Co chceme říct, co říkáme a co bychom (ne)měli říkat

Poměrně běžně, a možná je to znak introvertnosti, se mi stává, že řeknu úplně něco jiného, než o čem přemýšlím, ať už se to týká formy nebo obsahu.
Jako když jde okolo jeden ze šéfů a komentuje zdařilou rekonstrukci slovy, že by ji mohli dělat častěji. A já začnu říkat, že to asi spíš není dobrý nápad... a v tu chvíli čekám, že jde pryč, jako to normálně konzultanti dělají. Ale on tam čeká na to, co ze mě vypadne. Jenže já už v tu chvíli vesele přemýslím o odhadu, kolik taková rekontrukce stojí na přímých nákladech a jaké jsou další nepřímé náklady v podobě např. snížené efektivity práce, omezeních v možnosti sjednávat schůzky, kolik lidí ta rekonstrukce zaměstnává a neřeší svoji běžnou pracovní náplň atd. atp. Ale dostanu ze sebe jen ... protože to pohodlí při práci je snížené, zaskočená, že mám dokončit větu. Vidět se, říkám si blondýna na n-tou.
Trochu jiný případ je, když chci poradit turistům cestu. Chtějí z Karlova náměstí do centra a já je pošlu směr Václavské náměstí. A pak další půl hodinu přemýšlím o tom, jestli jsem je neměla navést spíš na Staré město nebo Malou stranu, kam asi chtěli spíš, na druhou stranu by to snáz popletli a ztratili se a z Václavského náměstí je někdo určitě nasměruje.
A třetí situace - jdete na první rande, které je děsně fajn a trhá rekordy v mnoha ohledech, nicméně člověk sedící proti vám sem tam vypustí větu plánující vaši společnou budoucnost za půl roku a víc. S člověkem, kterého znáte v řádu hodin přece neplánujete seznamování s kamarády, natožpak společnou letní dovolenou. Moje obvyklá nedůvěra mě vede k závěru, že si možná muži myslí, že to ženy chtějí slyšet a tak to říkají, aby v ženách vytvořili iluzi zájmu o dlouhodobý vztah. Mě to ale děsí a chce se mi začít utíkat.
Jak na small talk, aby se do toho člověk nezamotal, když má tendenci nad tématem nebo situací, ve které small talk používá, hned začít přemýšlet? Jak moc filtrovat myšlenky a informace, které člověk sdílí, i když si je myslí/ví? A co když řeknete něco, co jste si jistí, že vyznělo jinak, než jak jste to mysleli - napravovat nebo nenapravovat drobná nedorozumění, která vznikají každý den? Až budu starým mužem pořídím si štětec a tuš a budu jen psát, ale do té doby je asi nutné s lidmi mluvit a reagovat hned a ne až si to dostatečně promyslím. Už abych byla osmdesátiletý transsexuál.

Mandl

Moje babička byla spořivá žena. Asi ji tomu naučil život - podporovala dva syny na vysoké škole ze svého platu zdravotní sestry, když byl dědeček už v důchodu. A pak asi druhá světová válka, která ji navykla vším šetřit. Taky nenávidět margarín a další náhražky.
Na některých věcech ale nešetřila - na pečení a pak taky celý život vozila ložní prádlo na mandl. Když pak už byla starší, vždycky požádala mého tátu nebo strýčka nebo pak bratra, aby jí ten velký kufr s navlhčeným prádlem na mandl odnesli. Pomatuju si, jak po přinesení z mandlu byl kufr otevřen a v něm byly krásně srovnané prostěradla a povlaky na peřiny a polštáře. A hlavně to celé vonělo. Nedokázala bych tu vůni popsat, ale pomatuju si jí úplně přesně. Měla jsem ji vždycky ráda a někdy jsem si chodila přivonět do skříně, kde babička vše měla uschované. Samozřejmě potají. Jako děti jsme tam měli zakázáno chodit, abychom ty přísně postavené komínky nerozházeli a pracně narovnané nezmuchlali.
Posledních pár let babiččina života jsem vždycky po příjezdu domů, k ní, doufala, že zrovna bude čas převlékání postelí. A že se budu moct večer zachumlat do voňavých peřin. Ta vůně byla ale tak nějak pořád spojená s babičkou a po její smrti jsem si nikdy nedovedla představit, že by se mi ji mohlo ještě někdy pošťastnit cítit.
Ale vesmír je milosrdnější a krutější zároveň. Povlečení, které od její smrti leželo ve skříni v těch úhledných hromádkách, se najednou vynořilo. A tak jsem se po roce, osmi měsících a šesti dnech od její smrti zavrtala do vonících peřin. A brečela jako malé dítě.

A Cloud

Things change and you almost become a productive optimist with a positive outlook on life. But nah, who were you kidding, you will always be the kid in black, listening to Depeche Mode or The Cure. Or is it just a short-timed lapse?
When we have a lot going on, there is hardly any time to stop to think. But when we occasionally do, what if in one case out of a hundred the thoughts turn dark and we feel like what we want in life, who we want to be is just out of our grasp. Does that happen to everyone from time to time? Is doubting ourselves a part of being human or are there people who never doubt what they've done or what they want or if they are capable of getting it?
Thank god, I am just about snapping out of this winter blues.

Note: Depeche Mode will always be awesome.
Note no.2: Why is it winter blues and not winter greys?

Passionate times

January has been a cold month of hot passion. I mean politics, naturally. If the Czech presidential election has been successful in one thing, it would be involving the public. Usually, people don't care much for politics and only few want to discuss it. Every minister, PM, MP is deemed a criminal and no-one believes it can ever change. So why bother.
But in this month even those uninterested suddenly found themselves discussing who is the best candidate, what are the flaws of his opponent(s) and what should be the decisive factors. As the campaign escalated and the first round narrowed the selection to just two candidates, things really started heating up. Are you team Zeman or team Schwarzenberg?...
The election is now over and two trends have appeared - those who want harmony, avoid further discussing politics since it brings only the opposite and demand the same of others, and those who just wouldn't stop. I am a member of the second half. Maybe because I am not able to accept that Mr Schwarzenberg has lost the election. Or maybe, because being political comes natural to me and I don't think that it should be limited to the pre-election hotheadedness. I believe in a more involved society. Yes, I am aware that a significant part of people thinks that obnoxious. But I don't see why keeping your mouth shut and carrying on should be deemed virtuous.

Don't you just want to share your life with someone? Does the solitary life make you happy? Tough questions especially when the good guy combined them with the most romantic thing anyone has ever said to me.
Just a few years back, it was ok to do stupid stuff, make bad choices, fall for jerks and avoid relationships. But maybe, it has become a habit.
I have spent a lot of time persuading my emotions to stay hidden and to let reason decide, then I have spent a lot of time learning to listen to emotions and realizing that it's ok to act based on them, when it comes to relationships. Now, I am at square one all over again. Should I do the adult thing or let my need to start running away take over? Which is the reasonable and which is the emotional thing to do? In a time when I should (finally) start moving from childhood to adulthood in many aspects, relationships should probably be one of those aspects. I know that to make the right choices I need to answer those two questions honestly. But every time I think about them I am clueless.

People (and especially people I know) like to think that they are different than the rest. They have their unique way of thinking, their own opinions, conclusions, behaviour.. Yet from time to time, there are moments when a majority reacts in the same way with the same sentiment. It always scares me a little bit. Even those that are proud to be independent individuals become a crowd and reconfirm their opinion through the same sentiments around them. Don't get me wrong, I am probably no different. The question on my mind is: isn't it just our pride that makes us think that we are independent brainiacs, when in reality we are just a herd of sheep that has seen a wolf and we all instinctively run in the opposite direction?

Escorts with PhDs.

So, since I have been ill, I have allowed myself a few breaks during work and re-watched some episodes of the Secret Diary of a Call Girl. It is a TV show about escorting in the UK. Two things:

-it is based on a book written by a real call girl. I was surprised to find that the author actually has a PhD in forensic science and is currently a researcher. She says she needed to support herself when she wanted to become a researcher in London after finishing her PhD and escorting was the way to do it. Kinda broke the image of a prostitute one would have in mind.

-in the version I watched few years back there was a very strong scene with a great song playing in the background. I remember it, because I spent some time googling that song and consequently started listening to other music by the same singer. So imagine my surprise, when I watched the same scene and the music was completely different. I was not sure, if my memory was that bad, or if I had gotten crazy. What a mindfuck..
(I have searched for other copies of this scene and others had the song I remembered, so I am not a total nutjob.)

I thought that Christmas will be this magical time. Suddenly all my troubles would go away and all I would think about would be decorating the Christmas tree (we got a really fabulous one this year), cooking and celebrating.
Working for an NGO combined with a demanding master's studies, a high volume of lab work and a job has been taking its toll on me. So I hoped I would be able to take a step back, relax and just do nothing for a few days. I was stupid to think that. Now I'm sick (virus received with compliments from my brother), there is plenty of work to be done by the end of the year and no time to do it. Gotta love the "holidays".

It is easy to become attached to someone. Either you instantly click or you spend some time together and before you know it, you get to know and understand the goals, ideals, hopes and dreams of the other person (at least to some extent). They stop being a stranger, a part of the faceless mass, and start being a part of your world.
And yet, what matters the most and what defines everything is your motivation for getting close with someone and their motivation for getting to know you.

High school crushes

- there are those that you don't get. You can't even believe that you had them. You start considering if your hormone levels were through the roof, to the moon and out of the solar system. You decide to pretend that it never happened since you don't want to deal with such a lapse of judgement.
- then, there are those that even after so many years are not gone. Somehow, the feeling is always there, has always been there, and you wonder. Then, suddenly, out of the blue, you don't have to wonder anymore. You need to make a decision. You might not be sure if it is your residual feelings, your real feelings or just curiosity, but you can't help wanting to give it a shot. Crazy? So what?

Not that I don't have dilemmas (moral or other). Not that they aren't more visible on my face than I think they are. Not that I don't behave oddly when I think about them. But I am always startled when I find out that my view/memory/perception of an evening is so completely different, if not opposite, from what others thought I was experiencing.
Just when I thought I was finally aware of how I seem to other people, I stand corrected.

I love science

Until August, I wasn't entirely certain that I had made the right choice after high school. Was molecular biology and science in general the thing to do in life? Was it a good fit for me?
Now I know that it would have been a mistake if I had chosen anything else.
Solving little puzzles every day and hopefully solving some bigger ones in the long term is just what I need. Learning new things, trying to understand the way stuff works, combining different approaches and methods to broaden the knowledge... So far it's just my knowledge that is being broadened, but hopefully that will change sometime soon. Add a lot of coffee, a lot of time and energy and a serious lack of sleep and it basically gives you the idea about what I have been doing lately.

