Escorts with PhDs.

So, since I have been ill, I have allowed myself a few breaks during work and re-watched some episodes of the Secret Diary of a Call Girl. It is a TV show about escorting in the UK. Two things:

-it is based on a book written by a real call girl. I was surprised to find that the author actually has a PhD in forensic science and is currently a researcher. She says she needed to support herself when she wanted to become a researcher in London after finishing her PhD and escorting was the way to do it. Kinda broke the image of a prostitute one would have in mind.

-in the version I watched few years back there was a very strong scene with a great song playing in the background. I remember it, because I spent some time googling that song and consequently started listening to other music by the same singer. So imagine my surprise, when I watched the same scene and the music was completely different. I was not sure, if my memory was that bad, or if I had gotten crazy. What a mindfuck..
(I have searched for other copies of this scene and others had the song I remembered, so I am not a total nutjob.)

I thought that Christmas will be this magical time. Suddenly all my troubles would go away and all I would think about would be decorating the Christmas tree (we got a really fabulous one this year), cooking and celebrating.
Working for an NGO combined with a demanding master's studies, a high volume of lab work and a job has been taking its toll on me. So I hoped I would be able to take a step back, relax and just do nothing for a few days. I was stupid to think that. Now I'm sick (virus received with compliments from my brother), there is plenty of work to be done by the end of the year and no time to do it. Gotta love the "holidays".

It is easy to become attached to someone. Either you instantly click or you spend some time together and before you know it, you get to know and understand the goals, ideals, hopes and dreams of the other person (at least to some extent). They stop being a stranger, a part of the faceless mass, and start being a part of your world.
And yet, what matters the most and what defines everything is your motivation for getting close with someone and their motivation for getting to know you.

High school crushes

- there are those that you don't get. You can't even believe that you had them. You start considering if your hormone levels were through the roof, to the moon and out of the solar system. You decide to pretend that it never happened since you don't want to deal with such a lapse of judgement.
- then, there are those that even after so many years are not gone. Somehow, the feeling is always there, has always been there, and you wonder. Then, suddenly, out of the blue, you don't have to wonder anymore. You need to make a decision. You might not be sure if it is your residual feelings, your real feelings or just curiosity, but you can't help wanting to give it a shot. Crazy? So what?

Not that I don't have dilemmas (moral or other). Not that they aren't more visible on my face than I think they are. Not that I don't behave oddly when I think about them. But I am always startled when I find out that my view/memory/perception of an evening is so completely different, if not opposite, from what others thought I was experiencing.
Just when I thought I was finally aware of how I seem to other people, I stand corrected.

I love science

Until August, I wasn't entirely certain that I had made the right choice after high school. Was molecular biology and science in general the thing to do in life? Was it a good fit for me?
Now I know that it would have been a mistake if I had chosen anything else.
Solving little puzzles every day and hopefully solving some bigger ones in the long term is just what I need. Learning new things, trying to understand the way stuff works, combining different approaches and methods to broaden the knowledge... So far it's just my knowledge that is being broadened, but hopefully that will change sometime soon. Add a lot of coffee, a lot of time and energy and a serious lack of sleep and it basically gives you the idea about what I have been doing lately.

Prostřeno je peklo

Jak asi mnoho lidí ví, mám sklony ke kompulzivnímu sledování seriálů. You name it, I have seen it (almost). Ve chvíli slabosti jsem vygooglovala pořad Prostřeno. Babička mi o něm kdysi říkala a děsně se jí to líbilo. Tak jsem to zkusila. Ó, můj bože!
Pořad je založený na tom, že každý týden je skupina pěti lidí, kteří se navzájem navštěvují na večeři a pak se navzájem hodnotí. Pominu-li, že reálně existuje čas, kdy hosté mají "šmejdit" a hodnotit, je ten případ krásnou ukázkou lidské hlouposti.
Obzvlášť vynikající je, když se vyloženě hloupí lidé snaží najít fiktivní důvody, proč dávají jinému soutěžícímu málo bodů. Peroxidová blondýna, čtyřicítka, v domácnosti, hrdě nosící tank tops, postupně zjišťuje, že nejí vůbec nic jiného, než to, co vaří ona sama. Při střelbě ze vzduchovky trefí sama sebe. Nevyhovuje jí zábava, protože očekávala, "že bysme si mohli zahrát Člověče, nezlob se." Opilec, který má problém artikulovat, říká o dýňové polévce, že: "to čekal takové šťavnatější, že ne dýně, je normální člověk, když se postavíte, vlastně máte strašidla, takže vlastně ta polívka mi připadala jako strašidla." Ach jo..

The MBTI system

Striving to understand how human psyche works and why different people see things differently I enrolled in an MBTI course. Basically the system classifies people according to their natural preferences into 16 types. There are four basic dichotomies - extroverted/introverted, sensing/intuition, thinking/feeling, judging/perceiving. The names for each of these are kind of misleading, since some come from Jung and differ from our understanding of what for example intuition is. If you would like to read more on the issue, google it:-) Wikipedia page also gives some basic idea.
Finding out what your type is should help you understand why you see things the way you do and why others might see them differently. MBTI describes just inborn preferences, one may be trained to behave like the opposite type - for example people without the natural tendency to plan may be brought up by their parents to plan extensively etc.
I am still not entirely sure how close is the MBTI to science and how much to astrology, however the results make sense and it seems logical that people can be divided into types based on how they think and what they do. Which is why I am inclined to believe the former.
It was interesting to see, how other people look at things and what may come natural to them.
Now that I know my type, what's next? Probably keeping calm and carrying on:-)

The high point of my day was when my ass got asked out. I assume that it was my ass since that was the only part of me that the guy could have seen from behind, when he started asking if he could talk to me. And he wasn't drunk or with his guy friends or anything, he was dead serious. Do people do that? Just ask someone out on the street? Most importantly, do they do it when they can't even see the person's face until they are in the middle of asking them?
Anyway it totally overshadowed the fact that I got a bachelor degree today. What is a degree compared to a handsome stranger..

