.
- Že jít do práce po práci je vyčerpávající.
- Že je třeba mít pevné nervy, nečekat mnoho a radovat se z blbostí.
- Že kdyby člověk nevěřil, že to má smysl, dávno by se na to vykašlal.
- Že lidi jsou všelijací a že když jim nejde o zaměstnání, o moc, o sex nebo o peníze, chovají se úplně jinak.
- Že typicky všichni mají pocit, že dělají mnoho a výsledků je málo.
- Že na všechno je ultimátní argument-dělám to zadarmo, tak si to budu dělat, jak chci já.
- Že mít koncepci, nastavená pravidla a trvat na jejich dodržování, je špatně. Asi proto, že pak nemůže každý dělat úplně všechno, co si usmyslí, ale musí to koordinovat s ostatními a to je opruz, a protože pravidla z podstaty věci nejsou cool.
- Že alkohol je kamarád, možná až nebezpečně moc.
- Že jste blázni, že jste do toho šli.
- A že pravděpodobně máte spasitelský syndrom, na který byste se měli vykašlat. Vlastně byste se na to celé měli vykašlat. Jenže ono to nejde. Viz bod č. 3.

Župan

Kus oděvu, který mi zůstal dlouho utajen. Dle mé matky to byl naprosto nadbytečný předmět, který vůbec nedávalo smysl doma mít. Objevila jsem ho až nedávno, prekvapivě právě u mé matky. Měla ho schovaný v koutě, nepoužívala ho a ráda mi ho věnovala. A přitom je to nejgeniálnější oblečení vůbec. Nevím, jak ten váš, ale ten můj je jako heboučká deka, do které se dá zabalit a hezky v teple si lebedit. Ano, župan je věc banální, ale taky geniální.

Co chceme říct, co říkáme a co bychom (ne)měli říkat

Poměrně běžně, a možná je to znak introvertnosti, se mi stává, že řeknu úplně něco jiného, než o čem přemýšlím, ať už se to týká formy nebo obsahu.
Jako když jde okolo jeden ze šéfů a komentuje zdařilou rekonstrukci slovy, že by ji mohli dělat častěji. A já začnu říkat, že to asi spíš není dobrý nápad... a v tu chvíli čekám, že jde pryč, jako to normálně konzultanti dělají. Ale on tam čeká na to, co ze mě vypadne. Jenže já už v tu chvíli vesele přemýslím o odhadu, kolik taková rekontrukce stojí na přímých nákladech a jaké jsou další nepřímé náklady v podobě např. snížené efektivity práce, omezeních v možnosti sjednávat schůzky, kolik lidí ta rekonstrukce zaměstnává a neřeší svoji běžnou pracovní náplň atd. atp. Ale dostanu ze sebe jen ... protože to pohodlí při práci je snížené, zaskočená, že mám dokončit větu. Vidět se, říkám si blondýna na n-tou.
Trochu jiný případ je, když chci poradit turistům cestu. Chtějí z Karlova náměstí do centra a já je pošlu směr Václavské náměstí. A pak další půl hodinu přemýšlím o tom, jestli jsem je neměla navést spíš na Staré město nebo Malou stranu, kam asi chtěli spíš, na druhou stranu by to snáz popletli a ztratili se a z Václavského náměstí je někdo určitě nasměruje.
A třetí situace - jdete na první rande, které je děsně fajn a trhá rekordy v mnoha ohledech, nicméně člověk sedící proti vám sem tam vypustí větu plánující vaši společnou budoucnost za půl roku a víc. S člověkem, kterého znáte v řádu hodin přece neplánujete seznamování s kamarády, natožpak společnou letní dovolenou. Moje obvyklá nedůvěra mě vede k závěru, že si možná muži myslí, že to ženy chtějí slyšet a tak to říkají, aby v ženách vytvořili iluzi zájmu o dlouhodobý vztah. Mě to ale děsí a chce se mi začít utíkat.
Jak na small talk, aby se do toho člověk nezamotal, když má tendenci nad tématem nebo situací, ve které small talk používá, hned začít přemýšlet? Jak moc filtrovat myšlenky a informace, které člověk sdílí, i když si je myslí/ví? A co když řeknete něco, co jste si jistí, že vyznělo jinak, než jak jste to mysleli - napravovat nebo nenapravovat drobná nedorozumění, která vznikají každý den? Až budu starým mužem pořídím si štětec a tuš a budu jen psát, ale do té doby je asi nutné s lidmi mluvit a reagovat hned a ne až si to dostatečně promyslím. Už abych byla osmdesátiletý transsexuál.