Prostřeno je peklo

Jak asi mnoho lidí ví, mám sklony ke kompulzivnímu sledování seriálů. You name it, I have seen it (almost). Ve chvíli slabosti jsem vygooglovala pořad Prostřeno. Babička mi o něm kdysi říkala a děsně se jí to líbilo. Tak jsem to zkusila. Ó, můj bože!
Pořad je založený na tom, že každý týden je skupina pěti lidí, kteří se navzájem navštěvují na večeři a pak se navzájem hodnotí. Pominu-li, že reálně existuje čas, kdy hosté mají "šmejdit" a hodnotit, je ten případ krásnou ukázkou lidské hlouposti.
Obzvlášť vynikající je, když se vyloženě hloupí lidé snaží najít fiktivní důvody, proč dávají jinému soutěžícímu málo bodů. Peroxidová blondýna, čtyřicítka, v domácnosti, hrdě nosící tank tops, postupně zjišťuje, že nejí vůbec nic jiného, než to, co vaří ona sama. Při střelbě ze vzduchovky trefí sama sebe. Nevyhovuje jí zábava, protože očekávala, "že bysme si mohli zahrát Člověče, nezlob se." Opilec, který má problém artikulovat, říká o dýňové polévce, že: "to čekal takové šťavnatější, že ne dýně, je normální člověk, když se postavíte, vlastně máte strašidla, takže vlastně ta polívka mi připadala jako strašidla." Ach jo..

The MBTI system

Striving to understand how human psyche works and why different people see things differently I enrolled in an MBTI course. Basically the system classifies people according to their natural preferences into 16 types. There are four basic dichotomies - extroverted/introverted, sensing/intuition, thinking/feeling, judging/perceiving. The names for each of these are kind of misleading, since some come from Jung and differ from our understanding of what for example intuition is. If you would like to read more on the issue, google it:-) Wikipedia page also gives some basic idea.
Finding out what your type is should help you understand why you see things the way you do and why others might see them differently. MBTI describes just inborn preferences, one may be trained to behave like the opposite type - for example people without the natural tendency to plan may be brought up by their parents to plan extensively etc.
I am still not entirely sure how close is the MBTI to science and how much to astrology, however the results make sense and it seems logical that people can be divided into types based on how they think and what they do. Which is why I am inclined to believe the former.
It was interesting to see, how other people look at things and what may come natural to them.
Now that I know my type, what's next? Probably keeping calm and carrying on:-)

The high point of my day was when my ass got asked out. I assume that it was my ass since that was the only part of me that the guy could have seen from behind, when he started asking if he could talk to me. And he wasn't drunk or with his guy friends or anything, he was dead serious. Do people do that? Just ask someone out on the street? Most importantly, do they do it when they can't even see the person's face until they are in the middle of asking them?
Anyway it totally overshadowed the fact that I got a bachelor degree today. What is a degree compared to a handsome stranger..

A puff of smoke

Don't you sometimes just want to be a smoker?
I smoked a few cigarettes in my life, mostly in bars with drinks. Then I decided that it is a bad habit, that it matters if I smoke or I don't and I stopped. Over time, I started hating it. Not just me smoking, but people around me smoking. Smokers who don't bother to throw the cigarette butts into a dustbin, or they do, but don't put it out first. Smokers, who don't care and smoke on bus stops, in the bus, on the stairs.. Smokers, who blow the smoke into your face and don't even realize it. Sitting next to a smoker or standing next to him/her in a crowded bus.
Even so, there are times, when smoking seems like a thing to do. When you have a few minutes to kill, not enough to do something or go somewhere, but too much to just stand and wait. When you are stressed out and you are in a desperate need of something to calm you down. When you just need a break since your brain is not working anymore.
Yes, there is plenty of other stuff that one can do, but why is the image of a oh-so-cool smoker and the idea of becoming him so appealing at times, even if you always end up not doing it?

Multipolar

Our perception is a matter so complicated, so incomprehensible that no-one can really determine what makes us see, what we see. Feel, what we feel. Experience, what we experience.
Within one day I have felt the pain of the world so pressing, that I felt like I could not go on. I felt a loss and a heartbreak, all being just a cruel trick of memory. Within the exact same day I have also experienced the absolute beauty of everything around me. Every blade of grass, every ray of sunlight, every feature of every face I saw was so graceful and alluring at the same time. It seemed like everything was permanent and indestructible, destined to be perfect forever.
How can one world bear such urgency and such laziness, such heartache and such love, so much honesty and so much lies? Why do we see the same things, the same people, the same situations with different eyes every time we look at them?

When you break up with a boy, you tell other people that "you broke up." When you have an argument with a friend, you tell mere acquaintances that "you had an exchange of opinions and possibly some differences" but you do not go into details. When your supervisor does not respond to most of your questions and does not meet the deadlines that she sets out for herself, you still write a thank you into the acknowledgement section of your thesis. And then you read her assessment of your thesis saying that you should get an A, but since you did not send her a solid draft of your thesis till a day before the deadline (not true) and still expected her to make comments and remarks (definitely not true), you acted really unprofessionally and you should get a B. Then, you think about the age-old dilemma: should I take it and make my life easier or should I fight it?

A Girl Always Needs To Be Saved

So today was a big first. I knowingly manipulated a man into doing something he might not have otherwise done. I played the helpless girl in trouble. It was a minor thing. It happened when I needed to place an order on ice cream after the deadline (I had no idea that he only works till three). The universe would not have imploded if there were no ice cream tomorrow. But I pretended that it would and that only he can prevent it and save me from being in trouble. And he agreed to make sure that the ice cream is delivered. He even mentioned something about delivering it himself.
I feel dirty all over.

Gastro zážitky

No.1:
Na to, kolik jsem o vietnamské kuchyni četla na milionu food blogů, jsem ji zkusila až po velmi dlouhé době. Ne, že by se mi nechtělo. Prostě to jen nikdy nebylo zrovna příhodně po cestě. Teď už se ale můžu řadit mezi všechny gastroúchyly, neb jsem ochutnala Pho. A kdo z vás to může říct?!
Asi skoro každý..

No.2:
Cukety je zase moc. Jako každý rok. A navíc ji brácha odmítá jíst. Už jsem ale našla způsob, jak ho přechytračit: sladkou cuketovou bábovkou. Dnes otestováno a spolehlivě můžu říct, že cuketa v tom nejde cítit ani trochu. Schválně, jestli ji tam odhalí bratrovy citlivé chuťové pohárky..

No.3:
Pečená holoubata jsem sice ještě nejedla, ale představuju si, že to bude něco jako křepelka. Potěšení jsem měla včera. A dnes. A můžu konstatovat, že: a) křepelka je malá mrška, která se obtížně obírá b) když nevíte, že je v něčem nádivka, příjemně vás to překvapí c) křepelky jsou zatraceně dobré a to i ohřívané v mikrovlnce.

Když Tesco mate zákazníka

Tesco zavádí v poslední době nový trik, který jistě zmate nejednoho zákazníka. První setkání proběhlo před týdnem a pár dny v Tescu Anděl - deky v akci za polovic. Nebo to aspoň tvrdila obří cenovka nad stojanem s dekami.

Reálně ale u pokladny naúčtovali cenu o kus vyšší - 152 Kč a nějaké drobné. Při reklamaci se ale paní, jménem tuším Libuše, místo omluvy rozhodla ukázat, zač je toho loket. Zavedla nás ke stojanu a agresivním hlasem nám vysvětlovala, že "různé druhy" znamená pouze červená a fialová, že dole na stojanu jsou malé cedulky, kde jsou rozepsané ceny pro jednotlivé barvy, že se prostě na zakoupené zboží nevztahuje akce atd. atp. A mnoha dalšími způsoby z nás místo omluvy dělala voly. Wtf? Ukázalo se, že pokud by platily malé cenovky na spodní straně stojanu, nebylo by reálně jediné zboží, na které by se vztahovala horní obří cenovka. Díky neuvěřitelné vytrvalosti a odhodlání A., za které si zaslouží obdiv, Tesco paní nakonec byla nucena uznat chybu a vrátila rozdíl cen. Na omluvu byste však čekali marně.

Dalo by se říct, že se mohlo jednat o ojedinělou záležitost a optimiticky jsem měla tendenci si to myslet, dokud jsem v neděli v Tescu na Lukách nenarazila na velmi povědomou situaci.

Zde si na velké ceduli nad stojanem můžete všimnout ceny 29,9 Kč.

Zato na malých cenovkách dole je na jedné 54,9 Kč a na druhé 44,9 Kč.

Podobná situace je k vidění i zde:

Nahoře 19,9 Kč, dole 24,9 Kč.
Ani jedno ovoce jsem si nekoupila, ale optimista moc nejsem. Rozhodně už ale vím, že velkým cedulím nevěřit a pídit se po malých.
Děsí mě, že toto může být cílená a bohužel i velmi účinná strategie. Obchodník může počítat s tím, že účtenky kontroluje málokdo a že kvůli pár korunám se půjde hádat jen pár lidí. A z těch to většina vzdá, když jim bude Tesco paní dávat jednoznačně najevo, že jsou pitomci, a dělat z nich veřejně voly.
Základní poučení tedy je (a za vulgarismus se omlouvám): nenechat si srát na hlavu a bojovat s nimi o každou korunu. I když je to směšná suma, Tesco si ji nezaslouží dostat za nic.

Kupón na MHD

Při nákupu šalinkarty bývaly na výběr dvě možnosti - u okénka nebo přes internet. Od doby, co na "mé" stanici metra zrušili okénko, zbývá v podstatě jen koupě přes internet.
Pominu-li všechny další aspekty Opencard, měla jednou z jejích nesporných výhod být právě možnost jednoduchého, samoobslužného a rychlého nákupu v eshopu. Nějaký zlomyslný člověk se ale rozhodl, že se mu tento nápad nelíbí, a tak se vrhl na tvorbu webu s jinými cíly - udělat nákup co nejkomplikovanější a nejpomalejší.
Pokaždé je tak nutné se proklikat přes 13 stránek(!), při čemž tak polovina jich má nulovou informační hodnotu. Ve srovnání nákup přes eshop ČD je stránek 6, stejně jako u RegioJetu nebo třeba na asos.com.
U DPP člověk následně obdrží 4 emaily - potvrzení přijetí objednávky, potvrzení přijetí platby kartou, daňový doklad a informaci, že kupón byl doručen. Minimálně o jeden, ale spíš o dva, by se to zkrouhnout dalo, někdo v DPP je ale neukojený spammer.
DPP se asi tím vším snaží dát svým zákazníkům najevo, že by s nimi chtěl trávit více času.
Proč proboha?!

Princezna na hrášku

Ze všech možných zranění se mi vždycky daří ty nejhloupější. Jako když jsem si na střední v hodině tělocviku při kotoulu letmo vlastním kolenem zlomila nos. Nebo když jsem jako tříletá chtěla otevřít dveře mámě s kočárkem, o který jsem ovšem zakopla a rozsekla si čelo přímo uprostřed. Nebo před dvěma týdny, když jsem si nakopla malíček tak, že jsem pak týden nebyla schopná chůze. Což by ještě nebylo tak špatné, kdyby se mi to ovšem nepodařilo po cestě do Tater. Nakonec jsem to po návratu nevydržela a šla k doktorovi, který mi na to dal "náplasťovou fixaci". Nejdřív jsem si myslela, že si dělá srandu, ale kupodivu nedělal. Náplasťová fixace nejenže existuje, ale dokonce i docela výrazně pomáhala. Tedy jen do dnešního večera, kdy jsem si v rámci akrobacie ve sprchovém koutu s igelitovým pytlíkem na noze fixaci namočila (asi v důsledku špatně vybraného pytlíku). Rázem přestala lepit a tedy i fixovat..
Nechápu, že nejsem schopná si způsobit nějaké normální zranění. Třeba zlomenou nohu, nebo ruku.. To bych si ji aspoň mohla nechávat podepisovat od kamarádů. Mohla bych se tvářit, že jsem hrozný borec, neb by se mi taková zlomenina určitě podařila při zachraňování něčího života nebo tak něco.. Byla bych za hrdinu a nemusela bych vysvětlovat, proč proboha kulhám.
Vím, že si ty "pravé" zlomeniny idealizuju. Ale než skuhrat kvůli malíčku na noze (což se mi v uplynulých dvou týdnech úspěšně daří), radši bych něco, co i normálnímu člověku přijde jako úraz. Když už, tak už..