A puff of smoke

Don't you sometimes just want to be a smoker?
I smoked a few cigarettes in my life, mostly in bars with drinks. Then I decided that it is a bad habit, that it matters if I smoke or I don't and I stopped. Over time, I started hating it. Not just me smoking, but people around me smoking. Smokers who don't bother to throw the cigarette butts into a dustbin, or they do, but don't put it out first. Smokers, who don't care and smoke on bus stops, in the bus, on the stairs.. Smokers, who blow the smoke into your face and don't even realize it. Sitting next to a smoker or standing next to him/her in a crowded bus.
Even so, there are times, when smoking seems like a thing to do. When you have a few minutes to kill, not enough to do something or go somewhere, but too much to just stand and wait. When you are stressed out and you are in a desperate need of something to calm you down. When you just need a break since your brain is not working anymore.
Yes, there is plenty of other stuff that one can do, but why is the image of a oh-so-cool smoker and the idea of becoming him so appealing at times, even if you always end up not doing it?

Multipolar

Our perception is a matter so complicated, so incomprehensible that no-one can really determine what makes us see, what we see. Feel, what we feel. Experience, what we experience.
Within one day I have felt the pain of the world so pressing, that I felt like I could not go on. I felt a loss and a heartbreak, all being just a cruel trick of memory. Within the exact same day I have also experienced the absolute beauty of everything around me. Every blade of grass, every ray of sunlight, every feature of every face I saw was so graceful and alluring at the same time. It seemed like everything was permanent and indestructible, destined to be perfect forever.
How can one world bear such urgency and such laziness, such heartache and such love, so much honesty and so much lies? Why do we see the same things, the same people, the same situations with different eyes every time we look at them?

When you break up with a boy, you tell other people that "you broke up." When you have an argument with a friend, you tell mere acquaintances that "you had an exchange of opinions and possibly some differences" but you do not go into details. When your supervisor does not respond to most of your questions and does not meet the deadlines that she sets out for herself, you still write a thank you into the acknowledgement section of your thesis. And then you read her assessment of your thesis saying that you should get an A, but since you did not send her a solid draft of your thesis till a day before the deadline (not true) and still expected her to make comments and remarks (definitely not true), you acted really unprofessionally and you should get a B. Then, you think about the age-old dilemma: should I take it and make my life easier or should I fight it?

A Girl Always Needs To Be Saved

So today was a big first. I knowingly manipulated a man into doing something he might not have otherwise done. I played the helpless girl in trouble. It was a minor thing. It happened when I needed to place an order on ice cream after the deadline (I had no idea that he only works till three). The universe would not have imploded if there were no ice cream tomorrow. But I pretended that it would and that only he can prevent it and save me from being in trouble. And he agreed to make sure that the ice cream is delivered. He even mentioned something about delivering it himself.
I feel dirty all over.

Gastro zážitky

No.1:
Na to, kolik jsem o vietnamské kuchyni četla na milionu food blogů, jsem ji zkusila až po velmi dlouhé době. Ne, že by se mi nechtělo. Prostě to jen nikdy nebylo zrovna příhodně po cestě. Teď už se ale můžu řadit mezi všechny gastroúchyly, neb jsem ochutnala Pho. A kdo z vás to může říct?!
Asi skoro každý..

No.2:
Cukety je zase moc. Jako každý rok. A navíc ji brácha odmítá jíst. Už jsem ale našla způsob, jak ho přechytračit: sladkou cuketovou bábovkou. Dnes otestováno a spolehlivě můžu říct, že cuketa v tom nejde cítit ani trochu. Schválně, jestli ji tam odhalí bratrovy citlivé chuťové pohárky..

No.3:
Pečená holoubata jsem sice ještě nejedla, ale představuju si, že to bude něco jako křepelka. Potěšení jsem měla včera. A dnes. A můžu konstatovat, že: a) křepelka je malá mrška, která se obtížně obírá b) když nevíte, že je v něčem nádivka, příjemně vás to překvapí c) křepelky jsou zatraceně dobré a to i ohřívané v mikrovlnce.

Když Tesco mate zákazníka

Tesco zavádí v poslední době nový trik, který jistě zmate nejednoho zákazníka. První setkání proběhlo před týdnem a pár dny v Tescu Anděl - deky v akci za polovic. Nebo to aspoň tvrdila obří cenovka nad stojanem s dekami.

Reálně ale u pokladny naúčtovali cenu o kus vyšší - 152 Kč a nějaké drobné. Při reklamaci se ale paní, jménem tuším Libuše, místo omluvy rozhodla ukázat, zač je toho loket. Zavedla nás ke stojanu a agresivním hlasem nám vysvětlovala, že "různé druhy" znamená pouze červená a fialová, že dole na stojanu jsou malé cedulky, kde jsou rozepsané ceny pro jednotlivé barvy, že se prostě na zakoupené zboží nevztahuje akce atd. atp. A mnoha dalšími způsoby z nás místo omluvy dělala voly. Wtf? Ukázalo se, že pokud by platily malé cenovky na spodní straně stojanu, nebylo by reálně jediné zboží, na které by se vztahovala horní obří cenovka. Díky neuvěřitelné vytrvalosti a odhodlání A., za které si zaslouží obdiv, Tesco paní nakonec byla nucena uznat chybu a vrátila rozdíl cen. Na omluvu byste však čekali marně.

Dalo by se říct, že se mohlo jednat o ojedinělou záležitost a optimiticky jsem měla tendenci si to myslet, dokud jsem v neděli v Tescu na Lukách nenarazila na velmi povědomou situaci.

Zde si na velké ceduli nad stojanem můžete všimnout ceny 29,9 Kč.

Zato na malých cenovkách dole je na jedné 54,9 Kč a na druhé 44,9 Kč.

Podobná situace je k vidění i zde:

Nahoře 19,9 Kč, dole 24,9 Kč.
Ani jedno ovoce jsem si nekoupila, ale optimista moc nejsem. Rozhodně už ale vím, že velkým cedulím nevěřit a pídit se po malých.
Děsí mě, že toto může být cílená a bohužel i velmi účinná strategie. Obchodník může počítat s tím, že účtenky kontroluje málokdo a že kvůli pár korunám se půjde hádat jen pár lidí. A z těch to většina vzdá, když jim bude Tesco paní dávat jednoznačně najevo, že jsou pitomci, a dělat z nich veřejně voly.
Základní poučení tedy je (a za vulgarismus se omlouvám): nenechat si srát na hlavu a bojovat s nimi o každou korunu. I když je to směšná suma, Tesco si ji nezaslouží dostat za nic.