Mandl

Moje babička byla spořivá žena. Asi ji tomu naučil život - podporovala dva syny na vysoké škole ze svého platu zdravotní sestry, když byl dědeček už v důchodu. A pak asi druhá světová válka, která ji navykla vším šetřit. Taky nenávidět margarín a další náhražky.
Na některých věcech ale nešetřila - na pečení a pak taky celý život vozila ložní prádlo na mandl. Když pak už byla starší, vždycky požádala mého tátu nebo strýčka nebo pak bratra, aby jí ten velký kufr s navlhčeným prádlem na mandl odnesli. Pomatuju si, jak po přinesení z mandlu byl kufr otevřen a v něm byly krásně srovnané prostěradla a povlaky na peřiny a polštáře. A hlavně to celé vonělo. Nedokázala bych tu vůni popsat, ale pomatuju si jí úplně přesně. Měla jsem ji vždycky ráda a někdy jsem si chodila přivonět do skříně, kde babička vše měla uschované. Samozřejmě potají. Jako děti jsme tam měli zakázáno chodit, abychom ty přísně postavené komínky nerozházeli a pracně narovnané nezmuchlali.
Posledních pár let babiččina života jsem vždycky po příjezdu domů, k ní, doufala, že zrovna bude čas převlékání postelí. A že se budu moct večer zachumlat do voňavých peřin. Ta vůně byla ale tak nějak pořád spojená s babičkou a po její smrti jsem si nikdy nedovedla představit, že by se mi ji mohlo ještě někdy pošťastnit cítit.
Ale vesmír je milosrdnější a krutější zároveň. Povlečení, které od její smrti leželo ve skříni v těch úhledných hromádkách, se najednou vynořilo. A tak jsem se po roce, osmi měsících a šesti dnech od její smrti zavrtala do vonících peřin. A brečela jako malé dítě.

A Cloud

Things change and you almost become a productive optimist with a positive outlook on life. But nah, who were you kidding, you will always be the kid in black, listening to Depeche Mode or The Cure. Or is it just a short-timed lapse?
When we have a lot going on, there is hardly any time to stop to think. But when we occasionally do, what if in one case out of a hundred the thoughts turn dark and we feel like what we want in life, who we want to be is just out of our grasp. Does that happen to everyone from time to time? Is doubting ourselves a part of being human or are there people who never doubt what they've done or what they want or if they are capable of getting it?
Thank god, I am just about snapping out of this winter blues.

Note: Depeche Mode will always be awesome.
Note no.2: Why is it winter blues and not winter greys?

Passionate times

January has been a cold month of hot passion. I mean politics, naturally. If the Czech presidential election has been successful in one thing, it would be involving the public. Usually, people don't care much for politics and only few want to discuss it. Every minister, PM, MP is deemed a criminal and no-one believes it can ever change. So why bother.
But in this month even those uninterested suddenly found themselves discussing who is the best candidate, what are the flaws of his opponent(s) and what should be the decisive factors. As the campaign escalated and the first round narrowed the selection to just two candidates, things really started heating up. Are you team Zeman or team Schwarzenberg?...
The election is now over and two trends have appeared - those who want harmony, avoid further discussing politics since it brings only the opposite and demand the same of others, and those who just wouldn't stop. I am a member of the second half. Maybe because I am not able to accept that Mr Schwarzenberg has lost the election. Or maybe, because being political comes natural to me and I don't think that it should be limited to the pre-election hotheadedness. I believe in a more involved society. Yes, I am aware that a significant part of people thinks that obnoxious. But I don't see why keeping your mouth shut and carrying on should be deemed virtuous.

Don't you just want to share your life with someone? Does the solitary life make you happy? Tough questions especially when the good guy combined them with the most romantic thing anyone has ever said to me.
Just a few years back, it was ok to do stupid stuff, make bad choices, fall for jerks and avoid relationships. But maybe, it has become a habit.
I have spent a lot of time persuading my emotions to stay hidden and to let reason decide, then I have spent a lot of time learning to listen to emotions and realizing that it's ok to act based on them, when it comes to relationships. Now, I am at square one all over again. Should I do the adult thing or let my need to start running away take over? Which is the reasonable and which is the emotional thing to do? In a time when I should (finally) start moving from childhood to adulthood in many aspects, relationships should probably be one of those aspects. I know that to make the right choices I need to answer those two questions honestly. But every time I think about them I am clueless.

People (and especially people I know) like to think that they are different than the rest. They have their unique way of thinking, their own opinions, conclusions, behaviour.. Yet from time to time, there are moments when a majority reacts in the same way with the same sentiment. It always scares me a little bit. Even those that are proud to be independent individuals become a crowd and reconfirm their opinion through the same sentiments around them. Don't get me wrong, I am probably no different. The question on my mind is: isn't it just our pride that makes us think that we are independent brainiacs, when in reality we are just a herd of sheep that has seen a wolf and we all instinctively run in the opposite direction?