Babies of Busy Bees

1) Even the busiest of bees have babies. One just makes time for procreation.

2) Busy bees have babies later than not-so-busy bees and can be classified into few categories:

- busy bees that turn into mad mothers, stop working and start enjoying "this wonderful time in their lives", because after all "motherhood is so enriching"

- busy bees continue being busy bees, get a nanny for their babies and see them only on weekends (if the babies get lucky)

- busy bees that bring babies to work and expect everyone to admire them (them being busy bees and/or babies, depending on what kind of a bee you are observing)

3) Some busy bees bring their babies to parties or events which happens to help other bees in making conversation. Because behaving like babies are the cutest thing you have ever seen pleases every bee and makes a good ice-breaker.

4) If you for some insane reason don´t like babies and don´t find it ok to stare at them with that: "Awwwww!" expression at your face for ten minutes, get over yourself! Especially if you are a girl, in your twenties. You don´t wanna get stung..

Making friends

Being shy as I am, I have recently realized that I do not really choose who I am friends with as much as the people choose me. For some reason, it is not easy to make a decision that I am gonna be that certain person´s friend. And probably for the very same reason it is even more difficult to make it come true.
I am not by any means saying that I do not want to be friends with my friends. I am just saying that there is a specific pattern, in my case that is, in making friends and in being friendly.
In new situations and with a new group of people I tend to become a completely different person. I am nervous and I struggle to be extroverted, easily approachable, friendly, not-an-ice-queen. (With some people I maintain that pattern even when I have known them quite well for quite a while.) Even when I push myself to go out of my room/space/comfort zone and face the group of unknown strangers, I still feel like I am a little girl lost at sea of social interactions who has failed to learn the proper social protocols.
In a way when someone approaches me, in a majority of cases I am able to be at least friendly and I am likely to connect to that person on one level or the other. There are so many interesting and fascinating people out there...
The common factor is that they have to cross the room to talk to me and I very rarely cross the room to talk to them (I usually have to be drunk to do that). Do not get me wrong, I do not think that I am in any way better than other people or that they should make an effort to get to know me. It is just that I do not want to bother anyone or force them to say: "sure, join us," when they do not really want to say that.
I know that that is just me overthinking everything and that I should not just be bothered by all that.
I try.

Žaludek

Ostatní orgány jsou asi víc populární, o srdci slyšíme v jednom kuse a šedé buňky mozkové už tak nějak zlidověly. Dnešní post je ale o žaludku.
Slyšela jsem, že existují lidé, kteří jsou schopní usnout s prázdným žaludkem, což mi přijde nepochopitelné. Já bez plného břicha nejsem schopná nejen jít spát, ale ani běhat nebo hlavně používat mozek. A není asi horší situace, než když má člověk hrozný hlad a zároveň nemůže jíst a z představy jídla se mu dělá špatně. Jak z tohoto pekla ven jinak než vydržet x hodin se mi nikdy nepodařilo vymyslet, asi proto, že mi hlava bez jídla v žaludku nefungovala..
Žaludek si také občas žije svým vlastním životem. Když ho nekrmíte, dá vám svůj nesouhlas nahlas vědět. Když ho přeplníte, bude vás bolet.
Zároveň do velké míry platí, že jsme to, co jíme. Pak rázem dostává známé rčení o tom, že láska prochází žaludkem, zcela nový rozměr. I v tom původním je ale velmi pravdivé.
Je to rok, týden a den, co moje babička zemřela a pořád si svět bez ní nedovedu představit. A ne, nemluví ze mě (jen) můj žaludek toužící po některé z jejích delikates, kterými nás hojně zásobovala. Jídlo je ale tak nějak symbolem. Připravujeme ho s péčí a láskou pro lidi, kteří jsou nám drazí. Zároveň nás nebaví vařit jen pro sebe. Rituálně ho sdílíme spolu s blízkými a tak nějak jím upevňujeme pouta mezi námi.
Žaludek je pro nás celkově vlastně významný smyslový orgán, který nám na velmi základní úrovni pomáhá pochopit, co se okolo nás děje. Jestli je nám dobře nebo špatně, kdo je náš přítel, komu na nás záleží...

Hladovějící člověk je pro nás ekvivalentem nemocného, jen léčba je mnohem snazší.. Naplnit mu žaludek!

Responsibility to use one´s time well

Lately, efficient use of my time seems to be on my mind a lot. There always seems to be a lack of time for the things that are essential for my life to move forward. Somehow every little waste of time combined with every interesting article read, video watched or game played happen to use up hours, days, even months and in effect prevent me from doing what I want.
I realize that I wrote that I am prevented from achieving my goals, when, really, it is my decision. I am the one who chooses what to do with my time. For one reason or another it is so easy to let time slip through one´s fingers and it is even easier to feel like it is beyond one´s control.

The weirdest paradox of it all is that when I am being paid to spend my time doing a job, however stupid a job, however miserable a salary, I would never be able to waste that time even in the slightest. But when it comes to using my own time wisely, I am at a loss. In a way, I am my own´s worst employee.

The Really Bad Kisser

Honestly, I used to think that they were an urban legend. Somehow, it did not seem likely that there could be people whose kiss would be disgusting. I mean, if they were attractive and have not just finished blue cheese garlic sandwich topped with a cigarette of course..
Well, I was wrong. As I discovered about a year and a half ago, there is at least one such specimen in the city of Prague. I still do not know how someone could lack such a simple basic instinct and/or brains to make it at least to the not-great-but-acceptable box. What confuses me even more, is that he thought he could ask me out again a year and a half later (is he not able to take a hint or is there an expiration date on hints?). Yes, he was unforgettable, but not in a good way. Is it possible, heaven forbid, that there are more guys like him?!

Intelektuálka v domácnosti

Před nedávnem jsem zametala podlahu a nějak mě zaujal prach a jeho neustálý vznik zánikem. Což vedlo k úvaze o tom, že se všechno rozmělňuje a rozpadá na menší a menší částečky a časem ztrácí barvy, šedne. Že konečný stav všech věcí je šedý prach. A že tím, jak ho ze svých příbytků, ze svého okolí, neustále vymetáme a vyhazujeme na skládky, jakobychom se snažili vytěsnit tuhle informaci ze svého vědomí. Že možnost prach vyhodit do koše a nechat ho odvézt někam pryč, je vlastně příznačná pro náš postoj ke stáří, k rozpadu, ke konci - nechceme ho vidět, nechceme o něm vědět.. Pak jsem si uvědomila, že jsem přestala zametat, nařídila si přestat přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta a dokončila úklid.

The Good Guy

One should never create checklists when it comes to the opposite sex. Sooner or later one is going to meet that perfect specimen that is all ticks and no crosses. Yet, when the heart does not skip a beat when you are together, 100% on the "perfect mate" test does not matter. Does the not wanting to date the good guy make me a girl with unrealistic expectations, a bitch or a naive romantic? At what age should a woman choose based on her mind and not her heart? ... were just some of the questions that popped up in my head as my heart kept beating regularly, when the perfect guy kissed me.

How many men does it take to find a soulmate?

I got bored and started counting.
There are 181 059 people between ages 20 and 29 in the city of Prague.
Of those 48.69% are men - 88 150.
Of those 86,3745% are Czechs = 76 139.
Of those approximately 92% are straight - 70 047.
Of those 1401 are slightly less intelligent, equally intelligent or more intelligent than I am (give or take).
If I take into account that he should probably be older and reduce this further to the 25-29 box, we are at 778 men.
Of those I probably know like a 100 and I have probably met like a 150 more, which would bring me to 528.
528 might seem like a high number, but that does not even include that he should not be a prick (we are probably down to like 50), he should not be a smoker, I guess he should not be plain ugly and he should definitely be single. In the end, there are probably 4 or 5 possible matches.

Which does not leave me with too many options:
1) find one of those 4 or 5 guys
2) I have already met the guy and I am just to ignorant to notice
3) I should become a lesbian
4) I should give up at least a few of the criteria

In the end, I am pretty sure that I will just do what I always do. Meet a guy, feel my brain melt, start ignoring all the red flags and get my heart broken:-)

For the record - I am not desperate, I am just trying to do anything but my thesis.

I hate being branded with the stamp of a receptionist.
Receptionists are presumably dumb, care only about their nails and hair and end up having an affair with one of their bosses or the whole office. I am not and I am not gonna be either of those, ever..
It is a part-time student job that I do to earn money. Rather than starve in an intellectual fashion, I prefer to work. To work at a nice office with nice people. I do a job that is challenging, at least for the first few months, even for a smart person. Because it is not about either brains or beauty, but about learning fast and fitting in, adapting to a new environment.
Honestly, I do not have any intention to make a career out of it. Why would I?...

What worries me is that I get the stamp, just as if I were a whore, and it might be hard to shake that one off. People that I know are mostly very intelligent, very smart and very judgmental. Once someone falls into the "what dumb people do" category, is there any getting out of it?
I never thought that there even were a dilemma, but lately I think: Is it better to be unemployed than have a job with a stigma?
And anyway, what should people like me do to earn a few bucks? Wash beakers in a lab for really few bucks?

Staromilectví

Začínám pozorovat známky staromilectví šířící se mým myšlením, asi se mi tělo snaží říct, že dvacet už mi bylo. Projevuje se to v mnoha věcech, mimo jiné v tom, že začínám mít odpor k digitálním textům.
Vzpírám se ebooks a čtečkám, i když racionálně jsou asi praktičtější. Papírová kniha má něco do sebe a i když to "něco" neumím rozumem zdůvodnit, způsobuje to, že radši do kabelky dám jednu až tři knihy, než lehčí a menší Kindle. Možná nejsem schopná zapomenout na lásku ke knihám, která začala již v útlém věku, a měla bych pocit, že tak nějak podvádím. Možná jsem jen ztratila schopnost jít s dobou, i když na to je asi přece jen ještě brzo. Tak jak tak se asi během pár let stanu tou podivínkou, co má ještě knihovnu místo šuplíku na čtečku.
Papírové noviny neumím nahradit elektronickými zprávami na internetu, i když se o to pokouším už několik let. Přes kvanta času strávených kontrolováním, jestli se "něco nestalo", a rychlým pročítání titulků a článků na zpravodajských serverech paradoxně nikdy nepřečtu tolik článků a nezískám ucelenější přehled než při přečtení novin. Výhodou internetu sice je to, že můžu pročítat i portály zahraniční, nabízející kvalitnější čtivo a jinou perspektivu než ty české, ale i tak se začínám k papírovým novinám víc a víc vracet. (A taky se víc a víc naštvávat nad tím, jak čeští novináři píšou, to je ale věc trochu jiná.)
Mobilní telefony a emaily mě začínají víc štvát, než mi pomáhat. Být pořád dostupná a připojená je tak nějak vyčerpávající. Absence připojení k internetu anebo mobilního signálu je zpočátku možná důvodem k rozhořčení a člověk má potřebu se snažit takový stav napravit, po čase ale převládne v podstatě úleva. Mobil nemůže v každém okamžiku zazvonit. Najednou není potřeba vybírat z emailů ty, které stojí za přečtení a případnou odpověď, ty, kterým je potřeba věnovat čas. Potřeba být neustále "při tom" a "v obraze" se snižuje až zmizí. V mysli zavládne klid.
Moderní a digitální, aktuální a přehledné, dostupné a snadné mi přestává připadat tak děsně skvělé.
Paradoxně to mám potřebu sdělit internetovým blogem a místo zapsání do papírového deníčku... Asi jsem staromilec nedůsledný.