Kupón na MHD

Při nákupu šalinkarty bývaly na výběr dvě možnosti - u okénka nebo přes internet. Od doby, co na "mé" stanici metra zrušili okénko, zbývá v podstatě jen koupě přes internet.
Pominu-li všechny další aspekty Opencard, měla jednou z jejích nesporných výhod být právě možnost jednoduchého, samoobslužného a rychlého nákupu v eshopu. Nějaký zlomyslný člověk se ale rozhodl, že se mu tento nápad nelíbí, a tak se vrhl na tvorbu webu s jinými cíly - udělat nákup co nejkomplikovanější a nejpomalejší.
Pokaždé je tak nutné se proklikat přes 13 stránek(!), při čemž tak polovina jich má nulovou informační hodnotu. Ve srovnání nákup přes eshop ČD je stránek 6, stejně jako u RegioJetu nebo třeba na asos.com.
U DPP člověk následně obdrží 4 emaily - potvrzení přijetí objednávky, potvrzení přijetí platby kartou, daňový doklad a informaci, že kupón byl doručen. Minimálně o jeden, ale spíš o dva, by se to zkrouhnout dalo, někdo v DPP je ale neukojený spammer.
DPP se asi tím vším snaží dát svým zákazníkům najevo, že by s nimi chtěl trávit více času.
Proč proboha?!

Princezna na hrášku

Ze všech možných zranění se mi vždycky daří ty nejhloupější. Jako když jsem si na střední v hodině tělocviku při kotoulu letmo vlastním kolenem zlomila nos. Nebo když jsem jako tříletá chtěla otevřít dveře mámě s kočárkem, o který jsem ovšem zakopla a rozsekla si čelo přímo uprostřed. Nebo před dvěma týdny, když jsem si nakopla malíček tak, že jsem pak týden nebyla schopná chůze. Což by ještě nebylo tak špatné, kdyby se mi to ovšem nepodařilo po cestě do Tater. Nakonec jsem to po návratu nevydržela a šla k doktorovi, který mi na to dal "náplasťovou fixaci". Nejdřív jsem si myslela, že si dělá srandu, ale kupodivu nedělal. Náplasťová fixace nejenže existuje, ale dokonce i docela výrazně pomáhala. Tedy jen do dnešního večera, kdy jsem si v rámci akrobacie ve sprchovém koutu s igelitovým pytlíkem na noze fixaci namočila (asi v důsledku špatně vybraného pytlíku). Rázem přestala lepit a tedy i fixovat..
Nechápu, že nejsem schopná si způsobit nějaké normální zranění. Třeba zlomenou nohu, nebo ruku.. To bych si ji aspoň mohla nechávat podepisovat od kamarádů. Mohla bych se tvářit, že jsem hrozný borec, neb by se mi taková zlomenina určitě podařila při zachraňování něčího života nebo tak něco.. Byla bych za hrdinu a nemusela bych vysvětlovat, proč proboha kulhám.
Vím, že si ty "pravé" zlomeniny idealizuju. Ale než skuhrat kvůli malíčku na noze (což se mi v uplynulých dvou týdnech úspěšně daří), radši bych něco, co i normálnímu člověku přijde jako úraz. Když už, tak už..

Babies of Busy Bees

1) Even the busiest of bees have babies. One just makes time for procreation.

2) Busy bees have babies later than not-so-busy bees and can be classified into few categories:

- busy bees that turn into mad mothers, stop working and start enjoying "this wonderful time in their lives", because after all "motherhood is so enriching"

- busy bees continue being busy bees, get a nanny for their babies and see them only on weekends (if the babies get lucky)

- busy bees that bring babies to work and expect everyone to admire them (them being busy bees and/or babies, depending on what kind of a bee you are observing)

3) Some busy bees bring their babies to parties or events which happens to help other bees in making conversation. Because behaving like babies are the cutest thing you have ever seen pleases every bee and makes a good ice-breaker.

4) If you for some insane reason don´t like babies and don´t find it ok to stare at them with that: "Awwwww!" expression at your face for ten minutes, get over yourself! Especially if you are a girl, in your twenties. You don´t wanna get stung..

Making friends

Being shy as I am, I have recently realized that I do not really choose who I am friends with as much as the people choose me. For some reason, it is not easy to make a decision that I am gonna be that certain person´s friend. And probably for the very same reason it is even more difficult to make it come true.
I am not by any means saying that I do not want to be friends with my friends. I am just saying that there is a specific pattern, in my case that is, in making friends and in being friendly.
In new situations and with a new group of people I tend to become a completely different person. I am nervous and I struggle to be extroverted, easily approachable, friendly, not-an-ice-queen. (With some people I maintain that pattern even when I have known them quite well for quite a while.) Even when I push myself to go out of my room/space/comfort zone and face the group of unknown strangers, I still feel like I am a little girl lost at sea of social interactions who has failed to learn the proper social protocols.
In a way when someone approaches me, in a majority of cases I am able to be at least friendly and I am likely to connect to that person on one level or the other. There are so many interesting and fascinating people out there...
The common factor is that they have to cross the room to talk to me and I very rarely cross the room to talk to them (I usually have to be drunk to do that). Do not get me wrong, I do not think that I am in any way better than other people or that they should make an effort to get to know me. It is just that I do not want to bother anyone or force them to say: "sure, join us," when they do not really want to say that.
I know that that is just me overthinking everything and that I should not just be bothered by all that.
I try.