Pár mých osobních hejtů

- změny času ze zimního na letní a naopak.
- konspirační teorie.
- odcházející elektronika. S železnou pravidelností definitivně zkolabuje po 2 letech=kdy už neplatí záruka. I přes svou nenávist ke konspiračním teoriím na tuhle náhodu fakt nevěřím.
- slovo hejt. Stejně jako mítink, brífink, keš, zabukovat atd.
- nepodpis (Schwarzenberg), antilidi (Klaus)...
- Ordinace v růžové zahradě. Jasně, nikdy bych neměla přiznat, že jsem viděla byť jediný díl, ale bohužel jo. A nemám to na koho svést. Popojedem. V tom seriálu o hrozných věcech, které se dějí skvělým lidem, se propaguje jeden nešvar českého zdravotnictví za druhým. Ale abych začala spíš cliche - 1-doktor je bůh, 2-sestry doktory uhánějí, protože viz bod 1), 3-kdo není doktor, chce být doktor, viz body 1) a 2), 4-na pacienty se řve, protože jsou debilové, 5-lékařské tajemství je něco, o čem nikdo nikdy neslyšel, o soukromí ani nemluvě, 6-když se děje něco blbého/skvělého, poznáte to hlavně podle několika neustále se opakujících hudebních motivů, atd. Vlastně bych mohla napsat blog 1000 věcí, co mě serou na Ovrz.
-mobilní operátoři. Bez nich se žít nedá, s nimi taky ne. Osudová láska? Spíš osudová nenávist.
- špatně umyté nádobí doma (fuj!) nebo v restauraci (fuj! fuj! fuj!)
- popojíždějící pás za pokladnami. Před pokladnami ok, tam to dává smysl. Ale za? To jako aby když si položím tašku, do které chci nakládat nákup, tak mi furt ujížděla někam do pytle? Vždycky přemýšlím, jestli to je automatické, nebo jestli to dělají škodolibé pokladní, aby se bavily tím, jak se zákazník snaží simultánně držet svoji tašku na místě, dávat do ní nákup, vytahovat peněženku a platit.
- Klaus, Klausová, Jakl, Hájek, Bátora a další jim podobní.
- lidi komentující jiné lidi, kteří jsou stále v doslechu. Dělají to okolojedoucí cyklisti: "Viděls tu holku?" "No jasně, že jsem se podíval!" "A myslíš, že se i ona podívala na nás, jak tu makáme?" "No doufám, ta by za to stála!" Dělají to ženské jdoucí z nákupu: "Vidělas ty podpatky? To já bych na něčem tak vysokým nikdy chodit nemohla. Vždyť bych si zlámala nohy!" Dělají to moje kamarádky o kolemjdoucích: "Ježiši, vidělas ji? Ten vypadal jako masový vrah!" atd. V každém případě to je blbé a nedělá se to!
- podpadky, standartní apod.
- piva pod míru. A že je člověk dostane tak v 95% případů a asi v polovině z toho je to hluboce pod míru (víc než 1 cm).
- skrytý rasismus (viz 1000 věcí, co mě serou, post Já nejsem rasista, ale.. a názor z Respektu).
- "za všechno může EU!"
- "za všechno můžou ti zkorumpovaný politici!"
- "za všechno může soused!"

Movies

When going to the movies with friends, I am sometimes deemed too critical. It seems like I want to have everything on a silver platter and if something ever so tiny is missing, I write the movie off.
But if one is to distinguish bad movies, those that are ok and those that are breathtakingly great, one needs to use the whole scale.
There are really bad movies, which I probably don´t need to describe in much detail. They can be either just bad or so bad that they are funny (nevertheless still bad).
Mostly I see movies that are ok - they might lack something in the storytelling, logic, performance of the actors, directorial skills; or they might use too many cliches, or maybe the music is too loud or it does not fit the scene etc.. It can be any number of things, but overall they are ok. It is nice to watch these and just relax and not overthink it. But when I am to state my opinion, I would not be able to say that such a movie was great... because it was not.
Then there are good movies, that just work. I go to a cinema to watch these. I might even connect to one of the characters and be afraid, when something bad is about to happen to them, or be happy for them, when they win a lottery or find that special someone for themselves. Sometimes there is a puzzle that I cannot help but try solving with the characters. After the movie is over, I might think about it for a while, there might be some questions that arise, that resonate in my mind for a couple of days. Sometimes I watch the movie again, maybe even more than once. But even when connected in some way, I am still just the viewer.
And then there are very rare movies that move me. I cease to be just a member of the audience. The movie touches something inside of me, speaks to me (as ridiculous as that sounds). It is not rational and I cannot even describe it right.
Last summer it was Single Man with Colin Firth, last night it was Shame with Michael Fassbender. I don´t know if these are objectively great movies. Maybe I just watched them at the right time and if I saw them at a different point in my life, they would not have the same effect. I even hesitate to watch them again, precisely because it was so strong an experience. If every movie was like that, I would not be able to go to a cinema as often as I do. They need to be the exception, not the rule. But on my personal scale, they are the only ones that deserve to be called great.

Mum, dad, I think I might be ... introverted.

What?! How is that possible? Did we not raise you well? Have we made a mistake somewhere?
... is what my parents could have said, had I come out of the closet. Well, they probably would not, since my mother is definitely introverted and my brother as well. The only really extroverted person in our family is my father.
But recently there has been a growing number of articles/lectures/books being written/given/published about introversion as a phenomenon that is looked down upon in our society, which made me think more about the issue.
Examples being here and here.
Not being sure where I belong on the extrovert-introvert spectrum I did the natural thing (being a woman and all..) - I googled a test. Well, to be precise I googled tests. Did a few with results raging from "neither introverted nor extroverted" (and thank you, I am not in the later half of my life, at least I hope so) too slightly introverted. (Interesting personality test is here, however extroversion/introversion is not the primary focus.)
The weirdest part for me is that I used to think that I was really extroverted until few years back. With age comes wisdom:-) so I started to realize that I often behave like a typical introvert and that my perception of myself is not correct. So why did I even assume that I was an extrovert in the first place?
Could it really be that the society perceives extroversion to be the normal thing and introversion as a weird deviation?
I don´t believe so. Growing up with extreme introverts my scale was probably a little off. Plus I always had trouble realizing how I am percieved by others and assumed that everyone just sees straight into my head, that there is no barrier between me and my thoughts and the outer world (weird and illogical as it may sound).
But when thinking about how workplaces are set up - yes, extroversion is definitely preferred. Not much that can be done about it, or is there a way?

Being Loyal

Being loyal is an admirable quality. But even more important than the loyalty itself, is who one is loyal to. We usually choose that person and they become our friends, our love and/or our family.
However a majority of people are employed in some company at one point of their life or the other. The question of loyalty becomes somewhat pressing - are you loyal to your department, your boss, your company or the people you would choose yourself?
Best case scenario - you respect your boss, you like your company and your colleagues become your friends. Then there is no reason to contemplate loyalty. But what if there is a conflict of sorts. You cannot bring yourself to respect a colleague, much less be loyal to them. All of that in a company that appreciates teamwork..
When someone asks for your honest opinion, should you be loyal to your colleague or yourself?
Sometimes the scene from IT Crowd pops into my head.

Be productive!

There is no known remedy for procrastination. Once the disease spreads, you are doomed. Or are you?
Lately a nice day filled with absolutely nothing has become a luxury I not only cannot afford, but also no longer desire. As weird as it may sound, by the end of each day I like to know that I have actually been productive, that I have done something fruitful with my time. It does not have to be anything other people would consider an accomplishment (like curing cancer or saving the third world). It is all the little tasks on one´s list. It feels so great to be able to cross some off, I may soon be able to even get high on that feeling.

Call me a prude, but I dont like it when I open my news feed and it includes (but thank god is not limited to) pictures of naked/semi naked women and/or of people having sex that my friends like/share/comment on or even upload. Or did I miss FB becoming a pornsite?

Cake or Salad?

When women choose between salad and cake, they usually want to have cake but often go with the salad instead. I don´t get it. Of course I like a good cake, who doesn´t.. But a fresh salad with some nice dressing (like vinaigrette) or even without it is the best thing ever. Why would anyone pick the sticky sugary dessert over a fresh crispy salad is beyond me..

Stats

When you find that there are statistics automatically calculated for a blog that you have been writing, you spend some time checking them out. So what I found today was that a keyword that apparently brought 1 person to this blog was "sex-děvky v kozačkách" (probably due to this post). I am really sorry to have been a disappointment:-)

Sorry, unavailable at the moment, please try again later.

I left the house with two things on my shopping list - 1) a hat because of the freezing temperatures and because of my general lack of hats, scarfs and gloves, and 2) eggs. I tried several stores, but as it seems, they are out of hats and winter accessories as such. The only hat they had in one of the stores was made of fake fur, which was a no-go. I found a few scarfs though, so maybe the headscarf idea deserves to be revisited, even though one is punished with weird are-you-a-terrorist-or-aren´t-you looks.
What puzzled me was that when I got to Tesco (at Anděl) they were out of eggs. Half the aisle with shelves completely empty.. Not the half-a-dozen carton, not the dozen carton, not ten-egg carton, no thirty-egg carton(I was desperate).. Reminded me of the stories about communism. How you got to a store and they just didn´t have this or they didn´t have that. It was impossible to buy the things you wanted because they were simply not available (if you were lucky, it wasn´t the toilet paper).
Growing up in a world when you can buy anything, anywhere, anytime, if or when you have the money, I am confused when something like this happens. When they don´t have winter clothes, because January and February are the months of sales and new collection includes only spring/summer clothes. Or when Tesco has trouble with their suppliers (probably to their understandable objections to the unfair terms that Tesco forces on them) and they just don´t deliver the goods. I know that these are all temporary "glitches" in the system, or I hope so, but I found today that the possibility of things being unavailable had not even occured to me. Should I be bothered by that?

The Shy Guy

I have got a lot of feedback on my "lack of connection with the person I was seeing", "my lack of openness about my feelings" and "my lack of directness", so I have decided that being a twenty-something no-longer-a-girl not-yet-a-woman, I should be able to work at that. To be more open and direct.
Which proved to be not so good an aproach.

Today I got asked for my phone number. By an interested guy´s colleague. I immediately said that I am in a relationship (by which I probably meant a really great relationship with the tv), which I was informed does not really matter. I was asked to think it over and tell the guy, when I make my mind up. Which was exactly what I did. The bad part is that the guy was so shy, he behaved like it did not concern him in any way and even though he never denied anything, he did not say much else either. So my attempt to be more direct and open has left me feeling like a complete idiot, talking to a guy, who was behaving like he was not even there.
Later that day, I explained the situation to my brother thinking he would empathise... with me. He looked at me, like I was nuts and explained - "you met a shy guy (stydlín in Czech). You never approach them directly." Now I looked like he was nuts - "so I should have pretended like nothing happened and leave the pink elephant in the room unspoken of? Is that what ´mature´ people do?" "Definitely! You need to ignore the question, if you dont want to say yes. And if you do, ask him out yourself."
So, I am puzzled. Despite of everyone telling me that I should be more direct and open and despite every guy-friend I have telling me that men can better handle an honest no rather than a non-specific maybe that is actually a no, I was still expected to behave like nothing happened?
Since my copy of Relationships for Dummies probably got lost in the mail, it should come as no wonder that I still dont have a clue as to what the right protocols are, when it comes to love and matters related..

Once you start truly loving someone, they become a fact in your existence. You cannot even imagine not having them around. It is not that your life is revolving around them, but they are an anchor, that keeps you in the right place. You are unable to imagine that they would disappear. And then, they do. They die. And as life continues to go on, as it fails to stop, you feel like screaming. Everyone and everything should stop, freeze, not continue moving, but they don´t. You don´t understand how that could be..
With time you acknowledge that that anchor was just a subjective feeling. Your loss and anger transforms into fear. Fear that you will be able to forget the things that were important. Fear that with time, you might forget the person.
Není to kynuté těsto, které je na dotyk jako babiččina kůže, ale je to babiččina kůže, která byla na dotyk jako kynuté těsto.
You realize that the details are becoming blurry, that your memories are losing the sharpness that they once had. You cannot help it and yet you wish to prevent it in any way possible.
Then you realize that you did not cry yourself to sleep for some time and in a way that bothers you. It feels like you have abandoned the person you loved, like you moved on, when you should not have, when you decided that you never would.
Dílo času, kterému nelze uniknout.

New and Old

Whenever I buy a piece of clothes, some accessory, shoes or even a stupid shampoo, I am bound to part with it someday. But let´s not skip to the end of the story right away.
Some people are active in their pursuit of happiness. They search for the perfect bag/running shoe/toothbrush. They compare the available options and pick the most suitable one, buy it and take it home.
Other people rather wait for the thing to sort of come to them. When they go into a store, they have difficulty imagining that they would simply pick a bag because it fulfills certain criteria. That just cannot be enough. They need to form that connection to the new sweater or pair of shoes (however absurd it may sound to the first group), feel it before they buy it.
In the end I guess it does not matter that much, which group one belongs to. When you allow that thing to become a part of your life, sooner or later you develop an attachment. You get to like the amazing qualities and you learn to work around the imperfections. But one day - BAM! - and the thing becomes broken/empty/torn. You can try to prolong its life, you can try to mend it, but in the end you have to go to a store for a replacement.
But there is never the exact same thing available. You can find something similar, but it is never the original, the one. You might even start liking it just like you liked the first one. However you still kinda miss that perfect bag, that was just right for you. Over time you lose the hope for a miraculous repair that would make the thing work again. So you get yourself something shiny and new. And maybe it will be more than just a replacement. Right?

Kozačky

V zimě se bez kozaček asi obejít nedá, neb sněhule ani pohorky mi nepřijdou jako vhodná obuv do městských ulic. Když děvče navíc nosí v zimě sukni, kozačky nabízí zahřátí celé spodní části nohy, známé také jako lýtko, což je bezpochyby fajn. U mě osobně ale pořád převažují negativa, a tak ke kozačkám nemám vůbec vřelý vztah. Což bohužel neznamená, že je nenosím. Před nimi prostě není úniku.
Na kozačkách mi vadí například to, že se každou zimu město začne hemžit těmi lesklými koženými/koženkovými lýtky a všechny ženy najednou vypadají buď jako selky, chystající se kydat hnůj, nebo jako lehké děvy, čekající na ulici na zákazníka. Nevím proč kozačky ve mě tyto asociace vzbuzují, nicméně se jich neumím zbavit. Ať se člověk snaží, jak se snaží, i ty nejjednodušší kožené hladké kozačky vypadají tak nějak vulgárně. Nebo vesnicky.
Pominu-li praktický problém toho, že se vám kozačky vždycky nutně divně nařasí okolo kotníků, je tu ještě problém kalhot v kozačkách. Fenomén to velmi rozšířený, což ale nic nemění na tom, že považuji kalhoty v kozačkách za krajně nevzhledné. Obzvlášť pokud nositelkou kozaček není slečna štíhlá, vysoká a dlouhonohá.
Jeden bývalý přítel byl kozačkami z nějakého důvodu fascinovaný. Skoro jsem se bála, že poprvé v životě budu muset v botách do postele a ještě k tomu rovnou v kozačkách. Sice k tomu naštěstí nikdy nedošlo, ale doteď nerozumím tomu, co se mužům může na kozačkách líbit..

A not so great song that used to and still means a lot

On My Bookshelf

It seems that books are accumulating these days, at least as far as my humble library is concerned. Apart from The Girl with the Dragon Tattoo, which is obviously a famous bestseller that I never would have consented to reading had it not been for my mother´s recommendation (and my mother does not recommend books not worth one´s time), there are a few others. Like the new Murakami book 1Q84 that comes highly appraised or Wuthering Heights which I bought in an antique shop. Unwisely so, since I spent the next 6 hours doing the Christmas shopping with several books in my handbag (one for reading on the subway, few I bought in the antique shop, one that I borrowed from the city library because of an exam...). In the end quite a painful experience.
Anyway since I have finished The Widdow for One Year by John Irving, I should have been focused on reading articles on virology and polyomaviruses. Instead, I am increasing the numbers of fiction on my shelves. And I am not even able to get to those since I am going to work almost every day.. An intellectual´s hell.

Vrnění

Dokážu si spočítat, že na lidi působí i to, jak věci říkám, a ne jen to, co vlastně říkám, ale převedení tohoto uvědomění do praxe už pokulhává.
Když řeknu, že bych preferovala jiné řešení, opravdu tím nemyslím, že původní je strašně špatné a že na něj mohl přijít jen totální blb. Když se zeptám, proč je něco nějak, opravdu se ptám proto, že mě to zajímá/potřebuju to vědět, a ne proto, že bych chtěla říct, že je současný stav věcí špatně a že je hrozné, že se to vůbec nechalo zajít až tak daleko.
Co mě nejvíc na ženách zaráží je jejich potřeba "vrnění". Nevím, jak lépe se dá popsat skutečnost, že souhlasné "vrnění", které podkresluje rohovor, je zcela zásadní pro dobrou a úspěšnou komunikaci s jinými ženami (respektive jejich absolutní většinou). Pokud toto "vrnění" není přítomné, vše vyřčené je vnímané jako jaksi útočné nebo nepřátelské. Jakmile ale vrníte, můžete říkat skoro cokoliv a je to v pořádku. Jde to myslím ruku v ruce s používáním zdrobnělin (viz moje máma a její: "Nechceš si dát saláteček? Mám tu rajčátka, okurčičku, papričku, nějaký ten ledový salátek..).
Jsem asi chlap.

Cestování vlakem

Po dlouhých měsících odhodlávání jsem konečně udělala svou první zkušenost s vlaky pana Jančury, a tak mohu vesele hodnotit.

Nákup jízdenky
Při nákupu jízdenky na RJ (RegioJet) jsem byla oslněna její podobností s nákupem letenky. Dodalo mi to pocitu velkého cestovatele a dospělého člověka. Vadou na kráse jest skutečnost, že v mobilní verzi "není zaručeno správné fungování rezervačního systému" a prakticky opravdu nefunguje. U ČD je ale skvělé zlepšení - jejich e-shop nabízí nákup jízdenek za výhodné ceny s rezervací místa zdarma. Ač jsem to ještě nevyzkoušela, vychází mi to po srovnání alespoň vnějších znaků RJ:ČD 1:1.

Intermezzo
Když si na IDOSu hledáte spojení pražské MHD, myslete! Já nemyslela a spokojila se se spojem jedoucí na Hlavní nádraží. Bohužel mi nedošlo, že tramvaj je prostředek, který a) jede na tramvajovou zastávku (vím, objev!) a je tedy potřeba čas navíc na dojití do nádražní budovy a b) může mít zpoždění kvůli situaci v dopravě. Naštěstí jsem se ukázala být přeborníkem v disciplíně běh na podpatcích a stihla jsem za 3 minuty trasu: zastávka tramvaje - nástupiště č.3 (nebo 4?).

Servis v průběhu jízdy:
Jak je mnohým jasné, zde vyhrál na plné čáře RJ - stevardka byla milá a pozorná celou dobu jízdy - cca 2,5 hod (a předčila tím výdrž mnoha mužů snažících se u ženy vzbudit zájem končící v posteli). Nabídla balenou vodu (ne, díky), mátový čaj/kafe (poprosila bych vás o mátový čaj) a noviny (lidové, jste moc hodná). Pravidelně se vyskytovala a dávala nám možnost objednávky dalších, tentokrát už zpoplatněných, položek (prosím, jednou sushi). Neochutnala jsem ze sortimentu mnoho, tak mohu hodnotit jen sushi - byl to dobrý oběd (nemám moc srovnání kromě pravděpodobně snobského sushi z práce). Vedle mě si ale pochutnávali na zákuscích, které vypadali lákavě. Na rozdíl od některých svých kamarádů není pro mne rozhodující pohlednost slečen pracujících v jídelním voze ČD a i díky skutečnosti, že u RJ se nemusíte někam vydávat - vyhrává jednoznačně RJ minimálně 2:0.

Dochvilnost vlaků:
Ne, opravdu tentokrát nebudu spílat nad hroznými zpoděními ČD. Ve všech zkušenostech, které s vlaky ČD mám v posledním půl roku, se jelo na čas, s jedinou vyjímkou - někdo skoncoval u Kolína se životem (skokem pod vlak či neopatrností), a tak se objíždělo přes Nymburk(???), za což ČD rozhodně nemohly. RJ, kterým jsem jela, dorazil na čas. Výsledek je tedy 1:1.

Cena jízdenky:
Jsem liška podšitá, a tak využívám studentské slevy. Cena jízdenek je s ní u RJ i ČD přibližně stejná, při nákupu přes zmiňovaný e-shop ČD je v obou zahrnutá i místenka. Poměr ujeté kilometry/cena je tedy stejný; RJ:ČD 1:1.

Celkové zhodnocení:
Po sečtení bodů docházím k výsledku 5:3 pro RJ, především díky bonusům v podobě novin a kávy zdarma, příjemným stevardkám, plnému servisu v průběhu jízdy a fungujícímu vlakovému rozhlasu, ve kterém nehrčí a ve kterém mluví lidé s normálním hlasem. Kdybych nevěděla ve chvíli nákupu jízdenky, kdy pojedu, zvolila bych ČD, jinak budu 100% vždy první kontrolovat, jestli není místo ve žlutém vlaku.

New Year´s Eve

NYE sucks.
Just like every year I dont really wanna celebrate the NYE. It all seems awfully artificial. We decide that this one day is the end of the year and that we need to party. Everyone is expected to go out and have fun. Feels forced.
However I am aware of the fact that by 7pm tomorrow I would have started feeling like a total loser, had I decided to stay in for the evening. So I need to make a decision - which of the parties (that i dont particularly like) to attend. NYE is gonna be so much fun!

Feeling Christmassy Yet?

Since I was working till the 23rd, I barely had time to buy gifts, let alone get into the right mood. Christmas have always been about family for me and so this year I was expecting it to be hard to accept that there are only 4 chairs occupied, where there should have been 5 of us enjoying the Christmas dinner. Maybe that was the reason I was avoiding the Christmas season in the first place.
My grandma´s absence was certainly felt and we all missed her, but it turned out to be fine family festivities. However it did not feel like Christmas. I am still waiting for the right mood to kick in. Maybe my mind has decided to skip Christmas altogether while my body kept going through the motions.
But the eleven-hours-of-sleep-per-night average of the past 6 days is not so bad afterall.