Žaludek

Ostatní orgány jsou asi víc populární, o srdci slyšíme v jednom kuse a šedé buňky mozkové už tak nějak zlidověly. Dnešní post je ale o žaludku.
Slyšela jsem, že existují lidé, kteří jsou schopní usnout s prázdným žaludkem, což mi přijde nepochopitelné. Já bez plného břicha nejsem schopná nejen jít spát, ale ani běhat nebo hlavně používat mozek. A není asi horší situace, než když má člověk hrozný hlad a zároveň nemůže jíst a z představy jídla se mu dělá špatně. Jak z tohoto pekla ven jinak než vydržet x hodin se mi nikdy nepodařilo vymyslet, asi proto, že mi hlava bez jídla v žaludku nefungovala..
Žaludek si také občas žije svým vlastním životem. Když ho nekrmíte, dá vám svůj nesouhlas nahlas vědět. Když ho přeplníte, bude vás bolet.
Zároveň do velké míry platí, že jsme to, co jíme. Pak rázem dostává známé rčení o tom, že láska prochází žaludkem, zcela nový rozměr. I v tom původním je ale velmi pravdivé.
Je to rok, týden a den, co moje babička zemřela a pořád si svět bez ní nedovedu představit. A ne, nemluví ze mě (jen) můj žaludek toužící po některé z jejích delikates, kterými nás hojně zásobovala. Jídlo je ale tak nějak symbolem. Připravujeme ho s péčí a láskou pro lidi, kteří jsou nám drazí. Zároveň nás nebaví vařit jen pro sebe. Rituálně ho sdílíme spolu s blízkými a tak nějak jím upevňujeme pouta mezi námi.
Žaludek je pro nás celkově vlastně významný smyslový orgán, který nám na velmi základní úrovni pomáhá pochopit, co se okolo nás děje. Jestli je nám dobře nebo špatně, kdo je náš přítel, komu na nás záleží...

Hladovějící člověk je pro nás ekvivalentem nemocného, jen léčba je mnohem snazší.. Naplnit mu žaludek!

Responsibility to use one´s time well

Lately, efficient use of my time seems to be on my mind a lot. There always seems to be a lack of time for the things that are essential for my life to move forward. Somehow every little waste of time combined with every interesting article read, video watched or game played happen to use up hours, days, even months and in effect prevent me from doing what I want.
I realize that I wrote that I am prevented from achieving my goals, when, really, it is my decision. I am the one who chooses what to do with my time. For one reason or another it is so easy to let time slip through one´s fingers and it is even easier to feel like it is beyond one´s control.

The weirdest paradox of it all is that when I am being paid to spend my time doing a job, however stupid a job, however miserable a salary, I would never be able to waste that time even in the slightest. But when it comes to using my own time wisely, I am at a loss. In a way, I am my own´s worst employee.

The Really Bad Kisser

Honestly, I used to think that they were an urban legend. Somehow, it did not seem likely that there could be people whose kiss would be disgusting. I mean, if they were attractive and have not just finished blue cheese garlic sandwich topped with a cigarette of course..
Well, I was wrong. As I discovered about a year and a half ago, there is at least one such specimen in the city of Prague. I still do not know how someone could lack such a simple basic instinct and/or brains to make it at least to the not-great-but-acceptable box. What confuses me even more, is that he thought he could ask me out again a year and a half later (is he not able to take a hint or is there an expiration date on hints?). Yes, he was unforgettable, but not in a good way. Is it possible, heaven forbid, that there are more guys like him?!

Intelektuálka v domácnosti

Před nedávnem jsem zametala podlahu a nějak mě zaujal prach a jeho neustálý vznik zánikem. Což vedlo k úvaze o tom, že se všechno rozmělňuje a rozpadá na menší a menší částečky a časem ztrácí barvy, šedne. Že konečný stav všech věcí je šedý prach. A že tím, jak ho ze svých příbytků, ze svého okolí, neustále vymetáme a vyhazujeme na skládky, jakobychom se snažili vytěsnit tuhle informaci ze svého vědomí. Že možnost prach vyhodit do koše a nechat ho odvézt někam pryč, je vlastně příznačná pro náš postoj ke stáří, k rozpadu, ke konci - nechceme ho vidět, nechceme o něm vědět.. Pak jsem si uvědomila, že jsem přestala zametat, nařídila si přestat přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta a dokončila úklid.

The Good Guy

One should never create checklists when it comes to the opposite sex. Sooner or later one is going to meet that perfect specimen that is all ticks and no crosses. Yet, when the heart does not skip a beat when you are together, 100% on the "perfect mate" test does not matter. Does the not wanting to date the good guy make me a girl with unrealistic expectations, a bitch or a naive romantic? At what age should a woman choose based on her mind and not her heart? ... were just some of the questions that popped up in my head as my heart kept beating regularly, when the perfect guy kissed me.

How many men does it take to find a soulmate?

I got bored and started counting.
There are 181 059 people between ages 20 and 29 in the city of Prague.
Of those 48.69% are men - 88 150.
Of those 86,3745% are Czechs = 76 139.
Of those approximately 92% are straight - 70 047.
Of those 1401 are slightly less intelligent, equally intelligent or more intelligent than I am (give or take).
If I take into account that he should probably be older and reduce this further to the 25-29 box, we are at 778 men.
Of those I probably know like a 100 and I have probably met like a 150 more, which would bring me to 528.
528 might seem like a high number, but that does not even include that he should not be a prick (we are probably down to like 50), he should not be a smoker, I guess he should not be plain ugly and he should definitely be single. In the end, there are probably 4 or 5 possible matches.

Which does not leave me with too many options:
1) find one of those 4 or 5 guys
2) I have already met the guy and I am just to ignorant to notice
3) I should become a lesbian
4) I should give up at least a few of the criteria

In the end, I am pretty sure that I will just do what I always do. Meet a guy, feel my brain melt, start ignoring all the red flags and get my heart broken:-)

For the record - I am not desperate, I am just trying to do anything but my thesis.

I hate being branded with the stamp of a receptionist.
Receptionists are presumably dumb, care only about their nails and hair and end up having an affair with one of their bosses or the whole office. I am not and I am not gonna be either of those, ever..
It is a part-time student job that I do to earn money. Rather than starve in an intellectual fashion, I prefer to work. To work at a nice office with nice people. I do a job that is challenging, at least for the first few months, even for a smart person. Because it is not about either brains or beauty, but about learning fast and fitting in, adapting to a new environment.
Honestly, I do not have any intention to make a career out of it. Why would I?...