Be careful what you (secretly) wish for?

The hopes and dreams that we have for ourselves are not the trickiest ones. The trickiest ones are those that we have for other people. We expect them to become who we would like them to become, do things we expect them to do, grow in the way we wish for.
The hopes that we have for someone, with someone, become a part of our love and affection for that person. We don´t admire and respect just the person standing in front of us, but also who that person can be.
If for some reason the people around us cannot (or just won´t) fulfill the dreams that we have for them, we feel cheated. And we have two or three options. Accept who they have become and love them for it, which, sadly, does not happen all that often. Or we wait around and continue hoping that the anticipated turn of events is still possible.
Or, and this is the last and very common option, we start resenting the objects of our affection. We see fault in the mere fact that they are not, who we thought they could be. We feel that we cannot really blame them, especially since it might not even be their choice (or lack of it) that prevented the development. In some cases it could have been a disability or lack of talent or death or in other cases it could have been a love or infatuation that faded. Yet the bitterness stays with us and influences our actions and we might not even be aware of its effects..

Discovering New Flavours

Over the past two months or so, I have tried a lot of new food (partially thanks to my employer). It started with sushi, but it definitely did not stop there. General observation is that if you have a good cook, almost anything can be delicious!
I found that beef tongue is actually nice and tasty, but that the structure, namely the appearance of taste buds is pretty revolting.
Les escargots or in English - snails are tasty but also kinda chewy. If you eat more than just a few, they become somewhat disgusting and vomit-inducing, even though they tasted great at the beginning. Recommend them as an entree but definitely not as a main course.
Crème brûlée is good but tastes a lot like the Czech pudding that you make from milk and the powder that comes in 8Kc-a-piece packet. Yes, there is the caramel crust on the top, that is an added value but overall crème brûlée is not that impressive.
To be continued.

Online Tests

You can use internet to test almost anything. From creating a medical diagnosis based on your symptoms (you fill them in the test and wait for the word "cancer" to appear on your screen) to counting your sobriety based on last night´s consumption to finding out what your perfect male companion looks like. Sometimes you use the tests to amuse yourself, sometimes you are really interested in what the result is going to be. I have had two encounters with tests of different sorts in the past week or so.
First time I wanted to find out how much of a smartass I am. Since my roommate is constantly teasing me about being from "Asian village" (meaning I am from Olomouc and not Prague) the goal of taking the test was to prove that I have detailed knowledge of one of the things typical for Prague - the subway/metro/underground, whichever is the right term. I took time picking the answers, but when I pressed the button to get my result, I was asked to give the website the access to my FB profile, which I refused. After repeating the action for a few times, I finally acknowledged the sad reality - unless I give them my personal information, I will never find out, if I was right or wrong. Pissed me off. Especially since they could have warned me before I spent my time on the test..
Second time was a few minutes ago, when one of my friends on FB posted a test that helps you determine your biological age. I tried to be as critical of my lifestyle as possible, so that I would get a realistic answer. Even though the results were satisfying (apparently my body is cca 5 years younger than the number of candles on my birthday cake would suggest), I got angry a little when I saw some of the options that got the highest number of points = those that were supposed to be the right ones. Since eating only low-fat dairy products is not healthy just like using animal fats is not wrong, I am not sure that whoever wrote the test can be trusted. I know, I know, the test was never to be trusted in the first place, but girl can´t help herself from time to time.. Does this mean that my "find your perfect guy" test result is not to be trusted as well?

Working in the Office

Though it seems like the easiest job there is, working at reception is nowhere near undemanding. I used to think that all receptionists care about is looking pretty, which includes, but is not limited to, doing their nails while on the job. As it turns out, I could not have been further from the truth (at least when it comes to my employer).
After a while of working for the company, it sometimes becomes difficult to keep it together. Especially when one is extensively criticised for every tiny mistake or even the impression of a mistake or even when one just does the job right but doesn´t use the right words, when talking about it, which might possibly lead someone to the conclusion that one did not do it 100% right. I used to think that I was constantly overthinking everything, now it seems I am not thinking enough.
On the bright side - the pressure that forces everyone at work to deal with the problems instead of avoiding them, teaches me how to do the same. Maybe sometime in the near future, I will know how to work at a relationship (of any kind), so that I don´t end up pretending that other ppl´s flaws imperfections don´t exist/I don´t mind them even when I do.

Reading

Since the headphones connector on my cell stopped working properly a while ago, I have gone back to books (when travelling). Not only have I finished one book, I am almost done with another. It was nice to be reminded of how much I love reading.

A partially related thought:
"When she´d made up her mind about somebody, it was the height of boredom to wait for the man to seduce her." (A Widow For One Year, John Irving)

If the woman would have decided not to wait for the man to seduce her, had she decided to seduce him, to him she would no longer be even worth seducing (of course that would not change the fact that he would sleep with her).
I have gotten used to the fact that sometimes there is nothing that could be done about the way things work. You just have to accept it. Does not mean that I think it is reasonable or logical.

Love the quote.

Emo evening

I am jealous of songs. They are able to say I love you without hesitation or regret. Always sharing the emotion to the fullest. I can´t do that. I was able to say I love you only once. In a past tense. Drunk. Late at night. When I (probably) did not feel that way anymore. Why is it so easy for singers to sing I love you songs, singing I miss you, I will never get over you or even I hate you, I wish you were never born etc.? I have never been able to share emotions so raw so openly. Maybe I have never loved enough or maybe I have never been in the right relationship. Or maybe it is just who I am. Someone unable to say I love you.

Sushi

I lost my sushi virginity today. I had great sushi (for lunch and dinner) and I tried everything - nigiri, maki, california roll, seattle roll, something that looked like maki but was like 4 times bigger (is maki defined by size or not?)...
Even though I liked sushi and I am no longer frightened by the idea of raw meet in my food, I did not feel overwhelmed or amazed. Yes, it was pleasant, but it was not the greatest thing ever. Is that what losing one´s virginity should feel like?

Dinner ehm meetings

You have a really bad day, but you don´t wanna cancel, so you suck it up, make yourself presentable and try to look happy, friendly and easy-to-talk-to. Later you find yourself sitting at a table with a guy, who you maybe kinda like, eating dinner and you know that almost everything that comes out of your mouth is just wrong. You know that the other person is/will be reaching conclusions that are not only a far cry from the impression that you wanna make, but that these conclusions make you look like a completely different person, usually someone that you yourself would have hated. But somehow you just can´t help yourself.
I guess the good thing about this is that when the guy still wants to kiss you/make out/sleep with you, you know that he probably wasn´t really interested in who you are in the first place.

Don´t know how it works with other women, but I never understood why men think, that they can get you drunk and you will sleep with them. Women, or at least this one, know beforehand if it is a yes or a no.
Yes can be easily changed to no, but no stays no, no matter what.

Stavební spoření

http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/penize/clanek.phtml?id=719821

Fenomén stavebního spoření je velmi rozšířený mezi českými rodinami. Ve většině případů mě známých rodiče/prarodiče našetřené peníze daly dětem/vnoučatům, aby "měly něco do začátku". Pak je ale také opačný případ, kdy rodiče uzavřou na děti smlouvy, ale berou peníze na účtu jako svoje. Dalo by se říct, že tak vlastně zneužijí jména svého dítěte k uzavření smlouvy a zároveň podvedou/podvedli stát, který chtěl vyplácet podporu pro každého jednotlivce se smlouvou, ale takhle vlastně nechtěně víckrát podpořil jednoho člověka-rodiče.
Pak jsou také případy, kde nejen, že rodiče peníze vezmou a utratí podle svého uvážení, ale vezmou si ještě na potomka půjčku. Což jde sice jen u dospělých potomků, kteří jsou k tomu svolní, ale dejte košem vlastním rodičům.. Argumenty typu: "rychle a řádně splacená půjčka bude skvělá položka v tvojí finanční historii a spíš ti někdy ještě půjčí, až to budeš potřebovat, takže ti vlastně pomáháme," a: "stejně ten dům jednou zdědíš," jsou ale stejně spíš výsměch.

Balancing 2 jobs, lectures, bachelor´s thesis and an eye infection can be a little difficult (and time consuming) especially if you are trying to have a social life (trying being the operative word there). One really appreciates the extra hour that she gets because of the time change (summer time as a concept is still a dumb idea though).
The stress is getting to me. I have had terrible case of insomnia last night after quite a while of insomnia-free existence.
On the plus side, I am really looking forward to going to work tomorrow morning, weird, huh?

Zlozvyk

Měli jste nějaký zlozvyk. Snažili jste se z něj vyléčit. Jakš takš se vám to podařilo, i když asi ne úplně. Jenže v mezičase ho od vás někdo chytil. A teď pokaždé, když se potkáte, zjišťujete, jak strašně otravný ten váš zlozvyk je. Na jednu stranu nic vám nepomůže se ze zlozvyku vyléčit rychleji a definitivněji, než když to vidíte na někom jiném. Na druhou stranu teď budete pořád trestáni za to, že jste si ten zlozvyk vůbec vytvořili, jeho otravnou přítomností v někom jiném.

Headed to the World of Corporate Culture

Getting a job at X as a receptionist, I realized that there is an exciting(?) new world for me to enter. The world of corporate culture, starting with the dress code. I now belong into the tiny percentage of people who have to wear suits for work. (9% in the US, it is probably even less in the Czech republic.)
But when I finally thought about it, I found that I have no suitable clothing for the "business formal" (Mo-Th) and that my most formal wear can only be used for "casual Friday". Not to mention that I found out that I lost weight in the worst way possible - by realizing that even the smallest sizes won´t fit (later confirmed by the scales). Since jackets and other formalwear is usually not sold in the kid´s sizes, I am probably doomed.
____________________________________________________________

Vstupní prohlídka u doktora:
"Tak se svlékněte, vlastně, počkejte, nejdřív vám změřím tlak."
Doktor provede měření
"Všechno dobré, ale ten tep máte nějak strašně zrychlený, vy se mě bojíte?"
"Ne, já se jen stydím svlékat před cizím mužem."

Job Hunting

I have really not picked the best time to look for a job. It is hard to get an interview(for one to screw up), let alone a paying job.
After more-than-an-hour-long interview at X(US consulting firm) for a receptionist job, I feel like the HR person knows me better than my mother(which is actually not that shocking, my mum just gave me a velvet scrunchie and expects me to wear it). It seems that when X hires a receptionist they need to thoroughly explore her values, opinions, hobbies, not only past job experience but also completely unrelated experiences, priorities in life, possible carreer aspirations etc. All the hard questions that I have not really dealt with just yet, being asked within the span of one hour. It probably wasn´t the brightest idea not to have the perfect rehearsed answers ready.
Guess I´ll just have to continue looking while I figure out who I wanna be when I grow up.
___________________________________________

Well, I got the job, so I must have done something right. Still find it funny though that for a receptionist position, you need to go on a long and very thorough interview to be even considered.

"You can't ruin a friendship with sex. That's like trying to ruin ice cream with chocolate sprinkles." TBBT´s new episode is hillarious.