What worries me is that I get the stamp, just as if I were a whore, and it might be hard to shake that one off. People that I know are mostly very intelligent, very smart and very judgmental. Once someone falls into the "what dumb people do" category, is there any getting out of it?
I never thought that there even were a dilemma, but lately I think: Is it better to be unemployed than have a job with a stigma?
And anyway, what should people like me do to earn a few bucks? Wash beakers in a lab for really few bucks?

Staromilectví

Začínám pozorovat známky staromilectví šířící se mým myšlením, asi se mi tělo snaží říct, že dvacet už mi bylo. Projevuje se to v mnoha věcech, mimo jiné v tom, že začínám mít odpor k digitálním textům.
Vzpírám se ebooks a čtečkám, i když racionálně jsou asi praktičtější. Papírová kniha má něco do sebe a i když to "něco" neumím rozumem zdůvodnit, způsobuje to, že radši do kabelky dám jednu až tři knihy, než lehčí a menší Kindle. Možná nejsem schopná zapomenout na lásku ke knihám, která začala již v útlém věku, a měla bych pocit, že tak nějak podvádím. Možná jsem jen ztratila schopnost jít s dobou, i když na to je asi přece jen ještě brzo. Tak jak tak se asi během pár let stanu tou podivínkou, co má ještě knihovnu místo šuplíku na čtečku.
Papírové noviny neumím nahradit elektronickými zprávami na internetu, i když se o to pokouším už několik let. Přes kvanta času strávených kontrolováním, jestli se "něco nestalo", a rychlým pročítání titulků a článků na zpravodajských serverech paradoxně nikdy nepřečtu tolik článků a nezískám ucelenější přehled než při přečtení novin. Výhodou internetu sice je to, že můžu pročítat i portály zahraniční, nabízející kvalitnější čtivo a jinou perspektivu než ty české, ale i tak se začínám k papírovým novinám víc a víc vracet. (A taky se víc a víc naštvávat nad tím, jak čeští novináři píšou, to je ale věc trochu jiná.)
Mobilní telefony a emaily mě začínají víc štvát, než mi pomáhat. Být pořád dostupná a připojená je tak nějak vyčerpávající. Absence připojení k internetu anebo mobilního signálu je zpočátku možná důvodem k rozhořčení a člověk má potřebu se snažit takový stav napravit, po čase ale převládne v podstatě úleva. Mobil nemůže v každém okamžiku zazvonit. Najednou není potřeba vybírat z emailů ty, které stojí za přečtení a případnou odpověď, ty, kterým je potřeba věnovat čas. Potřeba být neustále "při tom" a "v obraze" se snižuje až zmizí. V mysli zavládne klid.
Moderní a digitální, aktuální a přehledné, dostupné a snadné mi přestává připadat tak děsně skvělé.
Paradoxně to mám potřebu sdělit internetovým blogem a místo zapsání do papírového deníčku... Asi jsem staromilec nedůsledný.

Pár mých osobních hejtů

- změny času ze zimního na letní a naopak.
- konspirační teorie.
- odcházející elektronika. S železnou pravidelností definitivně zkolabuje po 2 letech=kdy už neplatí záruka. I přes svou nenávist ke konspiračním teoriím na tuhle náhodu fakt nevěřím.
- slovo hejt. Stejně jako mítink, brífink, keš, zabukovat atd.
- nepodpis (Schwarzenberg), antilidi (Klaus)...
- Ordinace v růžové zahradě. Jasně, nikdy bych neměla přiznat, že jsem viděla byť jediný díl, ale bohužel jo. A nemám to na koho svést. Popojedem. V tom seriálu o hrozných věcech, které se dějí skvělým lidem, se propaguje jeden nešvar českého zdravotnictví za druhým. Ale abych začala spíš cliche - 1-doktor je bůh, 2-sestry doktory uhánějí, protože viz bod 1), 3-kdo není doktor, chce být doktor, viz body 1) a 2), 4-na pacienty se řve, protože jsou debilové, 5-lékařské tajemství je něco, o čem nikdo nikdy neslyšel, o soukromí ani nemluvě, 6-když se děje něco blbého/skvělého, poznáte to hlavně podle několika neustále se opakujících hudebních motivů, atd. Vlastně bych mohla napsat blog 1000 věcí, co mě serou na Ovrz.
-mobilní operátoři. Bez nich se žít nedá, s nimi taky ne. Osudová láska? Spíš osudová nenávist.
- špatně umyté nádobí doma (fuj!) nebo v restauraci (fuj! fuj! fuj!)
- popojíždějící pás za pokladnami. Před pokladnami ok, tam to dává smysl. Ale za? To jako aby když si položím tašku, do které chci nakládat nákup, tak mi furt ujížděla někam do pytle? Vždycky přemýšlím, jestli to je automatické, nebo jestli to dělají škodolibé pokladní, aby se bavily tím, jak se zákazník snaží simultánně držet svoji tašku na místě, dávat do ní nákup, vytahovat peněženku a platit.
- Klaus, Klausová, Jakl, Hájek, Bátora a další jim podobní.
- lidi komentující jiné lidi, kteří jsou stále v doslechu. Dělají to okolojedoucí cyklisti: "Viděls tu holku?" "No jasně, že jsem se podíval!" "A myslíš, že se i ona podívala na nás, jak tu makáme?" "No doufám, ta by za to stála!" Dělají to ženské jdoucí z nákupu: "Vidělas ty podpatky? To já bych na něčem tak vysokým nikdy chodit nemohla. Vždyť bych si zlámala nohy!" Dělají to moje kamarádky o kolemjdoucích: "Ježiši, vidělas ji? Ten vypadal jako masový vrah!" atd. V každém případě to je blbé a nedělá se to!
- podpadky, standartní apod.
- piva pod míru. A že je člověk dostane tak v 95% případů a asi v polovině z toho je to hluboce pod míru (víc než 1 cm).
- skrytý rasismus (viz 1000 věcí, co mě serou, post Já nejsem rasista, ale.. a názor z Respektu).
- "za všechno může EU!"
- "za všechno můžou ti zkorumpovaný politici!"
- "za všechno může soused!"

Movies

When going to the movies with friends, I am sometimes deemed too critical. It seems like I want to have everything on a silver platter and if something ever so tiny is missing, I write the movie off.
But if one is to distinguish bad movies, those that are ok and those that are breathtakingly great, one needs to use the whole scale.
There are really bad movies, which I probably don´t need to describe in much detail. They can be either just bad or so bad that they are funny (nevertheless still bad).
Mostly I see movies that are ok - they might lack something in the storytelling, logic, performance of the actors, directorial skills; or they might use too many cliches, or maybe the music is too loud or it does not fit the scene etc.. It can be any number of things, but overall they are ok. It is nice to watch these and just relax and not overthink it. But when I am to state my opinion, I would not be able to say that such a movie was great... because it was not.
Then there are good movies, that just work. I go to a cinema to watch these. I might even connect to one of the characters and be afraid, when something bad is about to happen to them, or be happy for them, when they win a lottery or find that special someone for themselves. Sometimes there is a puzzle that I cannot help but try solving with the characters. After the movie is over, I might think about it for a while, there might be some questions that arise, that resonate in my mind for a couple of days. Sometimes I watch the movie again, maybe even more than once. But even when connected in some way, I am still just the viewer.
And then there are very rare movies that move me. I cease to be just a member of the audience. The movie touches something inside of me, speaks to me (as ridiculous as that sounds). It is not rational and I cannot even describe it right.
Last summer it was Single Man with Colin Firth, last night it was Shame with Michael Fassbender. I don´t know if these are objectively great movies. Maybe I just watched them at the right time and if I saw them at a different point in my life, they would not have the same effect. I even hesitate to watch them again, precisely because it was so strong an experience. If every movie was like that, I would not be able to go to a cinema as often as I do. They need to be the exception, not the rule. But on my personal scale, they are the only ones that deserve to be called great.

Mum, dad, I think I might be ... introverted.

What?! How is that possible? Did we not raise you well? Have we made a mistake somewhere?
... is what my parents could have said, had I come out of the closet. Well, they probably would not, since my mother is definitely introverted and my brother as well. The only really extroverted person in our family is my father.
But recently there has been a growing number of articles/lectures/books being written/given/published about introversion as a phenomenon that is looked down upon in our society, which made me think more about the issue.
Examples being here and here.
Not being sure where I belong on the extrovert-introvert spectrum I did the natural thing (being a woman and all..) - I googled a test. Well, to be precise I googled tests. Did a few with results raging from "neither introverted nor extroverted" (and thank you, I am not in the later half of my life, at least I hope so) too slightly introverted. (Interesting personality test is here, however extroversion/introversion is not the primary focus.)
The weirdest part for me is that I used to think that I was really extroverted until few years back. With age comes wisdom:-) so I started to realize that I often behave like a typical introvert and that my perception of myself is not correct. So why did I even assume that I was an extrovert in the first place?
Could it really be that the society perceives extroversion to be the normal thing and introversion as a weird deviation?
I don´t believe so. Growing up with extreme introverts my scale was probably a little off. Plus I always had trouble realizing how I am percieved by others and assumed that everyone just sees straight into my head, that there is no barrier between me and my thoughts and the outer world (weird and illogical as it may sound).
But when thinking about how workplaces are set up - yes, extroversion is definitely preferred. Not much that can be done about it, or is there a way?

Being Loyal

Being loyal is an admirable quality. But even more important than the loyalty itself, is who one is loyal to. We usually choose that person and they become our friends, our love and/or our family.
However a majority of people are employed in some company at one point of their life or the other. The question of loyalty becomes somewhat pressing - are you loyal to your department, your boss, your company or the people you would choose yourself?
Best case scenario - you respect your boss, you like your company and your colleagues become your friends. Then there is no reason to contemplate loyalty. But what if there is a conflict of sorts. You cannot bring yourself to respect a colleague, much less be loyal to them. All of that in a company that appreciates teamwork..
When someone asks for your honest opinion, should you be loyal to your colleague or yourself?
Sometimes the scene from IT Crowd pops into my head.

Be productive!

There is no known remedy for procrastination. Once the disease spreads, you are doomed. Or are you?
Lately a nice day filled with absolutely nothing has become a luxury I not only cannot afford, but also no longer desire. As weird as it may sound, by the end of each day I like to know that I have actually been productive, that I have done something fruitful with my time. It does not have to be anything other people would consider an accomplishment (like curing cancer or saving the third world). It is all the little tasks on one´s list. It feels so great to be able to cross some off, I may soon be able to even get high on that feeling.

Call me a prude, but I dont like it when I open my news feed and it includes (but thank god is not limited to) pictures of naked/semi naked women and/or of people having sex that my friends like/share/comment on or even upload. Or did I miss FB becoming a pornsite?

Cake or Salad?

When women choose between salad and cake, they usually want to have cake but often go with the salad instead. I don´t get it. Of course I like a good cake, who doesn´t.. But a fresh salad with some nice dressing (like vinaigrette) or even without it is the best thing ever. Why would anyone pick the sticky sugary dessert over a fresh crispy salad is beyond me..

Stats

When you find that there are statistics automatically calculated for a blog that you have been writing, you spend some time checking them out. So what I found today was that a keyword that apparently brought 1 person to this blog was "sex-děvky v kozačkách" (probably due to this post). I am really sorry to have been a disappointment:-)

Sorry, unavailable at the moment, please try again later.

I left the house with two things on my shopping list - 1) a hat because of the freezing temperatures and because of my general lack of hats, scarfs and gloves, and 2) eggs. I tried several stores, but as it seems, they are out of hats and winter accessories as such. The only hat they had in one of the stores was made of fake fur, which was a no-go. I found a few scarfs though, so maybe the headscarf idea deserves to be revisited, even though one is punished with weird are-you-a-terrorist-or-aren´t-you looks.
What puzzled me was that when I got to Tesco (at Anděl) they were out of eggs. Half the aisle with shelves completely empty.. Not the half-a-dozen carton, not the dozen carton, not ten-egg carton, no thirty-egg carton(I was desperate).. Reminded me of the stories about communism. How you got to a store and they just didn´t have this or they didn´t have that. It was impossible to buy the things you wanted because they were simply not available (if you were lucky, it wasn´t the toilet paper).
Growing up in a world when you can buy anything, anywhere, anytime, if or when you have the money, I am confused when something like this happens. When they don´t have winter clothes, because January and February are the months of sales and new collection includes only spring/summer clothes. Or when Tesco has trouble with their suppliers (probably to their understandable objections to the unfair terms that Tesco forces on them) and they just don´t deliver the goods. I know that these are all temporary "glitches" in the system, or I hope so, but I found today that the possibility of things being unavailable had not even occured to me. Should I be bothered by that?