Den Dé

Očekávání se zvyšují, napětí roste, blíží se nějaký klíčový moment, kdy se věci změní, nebo by se mohly změnit. Člověk je ve stresu, bojí se, taky trochu těší. Pokud je člověk jako já, tak je navíc nervózní a špatně spí.
A pak je to najednou tady. Okamžik přijde, přejde a zmizí. A ... nic. Byli jste před tím, budete i potom. Nějak.
Měl by se dostavit pocit vítězství, úspěchu, hrdosti na sebe sama. Jste skvělí, protože jste to všechno zvládli. To přece musí cítit všichni ti závodníci ve formulích, co dojedou první a pak sebe a ostatní kropí bublinkami, ne?
Jenže já vždycky cítím akorát úlevu, že už je to za mnou, že mě to nemusí trápit.
Pak následuje hnusný dojezd z rauše, který ani nebyl, ve kterém mě doženou všechny potlačované a odkládané věci, které je potřeba prožít, udělat, vypořádat se s, zajistit. Najednou mi dojde, že jsem jako každý rok zapomněla na jaře zaplatit poplatek za odpad na olomouckém magistrátě, že jsem ještě nereklamovala boty, které jsem měla reklamovat před měsícem a milion dalších podobných věcí. Pak mě popadne každoroční koncozářijová sebedestruktivní tendence a chuť na cigaretu. Možná jsem se měla polít nějakým alkoholem, třeba se to vstřebává kůží a funguje jinak, a proto jsou ti vítězové ve formuli takoví usměvaví.

mám tě rád

Není zákeřnější slovní spojení. V reakci na tuhle větu o třech slovech se lámou skeptici a ti s nadějí. Ti první vidí cit přátelský, ti druzí zamilování. Nejhorší je slyšet je od člověka, kterého v podstatě neznáte a nevíte, komu, kdy a hlavně z jakých důvodů, s jakou motivací tohle říkává. Nakonec tak říct: "mám tě rád," vlastně nic neznamená, když si to druhý nemůže nebo neumí správně vyložit.
Analogie je třeba pusa na čelo a v některých vymykajících se případech i polibek na rty.

Běh pro ženy (5 km)

Po dnešním běhu pro ženy se samými ženami mám ženy rázem mnohem míň ráda. Před startem i po startu se chovaly spíš jako hejno splašených slepic spíš než jako lidi. Ach jo.
Ve spojení se špatnou organizací a vyššími než ideálními teplotami je celkový zážitek o kus horší než z 10 km v Olomouci v červnu. Třeba se na jaře dočkám lepších akcí.

Shopping

Co se týče nakupování, jsou asi dvě hlavní věci, které mě ničí:

1) Prodavačky a prodavači
Při příchodu do obchodu si vás změří pohledem, pozdraví vás, protože mají naučeno, že pozdravený člověk bude s menší pravděpodobností krást a pak na vás hodí bobek, protože dojdou k závěru, že si nic ve skutečnosti koupit nechcete. Když byste pomoc potřebovali, žádné se vám nedostane. Když už přijdete až za nimi a přímo je oslovíte s nějakou žádostí, vyhoví vám, ale bude to s naštvaným nebo povýšeným výrazem v obličeji. Takových prodavaček a prodavačů díky bohu není dnes už tolik a v Praze je jich rozhodně o mnoho méně než třeba v Olomouci, ale ještě zdaleka nevymizeli.
Dnešní příklad ze Sephory - stojím u nabídky kosmetiky(která nepatří k tomu nejlevnějšímu, co je na trhu) a viditelně hledám nějakého z prodavačů, aby mi pomohl s výběrem. Okolo jich projde několik, ale nikdo se nemá k tomu, aby se mi věnoval. Jedna prodavačka si dokonce všimne paní okolo čtyřicítky stojící za mnou (která nevypadá na to, že by akutně potřebovala asistenci) a pošle k ní kolegyni. A já tam stojím jako blb.

2)Nekonfekčnost konfekčních velikostí
Vím, že deprese z toho, že je mi tričko velikosti 34 příliš velké, je jen můj problém, měla jsem se (podle názoru výrobců oblečení) narodit ramenatější, prsatější, s širším hrudníkem, větším břichem a rozhodně širším pasem. Co mi ale nejde do hlavy, jsou kusy oblečení, které jedním rozměrem absolutně vybočují. Jako když tričko velikosti XS, které je tak akorát uzké a tak akorát dlouhé má výstřih, ze kterého vyléza polovina podprsenky(návrhář byl asi heterosexuální nadržený chlap bez vkusu), nebo sedí výstřihem a šířkou, ale najednou má délku pod zadek. Nebo když jsou šaty úzké(pas, prsa) a najednou jsou ramena strašně široká. (A ne, nemyslím "zajímavé módní prvky" u jednotlivých střihů, to je záležitost na jinou, mnohem rozsáhlejší, esej). Jo, jsou holky, které mají velikost podprsenky 70E, ale není jich(bohužel?) mnoho. Stejně jako většina žen nemá 2 metry. Nemají ke drobné konstituci najednou olbřímí ramena atd.

PPM

Možná jsem jediná a možná taky ne. Čas od času mám pocit, který ze všeho nejvíc nesnáším. Pocit pomalého mozku. Mozek běží, ale jsem si vědomá toho, že tak na 30% kapacity. Je to jako by mi chyběla ruka. Nejde s tím nic dělat, jen čekat až to přejde.
Pocit pomalého mozku přichází obzvlášť při nedostatku spánku, někdy se objeví i jindy. Většinou naschvál v okamžiku, kdy je to nejmíň potřeba.
Zajímalo by mě, jestli hloupějším lidem mozek tímto způsobem prostě jen (ne)funguje dlouhodobě.

Dressing down

In the Czech republic dressing down is the necessary means of survival. Since dressing up or just wearing what one consider´s "normal" results in some raised eyebrows, weird questions or not-so-funny remarks, knowing when to dress down has become crucial if one wants to avoid the unwanted attention. Some ladies don´t care if they are considered overdressed and I applaud them. However when I am meeting people who are used to me wearing worn-out jeans and sneakers(kinda water under the bridge), I try to leave skirts, dresses and heels at home. Maybe it´s better to dress appropriately for one´s standards and not for the standards of others, but hell, I don´t want to keep explaining that clothes, just like feelings and opinions, change with time.

Creatures of habit

Dealing with new and/or unexpected situations is stressful and demanding. If people do only the things they know, they are also rarely caught off guard, unprepared. They don´t have to stay alarmed. They don´t have to use their brains to think about all moves that they are about to make.
Somehow humans are built to create habits. Habits that we repeat every day, over and over again. Habits that control our behaviour even when they are no longer beneficial.
Once we get used to something it becomes very hard to stop doing it.
It applies to the way we cut vegetables, the choice of food and drinks in a restaurant or even to talking to other people. The pattern of behaviour, once formed, stays the same.

Žít se ženou

-zahrnuje příliš mnoho konverzace. Ženy mají potřebu mluvit, mluvit, mluvit. Ty méně upovídané jsou ok, ale jakmile jsou jen slabě nad průměrem, je to už k nepřežití. Možná je to věc názoru, ale popisovat činnosti, které žena zjevně v danou chvíli dělá, typu ohřívám si jídlo v mikrovlnce apod., je opravdu zbytečné. Natožpak se o tom snažit vést rozhovor.
-je náročné na rozum. Ženy(respektive jejich většina) mají tendenci chovat se nelogicky a naštvávat se kvůli blbostem. Věc, která je vždycky jedno, je najednou problém. Jak se má člověk orientovat v neústále se měnících pravidlech, které jsou navíc ukryté hluboko v něčí hlavě?
-je náročné na nervy. Náladovost některým ženám vlastní je chvílemi opravdu k zbláznění.
-je náročné na sebeúctu. Spousta žen má tendenci snažit se dosáhnout svých drobných cílů drobnou manipulací, velkých cílů velkou manipulací. Člověk si je vědom, že je s ním manipulováno a jak, ale radši než říct: "Proč mi to neřekneš přímo?", což by vyvolalo naštvání(viz body 2 a 3), je jednoduší to neřešit a udělat to, co žena chce. Jenže pak se člověk cítí jako blbec bez vlastní vůle a sebeúcty.

Tento text je odporně generalizující, založený na naštvání a náladovosti autorky, která cítí potřebu si o tom popovídat.

Lies, white lies, honesty, brutal honesty, just plain rude

Pohled na politickou korektnost v Česku

Kde je přesně hranice mezi v nadpise uvedenými? People often seem to mistake one for another.

Homo Radottiensis

Radotín je území vysoce specifické. Mimo jiné zde najdeme i Člověka radotínského, také známého jako Radotíňák. Na rozdíl od Homo Pragensis se vyznačuje především výrazně odlišnými kulturními i oděvními zvyklostmi. Dnes se budeme věnovat především samečkům.

Odívání:
Každý Radotíňák dobře ví, jaká uniforma se sluší a patří. Pro každodenní nošení se nejlépe hodí volné plážové kraťasy, sandály s ponožkami a ideálně odhalený břuch, pokud je chladněji, je možné zvolit lehký nátělník. Mladí samečci dávají najevo svoji převahu především stažením kraťasů do půle zadku, někdy i se spodním prádlem, někdy spodní prádlo ani nemají. K čemu taky.
Pro slavnostní příležitosti se hodí to nejelegantnější - pořádně seprané džíny a nějaké vyšisované tričko. Ale to je opravdu jen pro ty speciální okamžiky, na běžné nošení by toho byla škoda. Mladí samečci se ovšem potřebují předvádět před samičkami, a tak preferují slavnostní oblečení i pro běžné situace, ve kterých by mohli na nějakou ženu narazit.

Volnočasové aktivity:
Každý radotínský muž ví, že nejlépe se zabaví v hospodě. V dnešních těžkých časech je ale potřeba šetřit, a tak se volí i z jiných možnosti. Mezi nejoblíbenější patří jednoznačně tato: Muži v počtu 15-20 se sejdou u cesty mezi panelákovým sídlištěm a nádražím, kde vybalí pivo lahvové i plechovkové a začnou popíjet. V případě, že okolo jde žena(jakéhokoliv věku a vzezření), jmou se zuřivě dohadovat, zda by jim dotyčná vykouřila či ne. Pokud ano, nastává krok hodnocení očekávané kvality, pokud ne, následuje hromada nadávek na frigidnost ženy. Tato zábava vydrží hodiny a hodiny a poskytuje příslušníkům rodu Homo Radottiensis velké potěšení.
Méně náročnou, trochu méně zábavnou, ale zároveň o to rozšířenější variantou je prosté obdivné hvízdání, kdykoliv žena prochází okolo muže. (Je možno doplnit i pokřikováním a pozvánkami na místní kulturní akce.) Již dlouhé roky si badatelé lámou hlavy důvody pro toto chování, neb samiček druhu Homo Radottiensis není nijak tragický nedostatek. Jedna z teorií je, že se jedná o unikátní rituál námluv.

Zaměstnání:
Místní jsou buď zaměstnaní v blízké cementárně, dojíždí do Prahy(ti vzdělaní) či pracují v některém z místních obchodů či hostinců. Zaměstnání v Radotíně jsou vysoce náročná, i proto si místní otevřou lahváč ihned po odchodu z práce a na autobusových zastávkách si stěžují na to, jací jsou ti zákazníci hajzli.

Výzkum oblasti výskytu Člověka radotínského dále probíhá a my budeme laskavého čtenáře dále informovat o nejnovějších zjištěních(ať chce, či nechce).