The Shy Guy

I have got a lot of feedback on my "lack of connection with the person I was seeing", "my lack of openness about my feelings" and "my lack of directness", so I have decided that being a twenty-something no-longer-a-girl not-yet-a-woman, I should be able to work at that. To be more open and direct.
Which proved to be not so good an aproach.

Today I got asked for my phone number. By an interested guy´s colleague. I immediately said that I am in a relationship (by which I probably meant a really great relationship with the tv), which I was informed does not really matter. I was asked to think it over and tell the guy, when I make my mind up. Which was exactly what I did. The bad part is that the guy was so shy, he behaved like it did not concern him in any way and even though he never denied anything, he did not say much else either. So my attempt to be more direct and open has left me feeling like a complete idiot, talking to a guy, who was behaving like he was not even there.
Later that day, I explained the situation to my brother thinking he would empathise... with me. He looked at me, like I was nuts and explained - "you met a shy guy (stydlín in Czech). You never approach them directly." Now I looked like he was nuts - "so I should have pretended like nothing happened and leave the pink elephant in the room unspoken of? Is that what ´mature´ people do?" "Definitely! You need to ignore the question, if you dont want to say yes. And if you do, ask him out yourself."
So, I am puzzled. Despite of everyone telling me that I should be more direct and open and despite every guy-friend I have telling me that men can better handle an honest no rather than a non-specific maybe that is actually a no, I was still expected to behave like nothing happened?
Since my copy of Relationships for Dummies probably got lost in the mail, it should come as no wonder that I still dont have a clue as to what the right protocols are, when it comes to love and matters related..

Once you start truly loving someone, they become a fact in your existence. You cannot even imagine not having them around. It is not that your life is revolving around them, but they are an anchor, that keeps you in the right place. You are unable to imagine that they would disappear. And then, they do. They die. And as life continues to go on, as it fails to stop, you feel like screaming. Everyone and everything should stop, freeze, not continue moving, but they don´t. You don´t understand how that could be..
With time you acknowledge that that anchor was just a subjective feeling. Your loss and anger transforms into fear. Fear that you will be able to forget the things that were important. Fear that with time, you might forget the person.
Není to kynuté těsto, které je na dotyk jako babiččina kůže, ale je to babiččina kůže, která byla na dotyk jako kynuté těsto.
You realize that the details are becoming blurry, that your memories are losing the sharpness that they once had. You cannot help it and yet you wish to prevent it in any way possible.
Then you realize that you did not cry yourself to sleep for some time and in a way that bothers you. It feels like you have abandoned the person you loved, like you moved on, when you should not have, when you decided that you never would.
Dílo času, kterému nelze uniknout.

New and Old

Whenever I buy a piece of clothes, some accessory, shoes or even a stupid shampoo, I am bound to part with it someday. But let´s not skip to the end of the story right away.
Some people are active in their pursuit of happiness. They search for the perfect bag/running shoe/toothbrush. They compare the available options and pick the most suitable one, buy it and take it home.
Other people rather wait for the thing to sort of come to them. When they go into a store, they have difficulty imagining that they would simply pick a bag because it fulfills certain criteria. That just cannot be enough. They need to form that connection to the new sweater or pair of shoes (however absurd it may sound to the first group), feel it before they buy it.
In the end I guess it does not matter that much, which group one belongs to. When you allow that thing to become a part of your life, sooner or later you develop an attachment. You get to like the amazing qualities and you learn to work around the imperfections. But one day - BAM! - and the thing becomes broken/empty/torn. You can try to prolong its life, you can try to mend it, but in the end you have to go to a store for a replacement.
But there is never the exact same thing available. You can find something similar, but it is never the original, the one. You might even start liking it just like you liked the first one. However you still kinda miss that perfect bag, that was just right for you. Over time you lose the hope for a miraculous repair that would make the thing work again. So you get yourself something shiny and new. And maybe it will be more than just a replacement. Right?

Kozačky

V zimě se bez kozaček asi obejít nedá, neb sněhule ani pohorky mi nepřijdou jako vhodná obuv do městských ulic. Když děvče navíc nosí v zimě sukni, kozačky nabízí zahřátí celé spodní části nohy, známé také jako lýtko, což je bezpochyby fajn. U mě osobně ale pořád převažují negativa, a tak ke kozačkám nemám vůbec vřelý vztah. Což bohužel neznamená, že je nenosím. Před nimi prostě není úniku.
Na kozačkách mi vadí například to, že se každou zimu město začne hemžit těmi lesklými koženými/koženkovými lýtky a všechny ženy najednou vypadají buď jako selky, chystající se kydat hnůj, nebo jako lehké děvy, čekající na ulici na zákazníka. Nevím proč kozačky ve mě tyto asociace vzbuzují, nicméně se jich neumím zbavit. Ať se člověk snaží, jak se snaží, i ty nejjednodušší kožené hladké kozačky vypadají tak nějak vulgárně. Nebo vesnicky.
Pominu-li praktický problém toho, že se vám kozačky vždycky nutně divně nařasí okolo kotníků, je tu ještě problém kalhot v kozačkách. Fenomén to velmi rozšířený, což ale nic nemění na tom, že považuji kalhoty v kozačkách za krajně nevzhledné. Obzvlášť pokud nositelkou kozaček není slečna štíhlá, vysoká a dlouhonohá.
Jeden bývalý přítel byl kozačkami z nějakého důvodu fascinovaný. Skoro jsem se bála, že poprvé v životě budu muset v botách do postele a ještě k tomu rovnou v kozačkách. Sice k tomu naštěstí nikdy nedošlo, ale doteď nerozumím tomu, co se mužům může na kozačkách líbit..