Vzpomínky se probudí až děsivě snadno. Člověk ucítí nějakou vůni ve vzduchu. Otevře po pár letech knihu a najde jízdenku, kterou ji založil. Ve skříni je zapadlé tričko, které od daného momentu nenosil. Uvidí film, ve kterém někdo použije konkrétní gesto. Stane se událost, která by byla vyvolala diskuzi. Nastane čas zavařování okurek. Člověk upeče dort...
Vzpomínky se probudí až děsivě snadno a nejde s tím bojovat. Jen to zvládnout a pak udělat další krok směrem do budoucnosti.

The more I think about it, the more I find respect crucial for a relationship. Either I am getting wise or just old, but love is not enough (in itself). It is the respect for the other person and the other person´s respect for you that makes the relationship work. The weird thing is that one can be in love without respecting the object of her/his affection. Took me quite a while to realize that.

Still standing

In the past the hardest thing for me to imagine (and to do) was being in a serious committed relationship. But living through the worst month of my life made me reconsider that. It would be nice to be with someone I could lean on. Especially since my friends (when I tell them all the stuff that has been going on) don´t know how to act around me and that makes me feel like a leper at times. Yes, I would not know how to act were the situation reversed, but I have not become mentally ill or retarded and I don´t need anything but the sense of normality and/or someone to get terribly drunk with.

The curse of having one´s IQ measured

Since I now know my IQ and it does not explain my lack of academic achievements at all, the only reasonable conclusion is that I am lazy. Not living up to the potential that I am supposed to possess is a little disappointing. Then again, maybe the test was wrong and I am dumb after all. Would be a relief..

Thoughts on grief 2

Mascara or any eye-makeup in general is a stupid idea, even if you think you are ok.
You needn´t worry about what you are going to wear at the funeral since your relatives are going to be very, ehm, representative - sneakers with a suit(worn by a sixty-something-year-old woman) or hair that has not been washed for like a week(my 25-year-old cousin(a girl)) are just some of the highlights.
A coffin will always seem too tiny for a person you loved.
Cats don´t like moving to a different city.
Whiskey and/or whisky go well with grieving.
Funerals bring strange serenity.

Thoughts on grief

If I am going through the "five stages of grief", then I must be in phase one - denial.
At times, it is almost like nothing happened. For a few minutes I forget. Then it comes back and I remember.
The weirdest thing is that I feel more stable than ever before in my life. Does not mean that I do not feel this hole in my soul, but (with one exception) I have not done anything crazy(at least not crazy enough to qualify as crazy compared to my other crazy) and I did not act out in the past three weeks.
Cooking and running are a good therapy.
I won´t be let to continue being in denial on Saturday and I am scared.

Oh, this is going to be fun!

So this 22 year old girl, not a virgin, who drinks alcohol, who does not believe in any god or religion, is pro-choice, pro gay marriage and does not keep the sabbath holy is going to attend a marriage ceremony of two deeply religious Roman Catholics.

Morality in health care

The health care system in the Czech republic is deeply flawed - everybody is trying to get preferential treatment based on either who they know or even worse by bribery. I have never been able to do or tolerate either. Yes, I wouldn´t know how to bribe anyone, but I also don´t think that that is the way the system should work. It should distribute health care based on who needs it the most. (Yes, there should be the option to pay for higher quality materials or more complicated and expensive surgeries that are not paid for by health insurance, but you should not be able to threaten someone´s life or well being by getting ahead of them in the queue just because you know someone in the hospital).
The problem is that when somebody you love needs a surgery, the persuation goes to hell and the black-and-white world suddenly seems to turn into all shades of grey. Many people(myself included) would do anything to get their loved ones the best care they can get. It might be the reason why the system is not working, but doing your best to protect your family and friends is inevitably a part of human nature. As long as doctors and hospitals are willing to tolerate this corruption, nothing is going to change.
Having one member of my family in the hospital right now and another going there in a few days time I should be happy about the status quo(my family has a few doctor friends) and I am. It´s just that it seems like I failed at the same time.

Neuvěřitelné se stalo skutkem

Poprvé ve svém životě se po několika dnech strávených se svojí matkou necítím hůř ale mnohem mnohem líp. Nějak jsem začala být optimistická a věřím, že babička bude v pořádku. Netrápí mě, že nevidím lidem do hlavy a že nevím, co vlastně chtějí říct vágními, matoucími nebo protichůdnými prohlášeními a činy. Jestli chtějí, abych něco pochopila, musí to mé natvrdlé hlavě naservírovat blbuvzdorným způsobem. Nestresuju se ze 2 zkoušek a 1 zápočtu v příštích třech dnech. Neřeším podivné sny, které se mi uplynulý týden zdály a přisuzuji je nejprve lékům a bolesti a pak kocovině. Úspěšně se mi podařilo zapomenout na vraždu slepýše, kterou jsem asi včera spáchala pouhým něžným dotykem. Odmítám řešit booty calls, které má vůbec někdo tu drzost udělat po dvou rande. Ať si myslí kdo chce co chce, I am not that kind of girl.
Ať si mě vesmír klidně snaží rozhodit, já se nenechám!
(Nikdy jsem si nemyslela, že by takový efekt mohla mít zrovna moje rodina.)

You know that few really shitty days when everything just seems to go the worst possible way? Well, I must have pissed the universe off real bad. I am so worried about my grandma who was admitted to the hospital and don´t know how to deal with the possibility of losing her.
In times like this there are moments when I just wish to hide from the world in somebody´s, well, anybody´s arms. But then I remind myself that that´s not the right way to deal with stuff and that I cannot go into hiding. Even if it means hurting more, I cannot run away.

"Regrets and mistakes, they're memories made,
Who would have known how bittersweet this would taste?"
http://www.youtube.com/watch?v=qemWRToNYJY

There are the memorable firsts in a girl´s life. First bra, first kiss, first boyfriend, first love(the order is strictly optional)... But then comes one first of a very different kind - the one when a guy starts saying that his girlfriend and him don´t really get along very well, that she does not understand him, does not get him. That he just needs someone to talk to because she no longer listens. That he needs a friend and that it should be you.
Makes me wonder if women are really dumb enough to buy that.

What running does to a person..

I could not help but observe all the magic that relatively simple and undemanding thing like running can do. It helped with the syndrome of cold feet(..., and cold hands), insomnia, weight, strength and stamina. Plus I finally felt like I was alive.
The terrible part of this story is that as soon as I have made a few-day pause(debate tournament), old issues started to reappear - especially the insomniac part of me was awakened. So it seems that running is not just a pleasure or simply a physical activity that everyone should engage in from time to time, but it also became a necessity for me.

I am not sure how to describe this without sounding hypocritical/unable to see myself in the mirror..

Politeness is a value put aside these days. Even those, who claim that they abide by its rules, often seem to forget, what is polite and what is not.
In discussions about current affairs, political situation, possible changes or laws proposed etc., be it in the debating club, a coffee place or in a pub, it is ok to disagree, let the other party know about that and argue passionately about the aspects of the issue.
However when it comes to normal every-day interactions, I get (not sure how to describe the feeling exactly) disgruntled by other people´s need to attack the views of the other person/insist on knowing 100% that someone is wrong/knowing what is right for them and the others etc. Even when talking about some book or a movie, it is rather unnecessary to engage in a conflict - instead of saying "I know you are wrong", why don´t people bother to try to go for the more agreeable "I think it happened differently/In my opinion the zombies tried to eat the heroin´s head because she reminded them of the father that molested them/I don´t think she has apologized for her actions...".
It might sound very weird coming from me, since (at least to some) I seem to be an angry person, who argues about everything. If that is the case, I am sorry for being annoying and/or overbearing.

Self-destructive

This time I kept running faster and faster, until it hurt, until I was no longer able to think about stuff. Even better - my body is going to ache all over tomorrow. So from productive and healthy back to self-destructive and procrastinating.

Sčítání

--Original Message--
From: xxxxx@seznam.cz
Date: 13.3.2011 12:03:41
To: info@scitani.cz
Subject:

Dobry den,
bydlim na Xxxxxxxx xxxx/xx, Praha 5, 155 00 a vubec nam do schranky neprislo oznameni o tom, kdy k nam scitaci komisar prijde. Mohl/a byste mi prosim napsat, kde ziskam formular pro scitani?
S pozdravem
Kristyna Blazkova

16.4. 2011, 15:57

Dobrý den,

Při zpětné kontrole systémů elektronické pošty jsme nedohledali notifikaci, že Vám byla doručena odpověď na Váš dotaz zaslaný na info@scitani.cz.

Při kontrole bylo zjištěno, že v době kdy jste posílal váš e-mail, došlo v průběhu přechodu na nové technické zařízení k technickému problému, následkem čehož Vám nemusela být doručena odpověď na Váš dotaz.

Přijměte prosím naši omluvu za způsobené problémy.

S pozdravem
Petra Gazdíková CC SLD

Kočí

"Vím, že mě odposlouchávají, tak řeknu přesně to, z čeho mě oponenti podezřívají, abych jim vypálila rybník!"
Logika paní Kočí je opravdu nad mé chápání...
Česká politika je nad mé chápání
Česká média jsou nad mé chápání.

Jde o spor o ministerstvo vnitra a ODS je zjevně schopná zajít strašně daleko, aby ho získala. Musí se strašně bát buď kostlivců ve skříni, nebo ztráty koryt, moci a vlivu. Aktuálně se ale potápí sama. Možná i proto, že si za spojence vybrala blondýnu.

Few days ago, I bragged about being mature and confident enough not to share every detail of my life online, seeking validation from others. I am not. I am proud of myself for going running every day for the past 3,5 weeks and I want other people to know how fabulous I am:-)

Bárta založil ABL. Bárta je ve VV. Takže VV=ABL.
John je ve VV. ABL=VV. Takže John je spojený s ABL.
ABL je firma. VV jsou strana. VV=ABL. Takže ABL chce získat politickou moc přes VV.
VV se snaží získat politickou moc přes VV. VV mají ministerstva. Takže ABL získá zakázky ministerstev VV.
Kdokoliv z VV je ABL. VV mají ze své strany vybrat ministry nespojené s ABL. Takže Hlava XXII.
Do I even need to analyze the logical and factual flaws in this?

Potupa

Málo jsem tušila, že koupě bot se promění v ponížení. Vešla jsem plna očekávání do obchodu a jala se kochat mnohými krásnými běžeckými botami hrajících všemi barvami. Ale všechny mi přišly veliké. Pak jsem ale spatřila ty velikostí nejlépe odpovídající a zajásala jsem. Ukázalo se ale, že bota je dětská. Hmm. Oficiálně jsem byla zařazena mezi děti a Anička se mi celou cestu smála. Stejně jako prodavačka, která byla zjevně pobavena tím, že mi akorát byla ona maličká botka pro malé atlety.

Jogging is fun

Je skvělý pocit, když člověka přestane bolet každý další krok a může konečně pořádně běžet. Vzdálenosti, které se zdály být nemožnými, jsou překonány a laťka se posunuje. Noční můry z 1,5 km v hodině tělocviku na střední se zdají najednou býti vskutku směšnými. Jen kdyby se nezačaly ozývat klouby(kolena a kotníky). Asi se mi mé staré tělo snaží říct, že bych měla pořídit běžecké boty(ne obyč tenisky, ve kterých běhám teď). Anebo, že je na čase začít holdovat chrupavkám. Tak či tak, chci běhat dáááál!