A not so great song that used to and still means a lot

On My Bookshelf

It seems that books are accumulating these days, at least as far as my humble library is concerned. Apart from The Girl with the Dragon Tattoo, which is obviously a famous bestseller that I never would have consented to reading had it not been for my mother´s recommendation (and my mother does not recommend books not worth one´s time), there are a few others. Like the new Murakami book 1Q84 that comes highly appraised or Wuthering Heights which I bought in an antique shop. Unwisely so, since I spent the next 6 hours doing the Christmas shopping with several books in my handbag (one for reading on the subway, few I bought in the antique shop, one that I borrowed from the city library because of an exam...). In the end quite a painful experience.
Anyway since I have finished The Widdow for One Year by John Irving, I should have been focused on reading articles on virology and polyomaviruses. Instead, I am increasing the numbers of fiction on my shelves. And I am not even able to get to those since I am going to work almost every day.. An intellectual´s hell.

Vrnění

Dokážu si spočítat, že na lidi působí i to, jak věci říkám, a ne jen to, co vlastně říkám, ale převedení tohoto uvědomění do praxe už pokulhává.
Když řeknu, že bych preferovala jiné řešení, opravdu tím nemyslím, že původní je strašně špatné a že na něj mohl přijít jen totální blb. Když se zeptám, proč je něco nějak, opravdu se ptám proto, že mě to zajímá/potřebuju to vědět, a ne proto, že bych chtěla říct, že je současný stav věcí špatně a že je hrozné, že se to vůbec nechalo zajít až tak daleko.
Co mě nejvíc na ženách zaráží je jejich potřeba "vrnění". Nevím, jak lépe se dá popsat skutečnost, že souhlasné "vrnění", které podkresluje rohovor, je zcela zásadní pro dobrou a úspěšnou komunikaci s jinými ženami (respektive jejich absolutní většinou). Pokud toto "vrnění" není přítomné, vše vyřčené je vnímané jako jaksi útočné nebo nepřátelské. Jakmile ale vrníte, můžete říkat skoro cokoliv a je to v pořádku. Jde to myslím ruku v ruce s používáním zdrobnělin (viz moje máma a její: "Nechceš si dát saláteček? Mám tu rajčátka, okurčičku, papričku, nějaký ten ledový salátek..).
Jsem asi chlap.

Cestování vlakem

Po dlouhých měsících odhodlávání jsem konečně udělala svou první zkušenost s vlaky pana Jančury, a tak mohu vesele hodnotit.

Nákup jízdenky
Při nákupu jízdenky na RJ (RegioJet) jsem byla oslněna její podobností s nákupem letenky. Dodalo mi to pocitu velkého cestovatele a dospělého člověka. Vadou na kráse jest skutečnost, že v mobilní verzi "není zaručeno správné fungování rezervačního systému" a prakticky opravdu nefunguje. U ČD je ale skvělé zlepšení - jejich e-shop nabízí nákup jízdenek za výhodné ceny s rezervací místa zdarma. Ač jsem to ještě nevyzkoušela, vychází mi to po srovnání alespoň vnějších znaků RJ:ČD 1:1.

Intermezzo
Když si na IDOSu hledáte spojení pražské MHD, myslete! Já nemyslela a spokojila se se spojem jedoucí na Hlavní nádraží. Bohužel mi nedošlo, že tramvaj je prostředek, který a) jede na tramvajovou zastávku (vím, objev!) a je tedy potřeba čas navíc na dojití do nádražní budovy a b) může mít zpoždění kvůli situaci v dopravě. Naštěstí jsem se ukázala být přeborníkem v disciplíně běh na podpatcích a stihla jsem za 3 minuty trasu: zastávka tramvaje - nástupiště č.3 (nebo 4?).

Servis v průběhu jízdy:
Jak je mnohým jasné, zde vyhrál na plné čáře RJ - stevardka byla milá a pozorná celou dobu jízdy - cca 2,5 hod (a předčila tím výdrž mnoha mužů snažících se u ženy vzbudit zájem končící v posteli). Nabídla balenou vodu (ne, díky), mátový čaj/kafe (poprosila bych vás o mátový čaj) a noviny (lidové, jste moc hodná). Pravidelně se vyskytovala a dávala nám možnost objednávky dalších, tentokrát už zpoplatněných, položek (prosím, jednou sushi). Neochutnala jsem ze sortimentu mnoho, tak mohu hodnotit jen sushi - byl to dobrý oběd (nemám moc srovnání kromě pravděpodobně snobského sushi z práce). Vedle mě si ale pochutnávali na zákuscích, které vypadali lákavě. Na rozdíl od některých svých kamarádů není pro mne rozhodující pohlednost slečen pracujících v jídelním voze ČD a i díky skutečnosti, že u RJ se nemusíte někam vydávat - vyhrává jednoznačně RJ minimálně 2:0.

Dochvilnost vlaků:
Ne, opravdu tentokrát nebudu spílat nad hroznými zpoděními ČD. Ve všech zkušenostech, které s vlaky ČD mám v posledním půl roku, se jelo na čas, s jedinou vyjímkou - někdo skoncoval u Kolína se životem (skokem pod vlak či neopatrností), a tak se objíždělo přes Nymburk(???), za což ČD rozhodně nemohly. RJ, kterým jsem jela, dorazil na čas. Výsledek je tedy 1:1.

Cena jízdenky:
Jsem liška podšitá, a tak využívám studentské slevy. Cena jízdenek je s ní u RJ i ČD přibližně stejná, při nákupu přes zmiňovaný e-shop ČD je v obou zahrnutá i místenka. Poměr ujeté kilometry/cena je tedy stejný; RJ:ČD 1:1.

Celkové zhodnocení:
Po sečtení bodů docházím k výsledku 5:3 pro RJ, především díky bonusům v podobě novin a kávy zdarma, příjemným stevardkám, plnému servisu v průběhu jízdy a fungujícímu vlakovému rozhlasu, ve kterém nehrčí a ve kterém mluví lidé s normálním hlasem. Kdybych nevěděla ve chvíli nákupu jízdenky, kdy pojedu, zvolila bych ČD, jinak budu 100% vždy první kontrolovat, jestli není místo ve žlutém vlaku.